Žofka Kašparová, foto: Hana Žaneta Fleknová

Žofka Kašparová: Z Čech přes Švédsko a půl zeměkoule do Ostravy

Žofka Kašparová je česká flétnistka, basklarinetistka a skladatelka, která žije posledních pár let ve Švédsku, kde se věnuje world music a studiu. S kapelou 13th Dimension se letos zúčastní prestižní Czech Music Crossroads, což byl další důvod k rozhovoru.

Sešli jsme se, abys nám pověděla o tvém studiu ve Švédsku a o účasti vaší kapely 13th Dimension na Czech Music Crossroads. Než se dostaneme k těmto tématům, tak mě by zajímalo, jak ses vůbec dostala k hudbě?

To je docela záhada, protože u nás v rodině žádný muzikant není. Jen moje babička je z Moravy a s tou jsme vždycky zpívali, když jsem byla malá. Hlavně moravské písničky. Ale já jsem vždycky chtěla na něco hrát. Tak mi rodiče koupili zobcovku, protože byla nejlevnější. A já jsem začala chodit na ZUŠku. Nikdo si nemyslel, že u toho vydržím. A pak jsem také zpívala ve sboru. To bylo takové moje první setkání s podobným stylem práce, jak funguju teď – že jsme se učili poslechem a všechno jsme se učili nazpaměť. Bylo v tom hodně improvizace a kreativity. Měli jsme svobodu i v tom dětském sboru. A to mě trochu navedlo k tomu, že jsem vydržela.

Čím sis na zdejších školách prošla?

Po gymplu jsem šla na konzervatoř Jaroslava Ježka s tím, že jsem hodně chtěla hrát jazz. K tomu jsem se moc nedostala, protože tady v Čechách není nikdo, kdo by učil jazzovou flétnu. Takže jsem hrála hodně klasiku – 4 roky, co jsem tam byla. A zároveň s tím jsem na filozofické fakultě studovala muzikologii.

A co tě vedlo k tomu studovat muzikologii?

To byla zase asi rodina, která si přála, abych studovala nějakou vysokou školu. Tak jsem si vybrala, co bylo nejblíž tomu mému oboru.

A na jaké téma jsi psala bakalářskou práci?

Bakalářskou práci jsem psala v rámci hudební etnografie o gipsy jazzových muzikantech v Praze. O gipsy jazzových muzikantech, kteří ale nejsou romové. Bylo to hodně vztažený na genderový otázky a tím jak se pojí virtuosita a performance virtuosity. A jak se hodně rychlé hraní vlastně pojí s maskulinitou.

Jak dopadla obhajoba?

No, obhajoba byla docela hustá. Velká část mé práce byla hodně rebelská. Většina pedagogů a lidí působících na muzikologii je hodně řekněme konzervativní a hodně zaměřená na hudební historii a starší hudbu. Takže takový téma, který je hudebně antropologické a dnešní a ještě gender... vlastně jsem si to musela hodně vyhádat.

A povedlo se ti to?

Povedlo, povedlo.

Takže ty máš docela zajímavé srovnání, jak funguje české hudební školství s tím, jak funguje školství ve Švédsku. K tomu se ještě dostanem, ale jakou jsi ve Švédsku studovala školu?

Academy of Music and Drama. A obor, který jsem tam studovala se jmenuje World Music. Jsou tam lidi, kteří studujou klasiku, pak jsou tam lidi, kteří studujou jazz. A hlavně tam jsou studenti i pedagogové z celého světa.


V čem bys viděla hlavní rozdíl fungování hudebního školství mezi tím co sis prošla tady a tím, co jsi zažila ve Švédsku?

