10 kytaristů, bez kterých by to nešlo: Buddy Guy

Každý obor má své historické sloupy, na kterých stojí. Moderní filozofie by se neobešla bez starověkých otců zakladatelů, dnešní fyzikové by si těžko co počali bez Newtona nebo Einsteina, chemici bez madame Curie a vyčůraní politici bez Machiavelliho. Také současná hudba má svoje předchůdce. Ať hrajete na kytaru rock, metal, jazz nebo alternativní experimenty, kořeny všech těchto žánrů jsou dohledatelné v blues. Nevadí, že si to často nepřipouštíte. V tomto seriálu, který dnes končí, vám představujeme deset bluesových klasiků, kteří na ramenou drží celou horu kytarové hudby 20. i prvních dvou dekád 21. století.

Bylo 8. prosince 2018 a okolo pražské Lucerny jste mohli potkat spoustu muzikantů. Hlavně kytaristů, těch, kteří stavějí na klasických hráčských základech. Nebylo divu, šli okukovat. Ve velkém sále toho večera vůbec poprvé v Česku koncertoval Buddy Guy. Jeden z reklamních sloganů, které tento koncert doprovázely v médiích, zněl, že přijíždí poslední stále aktivní pamětník vzniku a rozvoje autentického chicagského blues 50. a 60. let. Na rozdíl od jiných mediálních prohlášení známých z kultury a zejména politiky toto nelhalo ani v nejmenším.

Je to neuvěřitelné, Buddymu Guyovi bude za necelé dva měsíce 84 let a přestože by si mohl hodit takříkajíc „kopyta na stůl“, stále neúnavně hraje. Před propuknutím koronavirové krize v Americe hrál několikrát do měsíce, zatím naposledy 12. března v Kalifornii. Vloni v září se zúčastnil coby doyen a kytarový guru velkolepého kytarového festivalu Erika Claptona Crossroads v texaském Dallasu.

Guyův vliv na hudební scénu je nezměrný. „Z jeho sól jsem úplně šílel, zbořil v nich veškeré hranice. Navíc dávno před Jimim Hendrixem udělal z hraní velké divadlo – hrál s kytarou za hlavou nebo ji vyhodil do vzduchu a dokázal chytit v nějakém akordu, což byl trik, který jsem se pak taky snažil naučit,“ řekl o Buddym Guyovi Jeff Beck.

Jimiho Hendrixe Buddy Guy ovšem neovlivnil jenom ve smyslu „dělání show“, nýbrž i hudebně. Nejslavnější elektrický kytarista byl ve druhé polovině 60. let často vídán na Guyových klubových koncertech, často dokonce s magnetofonem na kolenou, jeho hru si nahrával a analyzoval. Někdy i vylezl na pódium a se svým bluesovým idolem si zahrál, jak je zdokumentováno na krátkém záznamu klasiky Stormy Monday, který je k vidění na YouTube. Muzikologové tvrdí, že některé z Hendrixových nejslavnějších písní, konkrétně např. Red House, Voodoo Chile a Manic Depression, přímo citují Guyovy typické postupy.

Buddy Guy sám ale tyhle nápodoby nebere nijak zvlášť na váhu. „Když posloucháte mou hru, slyšíte kus B.B. Kinga, kus Muddyho Waterse, kus T-Bone Walkera, je tam tohle všechno. V Louisianě máme jídlo, které se jmenuje gumbo. Je tam všechno, mořské plody, kuře, klobása, všechno, co chcete uvařit. A já hraju takové gumbo, někdy Muddy, někdy B.B., Wolf, někdy T-Bone. Když se budete snažit hrát úplně jako B.B. King, nikdy se vám nepovede. Ale při tom snažení do toho dáte kousek sebe. Jsem rád, že se mi to podařilo. A Jimi Hendrix se pokoušel o to samé,“ řekl u příležitosti pražské návštěvy Lidovým novinám.

„Když hraje potichu, je to ten nejtišší kytarista, když hraje nahlas, nikde nenajdete hlasitějšího. A v obou případech je strašně cool,“ řekl o něm nejpopulárnější bílý bluesman 80. let Stevie Ray Vaughan. A zeppelinovský Jimmy Page přidává vzpomínku: „V době vzniku britského blues existovala deska, kterou jsme znali úplně všichni nazpaměť: American Folk Blues Festival. A její hlavní hvězdou byl Buddy Guy. Jeho hra pro nás byla absolutní zjevení.“ To Eric Clapton byl mnohem stručnější: „Buddy je nejlepší bluesový kytarista ze všech.“

Buddy Guy se narodil v roce 1936 v Louisianě. Ve druhé polovině 50. let se přesunul do Chicaga, kde v té době kulminovala vlna elektrického blues, zosobněná průkopnickými hvězdami typu Muddyho Waterse, Howlin´ Wolfa, Willieho Dixona a dalších. S nimi a mnoha dalšími Buddy Guy koncertoval i nahrával pro tamní legendární vydavatelství Chess Records, vůbec nejdůležitější, které formovalo vznik a první dekády elektrického blues a v osobnostech Chucka Berryho a Bo Diddleyho také rock´n´rollu.

V 60. letech Buddy Guy vytvořil slavnou dvojici s hráčem na foukací harmoniku Juniorem Wellsem, se kterým natočil řadu alb včetně Hoodoo Man Blues (1965), jež je považováno za jednu z nejvýznamnějších bluesových desek vůbec. Od konce 60. let je Buddy Guy převážně na sólové dráze, často se ale zúčastňuje nejrůznějších příležitostných spojení. Na jeho zatím posledním albu s příznačným názvem The Blues Is Alive And Well mimo jiné hostují Mick Jagger, Keith Richards a Jeff Beck.

Už od začátku 70. let Buddy Guy také podniká. V roce 1972 se stal spolumajitelem chicagského klubu Checkerboard Lounge, ve kterém mj. vznikla slavná bootlegová, teprve nedávno oficiálně vydaná živá nahrávka náhodného jam sessionu Rolling Stones s Muddym Watersem. Roku 1989 si pak otevřel Buddy Guy´s Legends, v současné době nejprestižnější bluesový klub v celých Spojených státech, ve kterém sám výjimečně koncertuje a někdy si i zajde s jinou kapelou zajamovat.

Buddy Guy je držitelem mnoha ocenění. Má na kontě osm cen Grammy, nespočet Blues Music Awards, je členem Rock´n´rollové sně slávy, do níž jej v roce 2005 uvedli Eric Clapton a B.B. King. V žebříčku 100 největších kytaristů všech dob, který vyhlásil americký magazín Rolling Stone, obsadil Buddy Guy 30. místo.