Hope Astronaut, foto: Zdeněk Vévoda

Žádné skoky srnek do cesty

Znáte to, někdy vám (třeba po sedmi letech) chybí impuls, motivace. V našem případě přišla, když jsme domluvili první nahrávání s producentem. Týden v kuse řešit někdy i dvanáct hodin denně ve studiu hudbu (a stejně se vše plánované nestihlo). Ani jsme nestihli zajít mimo studio na pivo, maximálně jsme si nechali přivézt plechovkové s pizzou těsně předtím než jsme šli vyčerpaní spát. Občas jsme usínali v režii pod fotkou Kurta Cobaina s akustikou. Fajn symbolika.

Tomáš Neuwerth nám hodně pomohl se dostat k jádrům písní a pak je obalit. Některé aranže jsme nakonec změnili a přehrávali bicí party. Skladby jsme zjednodušovali, což se ukázalo alfou a omegou. Dostal z nás maximum. Zkus tam nahrát banjo, tady to nakopne shaker, ten saxofon se musí zdvojit, na kytaru bude lepší bouchat rukojetí šroubováku apod. Ve studiu člověk nemá moc odstup, je vtažený přímo do procesu. Později nadšení trochu opadá. Při mixu slyšíte své skladby neustále dokola a říkáte si, ve studiu to přece znělo líp, co se stalo? Pak je hotovo, osm nových „dětí“ je na světě a nahrávku si už nechcete skoro ani pustit. Nejlepší čas začít tvořit něco nového.

Vytvoření klipu k nové desce Hope Astronaut nám přišlo jako samozřejmost. Video k Feel This Way jsme nakonec nenatáčeli v létě, jak bylo původně v plánu, ale v zimě. Naštěstí bylo jen kolem nuly, ne minus 15, jako když jsme hráli na pražské Balcony TV. Kameraman Zdeněk Vévoda chtěl točit černobíle a záměr byl jednoduchý – zachytit nás v pohybu na místech, která jsou nám blízká, natočit naši cestu k tomu, abychom si zahráli. Cestování je přece jen chleba muzikanta. Ať už pro inspiraci, na zkoušky, do studia nebo na koncerty. Ujet stovky kilometrů, abychom mohli zahrát hodinový koncert. O to víc jsme pak rádi, když se vše vydaří a i cesta domů je klidná. Žádné skoky srnek do cesty.

Novou desku jsme nazvali Balance in the Heights. Inspirací pro titul alba byly například vzpomínky mého dědy, který mě jako malinkého vynášel do kopců slovenských Tater. Je o neustálém balancování v životě, snaze o rovnováhu v záplavě změn. Když píšete skladby v období, kdy se musíte rozloučit s místem, v němž jste 25 let žili, nebo kdy vám před očima umřel člověk, musí to jít ven. Jsou v ní uložené ale i pozitivní záchvěvy, například z návštěvy Islandu nebo z plavby plachetnicí a napínání plachet. Vyjde 11. května a pokřtíme ji v sobotu 26. května v olomouckém Jazz Tibet Clubu. Těšíme se.

Ve studiu Animan pod Curtem, foto: Lubomír Budný