10 + 1 kytar, které dostaly jméno

A jako vždycky u podobných výčtů: pokud mezi nimi nenajdete toho svého oblíbeného hráče a jeho kytaru, nekamenujte autora. Jde o jeho osobní výběr, který si neklade ambice na definitivu.

1. B.B. King: Lucille

A začněme rovnou tou nejspíš nejslavnější. „Král blues“ neměl svou Lucille jednu jedinou, pojmenovával tak všechny svoje kytary už od 50. let, nicméně do obecného povědomí vešla coby upravená varianta Gibsonu ES-355 bez F-otvorů v těle (kvůli omezení zpětné vazby).

Jméno dostala na základě historky, kdy se při Kingově koncertě porvali dva muži v publiku o dívku Lucille a během potyčky vznikl požár, při němž kytaristův tehdejší nástroj málem vzal zasvé. Pod názvem Lucille si můžete dodnes koupit v různých cenových variantách Kingův signature model od Gibsonu nebo Epiphonu.

2. Willie Nelson: Trigger

Jediná akustika v našem přehledu, zato ale nejspíš opravdu nejslavnější a také, což je mimořádně důležité, zvukově nejsnáze rozpoznatelná. Trigger je pojmenován podle slavného koně z westernů s americkým hercem a zpěvákem Royem Rogersem (ve 40. a 50. letech si zahrál v několika desítkách kovbojek). Typově jde o klasickou kytaru Martin N-20 s nylonovými strunami.

Zpěvák, který v dubnu oslaví v plné parádě devadesátiny a je stále na cestách, ke své milované kytaře přišel v roce 1969 poté, co mu jakýsi opilec zničil předchozí nástroj značky Baldwin. Do Triggera se ovšem zamiloval, nehraje na koncertech ani ve studiu na nic jiného, a na kytaře je to znát: otvor od trsátka na přední desce těla, jíž chybí pickguard, se povážlivě zvětšuje, kytara nese také desítky podpisů Nelsonových muzikantských přátel nebo například slavných sportovců. Willie prohlásil, že až se mu Trigger rozpadne pod rukama, přestane hrát. Doufejme, že konstrukce kytary je dostatečně pevná.

3. Albert King: Lucy

Laikům zpravidla splývá model kytary Gibson Flying V s heavy metalem, nejen pro originální „ostrý tvar“, ale i proto, že si jej skutečně hodně „tvrdých“ kytaristů oblíbilo. Faktem ale je, že nejslavnější hráč na „véčko“ v hudební historii byl bluesman. Albert King si první Flying V ze dřeva korina pořídil v roce 1959 a nahrál ně něj skoro všechny svoje hity pro legendární memphiské vydavatelství Stax.

Jméno kytara dostala podle Kingovy oblíbené herečky Lucille Ball – jméno Lucille ale bylo už „obsazeno“ jiným bluesovým Kingem, Albert jej tedy musel mírně upravit. Kytar Lucy měl během kariéry celkem pět, pouze první z nich ale byla od firmy Gibson, všechny další stavěli různí kytaráři přímo na Kingovu objednávku.

4. Keith Richards: Micawber

Je to jdna z nejslavnějších kytar v historii i současnosti, protože ji dodnes můžeme vídat v akci na koncertech Rolling Stones. Telecastera z roku 1953 v barvě butterscotch blonde, dnes už notně orelicovaného, daroval Keithovi Eric Clapton k sedmadvacátým narozeninám. Kytarista nahradil klasický krkový singl gibsonovským humbuckerem, později na místo standardního kobylkového tele-singlu dal snímač používaný na fenderovské lapsteelky.

A co hlavně: kytaru začal používat na otevřené ladění G, přičemž sundal tlustou strunu E. Název pochází od jména postavy z románu Charlese Dickense David Copperfield. Ikonický nástroj používá Richards v písničkách, bez kterých se stounovský setlist prostě neobejde, například v Brown Sugar nebo v Honky Tonk Women.

5. Eric Clapton: Blackie

Historka o tom, jak ke svému černému stratocasteru Eric Clapton přišel, je docela známá, ale i tak stojí za připomenutí. Kytarista v roce 1970 koupil v jednom nashvillském obchodě s kytarami šest Stratocasterů z let 1956-57 za ceny od dvou do tří set dolarů (v dnešním přepočtu je to něco mezi 1500-2500 dolary, což raději dál nebudeme komentovat...). Tři z nich rozdal kamarádům Georgi Harrisonovi, Steveu Winwoodovi a Peteu Townshendovi a ze tří zbylých si nechal sestavit ideální kus.

Blackie byla Claptonovou hlavní kytarou až do poloviny 80. let, v dalších letech ji užíval jen při výjimečných příležitostech. A to až do roku 2004, kdy v dobročinné aukci na podporu Claptonova centra pro léčení drogových a alkoholových závislostí Crossroads Center vydělala Blackie bezmála milion dolarů.

6. Neil Young: Old Black

Hlavní kytara tohoto hrdiny je původně Gibson Les Paul Goldtop z roku 1953. Neil Young jej získal výměnou v roce 1968 a od té doby jej až do dnešních dní nepustil z ruky, ačkoli to průběžně zkoušel i s jinými modely.