Ve Švédsku je to hodně otevřený a hodně soustředěný na kreativitu. Tam si člověk může vybrat, na co se bude soustředit. Může si vybrat učitele. A kromě věcí, který jsou v rozvrhu je hrozně moc volného času, kdy si člověk může dělat na svých věcech. Naproti tomu v Praze se člověk spíš setká s tím, že učitel je ta „velká autorita“, která vlastně předepisuje všechno, co má student dělat, jak to má dělat. Ve Švédsku se mi hrozně líbí, že člověka navedou, ale nechají ho, aby si na věci přišel sám. Je hodně důležitý, aby člověk byl kreativní a aby byl schopen si věci sám vyformulovat a vyargumentovat. Aby prostě věděl, co dělá, jak to dělá a proč to dělá.
A není tam třeba tak velkej důraz na techniku, jako je v Čechách.

Kdyby sis třeba vybavila jednu dvě zásadní věci, které ti studium tam dalo, co by to bylo?

Hmmm... mně to asi nejvíc otevřelo vrata v mé vlastní hlavě. Že se člověk má prostě odvážit vylízt z té své krabice, ve které se učil být. Ve smyslu: „...takhle se dělá tohle... a tohle funguje takhle...“ Ne. Prostě za tímto je obrovský svět, kam člověk může jít. A nemusí se toho bát a nemusí si říkat, že tohle je špatně nebo tohle je dobře. Ale prostě tam jít a zkoušet různé věci a experimentovat.

Co pro tebe bylo ve Švédsku nejtěžší?

Zimy... jsou dlouhý a krušný. Asi jsem to mohla čekat. Ale vlastně jsem nečekala, že to bude takový rozdíl. Že je tam tma a trvá dlouho. Třeba od října/listopadu do konce března/dubna je tma a šedivo. Hodně prší a je to takový depresivní. A lidi, kteří v tomhle vyrůstali a jsou na to zvyklí, se často uzavřou do sebe, nikam nechodí a nekomunikují. To je třeba jedna z věcí, která mě zaskočila. Když tam člověk vyloženě nemá skupinku svejch blízkejch kamarádů nebo rodinu, tak je v tý zimě sám.

Jak se žije muzikantům ve Švédsku? Teď nemyslím jenom studentům. Jak se shánějí koncerty? Jak moc je težké sehnat peníze na desku. Máš představu, jak to tam funguje?

Myslím si, že tam je to jednodušší, než tady. Mají hodně různých fondů a dotací. Třeba i od státu. O ty se dá žádat, když nad tím člověk prosedí hodiny a všecko si to najde, všecko to napíše a zařídí. A jinak se tam všecko plánuje strašně dlouho dopředu. Na letošní podzim bych už ve Švédsku koncerty nesehnala. Až třeba na jaro.

Jak moc se ve švédských městech hraje na ulici?

Skoro vůbec.

A je to problém administrativní, nebo chybí tradice?

Ani nevím. Ono je tam většinu roku fakt zima (smích). A v létě no, já nevím. Nepotkala jsem tam moc muzikantů na ulici a vlatně ani nevím proč.


No a konečně k tvojí kapele! Kdo tvoří 13th Dimension?

Je nás pět. Perkusista Anton Johansson pochází z ostrova Åland, (kam mimochodem pojedem hrát asi za měsíc). Poslední rok strávil Anton cestováním po Turecku, Iránu, Palestině,... takže se do arabských perkusí opravdu ponořil. Pak Albin Broberg, který hraje na nástroj, který se jmenuje mandola, což je v podstatě velká mandolína o oktávu níž. Trochu jako irské bouzouki. Hodně se používá ve švédské lidové hudbě, které se Albin jinak hodně věnuje. Na baskytaru hraje Natasja Hildén a na akordeon Juska Ojajärvi z Finska. Hodně zajímavý muzikant, který používá akordeon skoro jako syntezátor (smích). Ten s námi teď ale bohužel do Čech nemůže přijet. Zastoupí ho jiný vynikající akordeonista a kamarád Kieren Alexander, Australan žijící v Praze.

Jak jste se dali dohromady?

