Jan Burian (foto: Galén)

Zkoušet nevyzkoušené? Na to nikdy není pozdě

Hudba je jen jedna, říkala Björk Gudmunsdóttir, když mučila své rodiče poslechem swingu (byli rockeři), svého učitele rockem (uznával jen klasiku) a prarodiče klasikou (zajímal je jen swing)... Ona sama, jak se dneska obecně ví, nakládá se svými písněmi, jak se jí chce. Což v poměrně nesvobodném světě, ovládaném hudebním průmyslem, pořád ještě šokuje. Ne to, že to dělá a nahrává si, co chce (to můžeme všichni), ale že má úspěch...

Kdysi jsem se stal a dodnes jsem zůstal písničkářem, který zpívá za doprovodu klavíru. Už od pravěku svého koncertování jsem se tak trochu lišil od toho mainstreamu písničkářů s kytarou, neboť piano má poněkud více strun než kytara, špatně se stěhuje k táboráku nebo i někam na ulici. Dokonce i do hospod, kde většinou chátrá. Ty časy, kdy se piana umisťovala na nádraží, letiště či vůbec někam do exteriéru, měly přijít až za čtyřicet let...

Prvních deset let svého vystupování jsem byl tedy odkázán na klavíry všeho druhu. Od těch, jejichž některé klávesy, jak říkával můj někdejší kolega Dědeček, byly pověřeny jinými úkoly, až po asi dvě luxusní koncertní křídla, k nimž jsem byl připuštěn víceméně náhodou. Pak se do mého života vloudily klávesové nástroje a moje první kapela se skládala ze čtyř rukou – Dana Fikejze a mých – a automatického bubeníka. Bylo mi pětatřicet a spousta lidí usoudila, že jsem se asi zbláznil. A proč prý nedělám, co umím a nedržím se svého kopyta. Tím kopytem mysleli klavír.

Natočili jsme s Fikejzem album Hodina duchů (bylo to moje první album, které vyšlo po sedmnácti letech veřejného vystupování, tedy nikoli ještě před prvním vystoupením na jeviště, jak se to sem tam děje dneska, – to poznamenávám jen tak naokraj, je to trochu divná zpráva z hlubin historie, že?). V pětatřiceti poprvé jinak a pak už pravidelně jinak, neboť mi svět tónů, nástrojů, technických vymožeností a stylů připadá jako nekonečný vesmír...

Už tehdy v začátcích, kdy jsme se pokoušeli o různé experimenty s klasicky vzdělaným a kabaretně ostříleným skladatelem a zpěvákem Petrem Skoumalem, jsme se smáli jeho příhodě, jak přišel na zkoušku kapely, s níž hrál a přinesl své nové aranžmá nějaké písně. Když ho předložil muzikantům, jeden z nich pravil: Takhle se to nehraje! Ale já to tak hraju, odvětil Petr. Je to nebetyčná sranda, když zjistíte, že je mezi námi spousta lidí, kteří mají svoje jasné hranice, vědí, jak se co dělá, a jinak se to dělat zkrátka nemůže, a to jen proto, že se to zkrátka tak nedělá. Kdyby existovali jen takoví lidé, neexistoval by pokrok lidstva v žádném oboru a byla by na světě pěkná nuda. Mě osobně začíná muzika bavit hlavně ve chvíli, když zjistím právě to, že takhle se to normálně nehraje – hleďme, teď se to najednou zkouší jinak...


A tak se mi moje diskografie (dneska čítá tuším 20 titulů) dělí na alba, natočená z úcty k publiku, které má rádo tu tradiční polohu – zpěvák a piano, protože i v hraní na tento tradiční nástroj můžete zkoušet nevyzkoušené a máte na to celý život. A na desky, na nichž se pokouším pouštět kamsi do mlhy. V té nikdy nevíte, na co narazíte, koho potkáte a jak to nakonec dopadne, ale je to přitom obrovská zábava!

Nedávno jsem se vzbudil a přemýšlel o tom, co ještě v životě chci udělat, když mě v příštím roce čekají dvojitá kristova léta. Chci hrát s Bizarre Bandem, napadlo mě. To je kapela složená z klasicky vzdělaných a fundovaných hudebníků, pohybujících se na okraji všech možných žánrů od klasiky, minimalismu, přes jazz, pop, šanson až po něco, čemu bychom mohli říkat třeba punková dechovka. Zavolal jsem jim a oni mě neodmítli.

A tak jsme natočili dvojalbum a udělali turné. Ta hudba se asi dá těžko žánrově zařadit, ale tenhle úkol bych jako obvykle přenechal někomu jinému. Nemám čas se tím zabývat, plánujeme zase něco nového. A hudba je přece jenom jedna...

Jan Burian s Bizarre Bandem
Bizarre Band
Debut Jana Buriana z roku 1989