Základní trable a tvrdý chleba zvukařů

Zvukař, ten tvrdej chleba má. Málokdo si totiž uvědomuje, jak těžkou práci mají zodpovědní zvukaři s volnomyšlenkářskými hudebníky. A co vy, hudebníci, poznáváte se v některém z bodů? Připravili jsme pro vás přehled největších trablů, které jsou zvukaři nuceni při své práci s muzikanty zažívat.

Vytavené kytary

Každý, kdo se pohybuje v hudebním světě, zná alespoň jednoho kytaristu, který si tu hlavu ne a ne ztlumit. Na kolenou ho zvukař může prosit, aby se ztišil, že to hraje z pódia víc než z beden, že k tomu nenazvučí zpěvy, že to leze do mikrofonů… Kytarista se ale cítí méněcenný, když mu během koncertu nevlají kalhoty, takže bude svůj aparát tavit dál. A co zvukaře dokáže vytočit na maximum? Když kytaristu skutečně přesvědčí, aby se během zvukové zkoušky ztlumil, ale jakmile začne koncert, kytarista si po několika taktech volume zase vyhulí. Na ještě větší úroveň než předtím. Samozřejmě.

Mikrofonový deepthroat

Víte, co je to deepthroat? Nemyslete na čuňárny a představte si nejbrutálnější odnože metalových subžánrů. Všichni ti zpěváci, co si cpou mikrofony hluboko do krku, jsou jednoznačným trnem v oku kdejakého zvukaře. Ten pak pláče, když vidí, jak jeho kvalitní mikrofony citlivé na sebemenší nuanci v barvě zvuku mizí hluboko ve chřtánu chroptícího frontmana.

Mašinkáři

Pro zvukaře není nic horšího, když musí zvučit kapelu, která potřebuje za každou cenu držet krok s dobou. Podomácku nastříhané samply předávané na pochybných mediálních nosičích jsou vskutku oříškem pro kdejakého zvukaře. Když už se podaří starý notebook Acer držící pohromadě už jen díky stovce skejtových samolepek nazvučit, bude to minimálně bzučet. A když to nebude bzučet, přisekne se během rozjuchaného vystoupení harddisk a sample se rozjede s metronomem, potažmo s celou kapelou. A čí to bude chyba? Samozřejmě zvukaře.

Amatérské kapely

Až se stanete nejlepším zvukařem "na vokrese", vemte jed na to, že tu a tam budete muset zvučit koncerty kluků, kteří se v obýváku naučili pět coverů a potřebují se o ně podělit v nejbližší hospodě. A až se vám místní hromotluk při přechodu do refrénu "žízeň, a ja ja ja jaj" trefí paličkou třeba do nového mikrofonu Lewitt, budete ho chtít zabít. I když to bude syn místního řezníka.

Rozježděné kabely

Čím větší aparát, tím víc muzikant. A jedna z věcí, které si zvukaři střeží nejbedlivěji, jsou jejich kabely. Pokud mu po nich při stěhování věcí na podium přejede basák Ampegem, může se vsadit, že ten večer bude hrát jen sám pro sebe. A když na ně pak ještě rozkopne pivo, uváže mu z nich zvukař smyčku. Takovou tu, do které se člověk váže jenom jednou.

Rozlitá piva

K rock‘n’rollu samozřejmě patří alkohol. Neexistuje kapela, která mezi sebou nemá několik členů, kteří vždy hrdě nakráčejí na pódium s plným plastovým kelímkem piva. Během koncertu na něj stejně zapomenou, zteplá jim, a když, tak se z něj maximálně dvakrát napijou. Když se zvukař ohradí, aby si piva neodkládali hned k těm odposlechům, že by je nerad viděl rozlité v reproduktoru, zažije uraženou reakci umělců, kteří přece nejsou tak retardovaní, aby si ho během koncertu rozlili. Ale viděli jste někdy kytaristu, který by si položil pivo na vlastní aparát? Ne. Proč asi?

Psychonástroje

Didgeridoo, kazoo, okarína, theremin… Znáte tyhle nástroje? Když už se vám podaří zjistit, jak něco takového funguje, věřte, že vychytat nazvučení bude trvat minimálně desetinásobně déle. A za kým půjde rozrušená maminka, až zjistí, že dlouho trénované sólo jejího syna na okarínku nebylo slyšet? Jasně, za zvukařem.