Dali jsme se dohromady na Academy of Music and Drama v Göteborgu. Začínali jsme jako ansámbl na akademii, vedl nás tehdy Ahmad Al-Khatib, fenomenální hráč na oud a skladatel z Palestiny. Od něj jsme se začali učit orientální hudbu i hudební teorii. Inu, sedli jsme si lidsky i hudebně a taky jsme se měli šanci dobře poznat a zjistit jak fungujeme, udělali jsme hodně práce na repertoáru i na souhře, takže kapela tak nějak přirozeně začala vzápětí fungovat i profesionálně. Ahmad nakonec kapelu opustil, protože má spoustu práce se svými ostatními projekty. Máme ale pořád v repertoáru jeho skladby...a třeba se zase někdy přidá...

Čím si muzikantsky a lidsky vyhovujete a čím se doplňujete?

Jsme taková zvláštní sestava. Já jsem asi ta, co vždycky nejvíc organizuje a stresuje, Anton se stará o to, aby byla pořád sranda, Natasja je takový cynik, co je vždycky pro každou šílenost, Albin si zachovává chladnou hlavu... a na závěr Juska se svojí naprosto neuvěřitelnou bezbřehou až bizarní fantazií, která se projevuje jak v hudbě, tak v běžném životě. Takže si asi vyhovujeme tím, jak jsme odlišní? A asi se tyhle vlastnosti odráží i v našich aranžích (smích).

Zkusíš slovně představit hudbu, kterou hrajete?

Hrajeme soudobou i tradiční hudbu z blízkého východu a jiných arabských oblastí. Hodně nás baví složité liché rytmy, které jsou pro tuhle hudbu dost typické. Naše aranže jsou ale hodně specifické a nevycházejí tolik z té tradice. Koneckonců nikdo z nás odtamtud nepochází, a tak se v aranžích mísí všemožné další vlivy – jazz, severská lidová hudba a bůhví co ještě. Baví nás hrát si s barvou zvuku, baví nás improvizovat a baví nás výzvy, což tenhle žánr rozhodně je.

Jaký je autorský podíl na repertoáru?

Hrajeme pár Ahmadových skladeb, pár tradičních věcí například z Arménie a skladby jiných soudobých autorů jako je Ross Daly, Anouar Brahem a další. Z kapely skládáme zatím Juska a já. Určitě bychom rádi měli více autorských skladeb. Zatím jich nemáme tak moc. Žijeme teď ve třech různých městech, tak není úplně jednoduché dát dohromady zkoušky. Ale já jsem se letos hodně skladatelsky činila, takže materiál by byl.

Jak vznikají aranže?

Většinou začínáme od toho, že se všichni naučíme všechny melodie a rytmy v té dané skladbě a pak hrajeme, jamujeme, každý si hledá vlastní zvuk a tím se tvoří zvuk celé kapely. Někdo vždycky přijde s nějakým úplně šíleným nápadem, třeba jak hrát na čtyři pod 23/8 takt, a tak se do toho dáme a nacvičíme to (smích).

Kdo vás momentálně hudebně oslovuje?

Něco, co nás momentálně oslovuje společně? To se ukáže až v autě cestou do Prahy... Jak jsem říkala, bydlíme ve třech různých městech, takže jsme se vlastně už dlouho neviděli. Ale mě osobně momentálně hodně oslovuje třeba senegalská zpěvačka Oumou Sangare nebo český saxofonista a skladatel Luboš Soukup.

Jak jste se s kapelou dostali na Czech Music Crossroads?

Dostali jsme tip na Crossroads od Petra Dorůžky, který byl na našem koncertě v Jazzdocku, když jsme byli v Praze v září minulého roku. A tak jsme si řekli, že to zkusíme a přihlásíme se. Byli jsme pak dost překvapení, když jsme se dozvěděli, že jsme vyhráli. A tak jsme začali plánovat další cestu do Čech.

Kde ještě vás mohou lidé vidět?

První koncert byl 12. 7. v Art Cafe Broumov, pak 13. 7. v Čajovně U hrušky v Prachaticích, teď nás čeká 17. 7. v Praze v Jazz Docku a toho 18. června na Crossroads. Těšíme se!