10 kytaristů, bez kterých by to nešlo: Albert King

Každý obor má své historické sloupy, na kterých stojí. Moderní filozofie by se neobešla bez starověkých otců zakladatelů, dnešní fyzikové by si těžko co počali bez Newtona nebo Einsteina, chemici bez madame Curie a vyčůraní politici bez Machiavelliho. Také současná hudba má svoje předchůdce. Ať hrajete na kytaru rock, metal, jazz nebo alternativní experimenty, kořeny všech těchto žánrů jsou dohledatelné v blues. Nevadí, že si to často nepřipouštíte. V tomto seriálu vám představujeme deset bluesových klasiků, kteří na ramenou drží celou horu kytarové hudby 20. i prvních dvou dekád 21. století.

Je všeobecně známo, že bluesmani svoje kytary milují nade vše a leckteří proslavili některé typy nástrojů tak, že jsou s nimi jednou provždy spjati. Případ našeho dnešního hrdiny Alberta Kinga je ale hodně specifický. Gibsonovské „Véčko“, tedy Gibson Flying V, drtivá většina hudebních fanoušků považuje za typicky metalový nástroj, ten ostrý žánr jim ostatně evokuje i specifický tvar (někdy zvaný také „Šipka“). Skutečnost je ale taková, že tvar Véčka je prastarý a už dávno předtím, než nějaký metal vznikl, proslavili tuhle kytaru dva bluesmani: za bílé Lonnie Mack a za černé právě Albert King.

Těch „Véček“ vystřídal za svoji kariéru Albert King samozřejmě několik, to úplně první byl jeden z kusů první série, které Gibson začal vyrábět v roce 1958. Pojmenoval tuhle kytaru Lucy – jak víme, bluesmani své nástroje často pojmenovávají a je legrační kuriozita, že Albert King prý tomu svému dal jméno podle herečky Lucille Ball. Takže by se správně měla jmenovat Lucille, což je ale jméno, které je „obsazené“ kytarou jiného bluesového Kinga, B.B. Zlí jazykové samozřejmě tvrdí, že Albertovým záměrem bylo se trošičku přihřát na narůstající slávě B.B. (o kterém dokonce jednu dobu, ale patrně neoprávněně, tvrdil, že je jeho nevlastní bratr). Spleť rodinných vztahů mezi bluesmany je ale záležitost pro samostatný vědní obor, hraničící s černou magií.

Pokud jde o Albertovy kytary, ty další (vždy pojmenované Lucy) už nebyly tovární výrobky, nechával si je stavět od mistrů kytarářů, třeba hned tu druhou mu Dan Erlewine vyrobil ze dřeva 125 let starého ořechu. Ke konci života pak hrál na kuriózní semiakustické „Véčko“. To mu nechal vyrobit a jako dárek k čtyřiašedesátinám věnoval jeho bílý obdivovatel Billy Gibbons.

Přestože máme Alberta Kinga zafixovaného s plnokrevným elektrickým soundem, jeho prvními nástroji byly jako v případě zástupu jeho kolegů diddley bow (vágně řečeno, jedna struna natažená na prkně), cigar box a následně levná akustika. Není divu, také Albert King pochází z Mississippi. Narodil se roku 1923 dokonce na plantáži nedaleko města Indianola – stejně jako jeho o dva roky mladší jmenovec B.B. Postupem let se za muzikantskou kariérou (ale živící se tradičními zaměstnáními typu námezdního zemědělského dělníka nebo šoféra) posunoval mezi jednotlivými státy a doprovázel více či méně známé kolegy; jak už jsme si řekli před několika díly tohoto seriálu, mihl se i za zády Jimmyho Reeda – ovšem jako bubeník.

Cestoval po Státech, vydával u lokálních značek singly, de facto příštipkařil. To se změnilo v okamžiku, kdy se přestěhoval do Memphisu, podepsal kontrakt s převýznamným soulovým labelem Stax (jehož byl potom bezpochyby nejbluesovější akvizicí) a od poloviny šedesátých let tu začal vydávat jeden skvělý singl za druhým, a následně i výborná alba. První shrnutí singlů z roku 1967 pojmenované podle největšího Kingova Hitu Born Under A Bad Sign, je právem považováno za jednu z vůbec nejlepších bluesových desek všech dob, a o rok mladší živák Live Wire/Blues Power, zase patří mezi nejuctívanější koncertní nahrávky tohoto žánru. Dlužno dodat, že k úspěchu studiových snímků výrazně přispěla i doprovodná kapela, jíž nebyl nikdo menší než staxovský house band Booker T. & MG´s a slavná dechová sekce The Memphis Horns.

Ano, to je totiž pro Alberta Kinga důležité a velmi typické: sound jeho (alespoň těch nejlepších) nahrávek má daleko k obvyklému bluesovému „maha maha“. Je velmi sofistikovaný, spíše rhythm and bluesový, s velmi podstatným a výrazným podílem dechů. Mezi tím vším se tón Kingovy kytary, se svým typickým natahováním strun, proplétá jako mňoukání nadrženého kocoura. King není žádný čarostřelec ve smyslu počtu tónů za minutu, takový „sportovec“ ostatně není nikdo z těch, o nichž si v tomto seriálu vyprávíme. Kingova hra je vlastně velmi uvážlivá, ale výrazně zpěvná.

Mezi dalšími zajímavými tituly kingovské diskografie rozhodně stojí za zmínku kuriozitka Blues for Elvis – King Does the King's Things, na které předělal do svého stylu skutečně ty největší z raných hitů Elvise Presleyho (aneb docela zajímavý „workshop“, jak osobitě lze přistupovat ke coververzím). Anebo album I Wanna Get Funky, které natočil společně s dalším staxovským house bandem Bar-Kays a které je jedním z nejlepších příkladů inklinace blues k funkovým rytmům ve své době.

Kingův vliv na bluesovou a obecně kytarovou muziku je nezměrný, jako o jednom ze svých hlavních vzorů o něm mluví současné hvězdy blues(rock)ové kytary Derek Trucks, Warren Haynes, Kenny Wayne Shepherd, Jonny Lang, Gary Clark Jr. i John Mayer. Ale obdivovali ho i mnozí mladší současníci typu Mikea Bloomfielda nebo Jimiho Hendrixe, má ho samozřejmě rád Eric Clapton. Nejslavnějším Kingovým potenciálním žákem ale je Stevie Ray Vaughan. Jejich jiskřivý vztah dostal punc fyzické realizace v roce 1983. To byl pro Vaughana asi vůbec nejšťastnější rok v životě. Vydal svůj úspěšný debut Texas Flood, k širokému záběru posluchačů jeho kytara promluvila na Bowieho albu Let´s Dance a na konci roku si zahrál se svým idolem Albertem Kingem pro televizi hodinový pořad In Session – komerčně úspěšný záznam byl vydán až v roce 1999, kdy byli oba protagonisté na pravdě boží.

Albert King s velkým úspěchem koncertoval a nahrával až do své smrti v roce 1992. Poslední léta se sice potýkal se zdravotními problémy, ale poslední vystoupení odehrál ještě dva dny před svou smrtí na infarkt. Klasiku When the Saints Go Marching In mu do kroku při pohřebním průvodu Memphisem zahráli samotní The Memphis Horns.