Žofie Dařbujánová, foto: Alžběta Jungrová

Žofie Dařbujánová: Chci, aby móda vystihovala mě samotnou

Uhrančivá zrzka Žofie s kapelou Mydy Rabycad patří stále mezi neotřelá jména na naší hudební scéně. O to více nás těší, že řadu frontmanů na večírku v Jazz Docku 12. dubna doplní svým ženským hlasem i tato frontwoman, která ví, že pódiová show jde ruku v ruce s bravurním muzicírováním.

Kdy k tomu došlo, že se z tebe najednou stala frontwoman?

Od malička jsem jí chtěla být, kdy se to ale doopravdy stalo, nad tím se musím na chvilku zamyslet. Tedy, pokusů bylo několik. Prostor, který jsem k tomu ale potřebovala, mi dali až Mydy Rabycad. Věří mi v tom, co dělám, stejně jako já věřím jim. S nimi jsem díky tomu vyrostla a to nejen ve frontwomanství.

Jsou nějaké výhody být jedinou ženou v kapele? Anebo je to pruda, kdy jedeš v dodávce, jíš bagety na benzínkách a štvou tě ukecaní zpocení chlapi?

Vůbec to není pruda, naopak! Není nic lepšího než po celém dnu či týdnu dámičkovství sednout do dodávky, sundat podpatky a hodit nohy nahoru! Ukecaní jsou, ale stejně tak já, funguje to jako jistý druh terapie. Například jsem si nikdy nedělala přehnané iluze o mužích, hned jsem znala názor druhé strany a to hned osmkrát! Přála bych to všem děvčatům, leccos to usnadní, to mi věřte! I mimo dodávku se o mě ale opravdicky umí postarat, až je mi někdy trapně. Občas jim ani nedovolím vzít mi kufr. Cítím se být jedním z nich, sami kluci mě někdy nazývají chlapem, no a to přece nejde, kluci klukům kufry nenosí.

Mydy Rabycad jsou pořád objevem na naší scéně. Jak to, že najednou u nás váš electroswing zafungoval?

Jedním z důvodů může být právě i to, že už to není čistě electroswing. Teď tomu říkáme glamtronic, styl, ve kterém jsme se našli. Je to fúze několika dalších stylů, nemá pro nás žádná omezení, a tak je nám v něm skvěle. A když se v něm pořádně cítíme my, je pak určitě víc šancí, že se zalíbí i lidem.


Hráli jste i na Glastonbury nebo Szigetu. To se české kapele jen tak nepovede. Jak jste se tam objevili?

Vždycky je to souhra několika věcí najednou. Dlouho jsme si mysleli, že máme víc štěstí než rozumu a že je vše z velké části o tom být ve správný čas na správném místě. Pak nám ale náš manažer Petr Kužel Blažek otevřel oči. Je to hlavně o tvrdé práci. Nikdy jsme si to moc neuvědomovali, dlouho jsme ke kapele měli každý jiné záliby nebo školy, práce, a tak jsme si ani nevšimli, že máme z kapely už dávno ‚full-time‘ job. Máme čím dál víc snů a cílů, kterých chceme dosáhnout, a tak pro ně logicky musíme makat víc a víc. Jedním z těchto snů jsou i festivaly jako právě Glastonbury. Zrovna na něm má zásluhu hned několik lidí, třeba Bára Šubrtová, dramaturgyně United Islands of Prague nebo Metronome Festivalu, náš tehdejší agent pro UK Ian Smith a samozřejmě hlavně taky náš Kužel, který se ničeho nebojí, je vytrvalý a tvrdě pro naše sny maká.

Dají se srovnat tuzemské festivaly s těmi zahraničními? Cítíš nějaký rozdíl, co se týká publika?