Old Black je oproti originálu notně upravený. Nejen barevně na černou, ale mimo jiné i přidáním tremola Bigsby a výměnou původních snímačů za P90 u krku a za minihumbucker à la Gibson Firebird u kobylky. Ve skutečnosti je ale na téhle kytaře (několikrát) měněno prakticky všechno, Neil Young je známý coby celoživotní hledač ideálu. Až jej najde, ztratí smysl života. Doufejme, že se tak ještě dlouho nestane.

7. Roy Buchanan: Nancy

Hanebně opomíjený bluesový a rockový kytarový virtuos a novátor, skutečný mistr světa ve hře na telecastera, mimochodem jeden z kandidátů na druhého kytaristu Rolling Stones po smrti Briana Jonese. Jeho hlavní kytarou byl vždycky butterscotch blonde Telecaster, ročník 1953, zdobí i obal několika jeho desek. Nejsou známy žádné jeho úpravy,

Buchanan byl jeden z těch kytaristů, kteří by originální tón nejspíš vymáčkli i z žehlicího prkna. Dosahoval jej téměř bez jakýchkoli efektů, měl obdivuhodnou techniku kombinace hry trsátkem a fingerpickingu, a v dokonalé práci s potenciometry hlasitosti a tónu se mu – při vší úctě – nevyrovnal ani Jeff Beck. Je škoda, že tíhu života Buchanan neustál už v osmačtyřiceti letech a oběsil se roku 1988 ve vězeňské cele, kde skončil po opileckém incidentu. Zůstal tak bohužel už navždy „nejlepším neznámým kytaristou všech dob“, jak jej také média označovala.

8. Bonnie Raitt: Brownie

Aktuální držitelka Grammy za Píseň roku a majitelka dalších čtrnácti zlatých gramofonků, americká slidekytaristka par excellence nedá dopustit na svého Fendera Stratocastera sestaveného z několika kusů – tělo je z roku 1965, krk o něco málo mladší. Koupila ho prý ve svých divokých letech, v roce 1969, ve tři hodiny ráno za pouhých 120 dolarů. Kytara je upravena tak, aby se na ni Bonnii dobře praktikovala její hlavní kytarová technika, tedy slide.

Mimochodem, obvykle používá skleněný, poměrně hodně velký bottleneck, navlečený ne úplně běžně na prostředníku. Hnědá kytara v přírodní barvě se stala v roce 1996 vzorem firmě Fender pro signature model, a je potěšitelné, že právě nezpochybnitelná Bonnie Raitt byla první kytaristkou, jíž se této pocty dostalo.

9. Stevie Ray Vaughan: Number One + Lenny

Největší bluesrockový kytarista osmdesátých let nebyl k vidění s jiným typem elektrické kytary, než je Stratocaster, ať už přímo od firmy Fender nebo od soukromých kytarářů. Těch hlavních měl několik a každý nesl svoje jméno. Nejvýznamnější a nejpoužívanější ovšem byl logicky brutálně omlácený Number One, který se také stal vzorem pro jeho signaturní model. Jednalo se o ročník 1963, který k Vaughanovi doputoval o deset let později. Hrál na něj na všech svých albech i většině koncertů, hlava kytary byla popálená od cigaret, které si (podobně jako Eric Clapton) zastrkával za struny a někdy „se zkrátka zapomněl“.

Další slavný Vaughanův Stratocaster, shodou okolností stejný ročník jako Number One, nese název Lenny – koupila mu jej jeho žena jménem Lenora. V aukci byla roku 2004 prodána za 623 500 dolarů. Na rozdíl od Number One, kterou schraňuje dodnes Stevieho starší bratr Jimmie Vaughan, také slavný kytarista, který v dětství Steviemu ukázal první akordy.

10. Tony Iommi: Old Boy

Přestože na první pohled vypadá jako Gibson SG, hlavní kytara Tonyho Iommiho z Black Sabbath je od birmingamského výrobce Johna Digginse, majitele značky Jaydee Custom Guitars. Postavil ji někdy mezi lety 1975 až 1978 a Iommi ji poprvé použil na sabbathovském albu Heaven And Hell.

Kaštanový povrch těla je hodně „ohoblovaný“. Ne snad proto, že by byl Iommi na pódiu takový divoch, ale kytaru údajně nechal v autě v extrémně horkém počasí a část laku se vlivem tepla oloupala. Pro temnější zvuk Iommi kytaru používá v půltónovém podladění.

+1 Billy Gibbons: Muddywood

Jako bonus tuto nepřehlédnutelnou kytaru uvádíme proto, že na ni podle dostupných informací nikdy nikdo veřejně nehrál. Přesto vešla mezi legendy. To, že Billy Gibbons obdivuje staré bluesmany, je věc všeobecně známá. Jednoho dne se vydal prohlédnout si v Clarksdale v Mississippi domek, ve kterém se narodil Muddy Waters. Zasáhlo jej totiž tornádo a měl být zbourán.

Gibbons si jako památku naložil do auta kus cypřišového střešního trámu a v Memphisu u firmy Pyramid Guitars z něj nechal postavit kytaru, zdobenou po celé délce krku i těla motivem toku Mississippi v podobě hada. Jakmile byla kytara vyrobena, Billy Gibbons ji věnoval Muzeu Delta blues v Clarksdale. Je možná škoda, že ji občas na koncertě nevytáhne. Sám totiž v jednom rozhovoru tvrdí, že „hraje jako rozpuštěné máslo“...