Přechytračelí muzikanti

Ten kopák z odposlechu furt slyšim, o tenhle kabel tady zakopnu, ten mikrofon mi tu překáží, tady pořád něco vazbí, přidej mi zpěv – to je moc – to je zas málo... Nekonečné množství variací těchto vět jsou pro zvukaře denním chlebem. Co kapela, to specifická přání a potřeby. Jenže co kapela, to úplně stejný bordel na pódiu, jakmile se začne hrát. Nějaké dej mě trochu víc nebo dej mě trochu míň je jenom rozmařilost. A také trochu efekt pro diváky. Věřte tomu.

Tady vidíte, kam až práce zvukaře může zajít...

Tagy: 

Komentáře

Emppu Vuorinen z Nightwish má pivo vždycky na svém aparátu - dobře je to vidět třeba na Ever Dream z End of an Era. :)

Jo no, Emppu ho tam má, ale ten má hraje na tak obrovskejch pódiích, že ani nehrozí, že by do svýho aparátu vrazil, obvykle ho má úplně na straně, co jsem viděl.

Jinak všechny tyhle články mi na jednu stranu přijdou docela zajímavý, na druhou stranu vždycky souhlasím jenom z půlky :D Nicméně by možná nebylo od věci, kdyby se stanovila nějaká brožůrka s popisem toho, jak to na pódiu vypadá, co se smí, co se nesmí, jak probíhá celý proces zvučení a tak - A každá kapela by si jí musela přečíst. Ušetřila by se tím hromada problémů, spousty času a tuny peněz.

Souhlasím taky jen z půlky... zvukař je placenej od toho aby nazvučil kapelu ať už je jakákoli a když už za to dostane zaplaceno, měl by svoji práci odvést dobře.. Mám osobní zkušenost, že co zvukař, to jinej zvuk, protože právě pán za pultíkem dělá asi 80% celkového zvuku kapely a koncertu jako takového.
A to, že si kapelníci říkaj co přidat opravdu má něco do sebe. Jinak člověk slyší při prvním songu a trochu jinak při třetím. Takže když v půlce setu ukážu, že chci vytáhnout odposlechy na zpěv tak je to SAMOZŘEJMĚ pro publikum, protože chci, aby si publikum koncert užilo bez zbytečných falešností a nepřesností... Jinak všechna čest všem zvukařům. Nemaj to s náma lehký, ale je jen na nich jak svou práci vezmou. Jestli to ojebou, protože se jim nechce nebo protože "co, stejně to není moc známá kapela", nebo jestli odvedou svoji práci na výbornou, to už je jen na nich... Určitě se jim pak dostane zpětné vazby stejně tak, jako kapele v podobě dalších kšeftů..:)

bohužel pravda pravdoucí je ta , že 90 procent hudebníků nemá o muzice, harmonii, skladbě, instrumentaci ani páru
bohužel pravda pravdoucí je ta , že 90 procent zvukařů nemá o muzice, harmonii, skladbě, instrumentaci ani páru, za to umí papouškovat to, co si někde přečte, aniž by si dokázal při interpretaci dany problem obhajit.

P. Bazel

Sám jsem s obrovským vypětím sil pozoroval pár vystoupení u kterých za mixem stál ukázkový barbar. Ač s kvalitním systémem (naposledy to byl komplet KV2 audio) ne a ne pochopit, že uříznout u virblu spodek a vytáhnout výšky způsobí až bolestivý zážitek, a nic mu nenapověděl ani fakt, že všichni kolem něj si při sebemenším zašustění z aparátu zacpávali uši.

Vseobecne plati nepisane pravidlo ze ked je koncert vyborny tak je vychvalena kapela ako super hra, a ked je to hroza zak za to moze vzdy zvukar. Kazdopade tak ako vie vybornej kapele pokazit vystupenie zly zvukar, tak aj zla kapela dokaze pokazit dobre meno zvukarovi aj ked robi co moze a je to dobry zvukar

Zvukaře jsem přestal dělat v roce 1990. A vidím, že se nezměnilo nic.

Připojím se jen jako posluchač (který to ale vždycky odnese). Vystoupení kapely může zničit jak muzikant s vyhuleným aparátem, tak zvukař. Co se ale poslední dobou objevuje nejvíc, jsou přebuzené mikrofony. Nikdo mi nechce vysvětlit, proč když zpívá jeden, je to čisté a proč když zpívají tři, urve mi to uši. A nejsou to jen provinční kapely. Byl jsem na koncertě, kde Anna K. prosila několikrát SVÉHO zvukaře ať s tím něco udělá, že nic neslyší, z beden lezla souvislá hradba nedefinovatelného hluku a zvukař v pohodě: "Rocková muzika musí být nahlas."