Některé se opravdu srovnat dají, například Colours of Ostrava, Rock for Churchill nebo třeba slovenská Pohoda. A to jsou jen první tři, co mě napadly, je jich bez pochyby víc. Nutno ale podotknout, že „čím větší, tím lepší“ už dávno neplatí. Jsem ráda, že to chápe čím dál víc festivalů u nás a vkládají tak víc sil do kvality spíš než kvantity, ať už jde o dramaturgii nebo o pohodlí jejich návštěvníků či účinkujících. Pokud jde o publikum, tam jsou rozdíly minimální. Když je o ně dobře postaráno a muzika je baví, ze řetězů se urvou všichni stejně, ať už je to v Čechách, ve Státech, v Egyptě nebo třeba v Turecku. Všichni jsme stejní a máme podobné návyky. Je úplně jedno, z jaké strany zeměkoule jsme.

Máš nějaké vzory ve zpěvu i oblékání?

Jasně, že mám! Je to hned několik zpěvaček, u kterých mi ale zároveň nezáleží jen na jejich velkých hlasech, ale často i na jejich stylu žití nebo na jejich názorech, ať už se týkají čehokoliv. Když jsem byla menší, největším motorem mi byla P!nk. Hrozně mě oslovil její svět, její schopnosti, nejen pěvecké, ale i akrobatické a to, jak je dokáže propojit, v tom je bez pochyby třída. Tím mě oslovila natolik, že jsem si řekla ‚takhle bych to jednou chtěla dělat!‘. K dalším patří Björk, Janis Joplin, Kimbra, Adele, Florence Welch, Lady Gaga nebo mladičká Lorde. Každá z nich mi ve zpěvu hodně pomohla.
Co do oblékání, hledám inspiraci všude, kde se dá. Každý den na ulici, na cestách, ve filmech, v umění… Nehledím úplně na to, co zrovna frčí, chci, aby móda vystihovala mě samotnou, moji náladu, ne momentální trendy.


Odkud přišla myšlenka na „retro“ kostýmy a celkový design, které užíváte na pódiu?

Tenkrát šlo retro ruku v ruce s electroswingem. Chceme, aby naše pódiová show, stejně jako naše kostýmy, vystihovala naší hudbu. Retro tak bylo jasným řešením. Teď už se ale leccos změnilo, chceme víc vychytávat detaily, zvuky, světla… A tak jsme se rozhodli, že i naši módu někam posuneme. Začali jsme proto spolupracovat s mladou módní návrhářkou Natálkou Dufkovou nebo taky s Annou Čurlejovou (Čarbičková bijoux), která nám vyrábí nejrůznější doplňky, dle našich přání. Obě holky jsou neuvěřitelně šikovné, naše představy umí vždy dokonale zhmotnit.

Máš zkušenosti i s RockOperou. Nevadí ti zazpívat cokoli – rock, jazz, swing?

Nevadí, naopak, nesmírně mě to baví! Neustále se snažím ve svém podání přivést několik různých žánrů na další level. Stejně tak jako někdo poslouchá a je to otevřený několika různým žánrům, já si je ráda zazpívám. V tomhle je mi vzorem právě Lady Gaga, které nedělá problém dělat pop, zpívat klasiku, nahrát čistě jazzovou desku, jako bonus velmi kvalitní jazzovou desku, a s další zabrouzdat až ke country. Zkrátka na co sáhne, vznikne veledílo. Je to pro mě určitý vzor geniality, kterému bych se jednou ráda co nejvíc přiblížila.

Natáčeli jste skladby i mimo Českou republiku. V čem vám to nejvíc pomohlo?

Stejně tak jako klasické koncerty v zahraničí i čas ve studiu přinese spoustu zkušeností a ty jsou pro nás nejcennější. Mohli jsme vidět, jak se to jinde dělá, okouknout různé fígle, posbírali jsme spoustu rad nebo se naučili určité disciplíně. To všechno nás hrozně posouvá ve všech směrech.

Máte představu, kam se Mydy Rabycad posunou na dalším albu?

Vždycky máme nějakou představu, nějaký směr, kterým bychom se rádi ubírali. Ten se ale v průběhu tvorby a nahrávání často až radikálně mění a vyvíjí, stejně jako my samotní. Bude to tedy i pro nás překvapení.