10 kytaristů, bez kterých by to nešlo: B.B. King

Každý obor má své historické sloupy, na kterých stojí. Moderní filozofie by se neobešla bez starověkých otců zakladatelů, dnešní fyzikové by si těžko co počali bez Newtona nebo Einsteina, chemici bez madame Curie a vyčůraní politici bez Machiavelliho. Také současná hudba má svoje předchůdce. Ať hrajete na kytaru rock, metal, jazz nebo alternativní experimenty, kořeny všech těchto žánrů jsou dohledatelné v blues. Nevadí, že si to často nepřipouštíte. V tomto seriálu vám představujeme deset bluesových klasiků, kteří na ramenou drží celou horu kytarové hudby 20. i prvních dvou dekád 21. století.

Asi každý, kdo se kolem blues trošku ochomýtl, dobře ví, že žánr má tři pomyslné krále. „Three Kings of The Blues“ je dokonce zavedený terminus technicus, který zpravidla citují i ti nejslavnější kytaristé, když se jich ptají na jejich největší idoly. Minule jsme v tomto seriálu mluvili o Albertu Kingovi (1923–1992). K Freddiemu Kingovi (1934–1976) se snad někdy dostaneme v nějaké jiné souvislosti. Dnes si připomeneme ze všech tří Králů toho bezesporu nejpilnějšího, nejvlivnějšího a – nejslavnějšího. B.B. Kinga (1925–2015).

Žádný jiný bluesman nepronikl tolik do hudebního mainstreamu jako B.B. King. Ne všechny tyto vstupy byly umělecky dokonalé, ale je nad slunce jasnější, že to byl právě on, kdo největší měrou pomohl ve druhé polovině 20. století bluesovou hudbu dostat do povědomí posluchačů. Když 14. května 2015 v krásném věku 89 let zemřel, byla to mediální záležitost stejného kalibru, jako kdyby zemřel skutečný král. Nebo velká popová hvězda. Televizní kanály na celém světě narychlo zařazovaly jeho medailony a záznamy koncertů, deníky narychlo měnily skladbu článků nejen na kulturních, ale i zpravodajských stránkách. To se u žádného jiného bluesmana nikdy nestalo a nejspíš nestane. Kingův pohřební průvod na memphiské Beale Street byl určitě větší akcí než návštěva kteréhokoli z amerických prezidentů v tomto městě.

Právě tady, v Memphisu, v němž je dodnes „vlastníkem“ jednoho z největších a nejznámějších klubů na tepně nočního a hudebního života Beale Street, kariéra B.B. Kinga, který se narodil pod jménem Riley B. King v Mississippi, začala. Kromě toho, že zde vyhrával v klubech, také působil v lokální rozhlasové stanici jako DJ pod pseudonymem Beale Street Blues Boy, posléze jen Blues Boy – čehož zkratkou je ono B.B., jak je všeobecně známo.

Kingův klasický hráčský styl, který sice na různých projektech přesahoval směrem k jiným subžánrům, ale věrný mu byl po celý život, je dokonalým příkladem tzv. memphiské varianty blues, ve které mají podstatný podíl dechové nástroje, je v nich swingující rytmus a kytara hraje zaumněji, trošku jazzověji, než v přímočarých stylech chicagském nebo texaském. King k dokonalosti dotáhl bluesovou metodu „zvolání a odpovědi“, kdy po zazpívané frázi následuje „odpověď“ v podobě kytarové fráze. Sám ostatně tvrdil, že nikdy zároveň nezpíval a nehrál, že to prostě neuměl. A každý, kdo jeho koncert někdy navštívil nebo slyšel desku, musí téhle teorii (byť jistě s nepatřičnou skromností přibarvené) dát za pravdu.

Tím nejcennějším na nahrávkách i koncertech B.B. Kinga byl ovšem jeho tón. Na světě existuje jen málo kytaristů, které poznáte po prvních taktech, aniž byste znali konkrétní píseň. V blues se tahle hodnota staví nade všechny ostatní, a B.B. King v ní skutečně vynikal. Měl svoje typické „kudrlinky“ a ty se i v rámci velkých kapel, se kterými jezdíval na šňůry, prosazovaly kulatým tónem s dlouhým vytahováním strun a jen s přirozeným zkreslením – na žádné „krabičky“ ani jiné podpůrné efekty Kinga neužilo. Vše vycházelo jen z jeho rukou, vždy stejně nastavené aparatury a kytary Lucille. Tak pojmenoval svého ikonického černého Gibsona řady ES-355, kterého si v jeho osobní modifikaci mimochodem můžete koupit s jeho signaturou v obchodech v originální i levnější epiphonské řadě.

Nahrávat začal B.B. King už na konci 40. let, na mnoha nahrávkách s ním spolupracoval jako producent Sam Phillips, zakladatel legendárního memphiského studia a labelu Sun. Právě tady o mnoho let později natáčeli U2 několik písní na svoje album Rattle And Hum (1988) a song When Love Comes to Town King ozdobil svojí účastí a představil se nové generaci posluchačů, kteří by jinak o blues ani nezavadili. Podobně široký dopad mělo společné, ne úplně povedené album s Erikem Claptonem Riding With The King (2000). Na bázi spoluprací s interprety velmi širokého stylového záběru jsou postavena i některá alba z finále kariéry B.B. Kinga, třeba Deuces Wild (1997) nebo B. B. King & Friends: 80 (2005).

Z takto koncipovaných desek je ale jednoznačně nejkvalitnější titul Blues Summit (1993), bez snah překračovat žánr často trochu zbytečným popovým směrem, zato se skvělým výběrem hostů z absolutní špičky afroamerického blues (mj. Buddy Guy, Albert Collins, John Lee Hooker, Koko Taylor, Irma Thomas ad.). Nejlepší album posledních dvaceti let Kingova života pro něj ale vyprodukoval v jeho samotném finále T Bone Burnett pod názvem One Kind Favor (2008). Podařilo se mu představit mistra v nejlepším světle bez příkras a cizorodých prvků. Rozloučení s nahrávací kariérou to bylo vpravdě královské.

Ale stejně: chceme-li slyšet B.B. Kinga „opravdového“, nejlepší jsou jeho raná alba z 50. a 60. let, a pak některé živáky. Třeba ten první Live At The Regal (1965), který časopis Rolling Stone umístil na 141. místo v žebříčku 500 nejlepších alb všech dob, nebo cenou Grammy oceněné Live At The Apollo (1991). Z obou slyšíme, jak úžasný byly Kingovy koncerty „mazec“ – pokud se povedly.

V České republice jsme B.B. Kinga viděli několikrát, nejvýznamnější byly bezesporu první z jeho koncertů, kdy byl ještě při síle. Na vystoupení v pražském Kongresovém centru v roce 1998 a o dva roky později ve zlínském klubu Golem velmi rád vzpomíná i český kytarista Luboš Andršt, kterého King pozval na pódium na několikaminutový jam. Poslední Kingovo vystoupení v Česku v roce 2011 už bylo spíš milým setkáním s legendou než dechberoucím hudebním zážitkem. To ale nemění nic na tom, že když o čtyři roky později B.B. King zemřel, odešla s ním jedna z největších osobností popkultury 20. století.