Přejít k hlavnímu obsahu
Hubert Sumlin | Foto: Blues Alive, Ivan Prokop
Hubert Sumlin | Foto: Blues Alive, Ivan Prokop
Ondřej Bezr - Čt, 30.01.2020 - 10:00

10 kytaristů, bez kterých by to nešlo: Hubert Sumlin

Každý obor má své historické sloupy, na kterých stojí. Moderní filozofie by se neobešla bez starověkých otců zakladatelů, dnešní fyzikové by si těžko co počali bez Newtona nebo Einsteina, chemici bez madame Curie a vyčůraní politici bez Machiavelliho. Také současná hudba má svoje předchůdce. Ať hrajete na kytaru rock, metal, jazz nebo alternativní experimenty, kořeny všech těchto žánrů jsou dohledatelné v blues. Nevadí, že si to často nepřipouštíte. V tomto seriálu vám představujeme deset bluesových klasiků, kteří na ramenou drží celou horu kytarové hudby 20. i prvních dvou dekád 21. století.

Hubert Sumlin (1931–2011) je prvním z bluesových kytarových velmistrů v tomto seriálu, se kterým jsme měli možnost se koncertně setkat tváří v tvář v České republice – a takových do konce série těchto profilů už mnoho nebude. Stalo se tak v roce 2005 na mezinárodním festivalu Blues Alive v Šumperku. Hubert Sumlin dokonce na festivalu oslavil narozeniny, které měl dva dny před svým vystoupením. A to nejen vynikajícím koncertem a tím, že přijal od zástupců festivalu přímo na pódiu gratulace a dort ve tvaru kytary, ale také účastí na popůlnočním jam sessionu. Mnohým českým hudebníkům se tak splnil jeden z životních snů zahrát si se skutečnou legendou.

Hubert Sumlin se narodil v Mississippi, vyrůstal však v Západním Memphisu, kde začal hrát spolu se svým sousedem, později neméně slavným muzikantem, harmonikářem Jamesem Cottonem. První kytaru mu v osmi letech koupila jeho matka: „Měl jsem bráchu, ten se sice jmenoval Smith, i když já jsem Sumlin, ale měli jsme stejnou mámu, no a ten válel na kytaru a taky si skládal písničky. Já z toho byl jako malej kluk celej vyjevenej, a máma, když to viděla, tak řekla, synku, já ti tu kytaru taky koupim. A to tehdá nebyl žádnej levnej špás, pět babek za ní dala... Každej den chodila čtyři míle do práce, čtyři tam a čtyři zpátky, takže dohromady osum, osum denně... No a vona mi tu kytaru fakt koupila, to jí nikdy nezapomenu,“ vzpomínal svou dost těžko rozluštitelnou, ale neuvěřitelně malebnou „chicagskou bluesmanštinou“ Hubert Sumlin v rozhovoru pořízeném při příležitosti hraní na Blues Alive.

V roce 1953 se z původně domovského Memphisu přestěhoval do „obchodně slibnějšího“ Chicaga zpěvák Howlin´ Wolf, který už začínal dělat slušnou kariéru hlavně díky memphiskému průkopnickému studiu a vydavatelství Sun. Kytarista jeho kapely Willie Johnson se stěhovat nechtěl a Wolf do Chicaga pozval právě Huberta Sumlina, kterého si už dříve vyhlédl při náhodném setkání. Nabídka stálého angažmá byla trefa do černého, Wolfův drsný hlas si se Sumlinovou ostře rytmickou a syrovou hrou dokonale porozuměl. Nezaměnitelná Sumlinova prsty bez trsátka „trápená“ kytara se stala poznávacím znamením nejtemnějšího blues bandu své doby a Sumlin se tak stal vlastně „architektem“ jedné z nejtypičtějších odnoží klasického chicagského soundu, na který se dodnes snaží navázat stovky následovníků.

„Já s trsátkem původně hrával, ale dařilo se mi přehrát Wolfa, já se prostě přes tu jeho muziku převalil. A tak jsme spolu jednou hráli, já ho zas převálcoval, a co se nestalo – já seděl za nim, von se otočil a řek: ´Máš padáka. Jdi domů a odlož trsátko, musíš hrát prstama.´ Milej zlatej, a to řekl před sedmi stovkama lidí! No tak jsem se sebral a šel domu. Odložil jsem trsátko, začal hrát prstama, a tak jsem si našel svůj zvuk,“ vysvětlil Sumlin.

Po Wolfově boku působil Hubert Sumlin až do jeho smrti v roce 1976. Nahrál s ním všechny slavné nahrávky včetně evergreenů The Red Rooster, Back Door Man, Smokestack Lightnin´, Spoonful, I Ain´t Superstitious, Killing Floor či Hidden Charms. Je na všech jeho slavných deskách včetně druhého studiového alba z roku 1962, podle obalu přezdívaného „Houpací křeslo“, které respektovaný magazín Mojo v roce 2004 vyhlásil třetím nejlepším kytarovým albem všech dob. Nechybí na kultovním albu The Super Super Blues Band, na němž v rámci jakéhosi vydařeného studiového mejdanu spojili své síly hlavní tři rivalové chicagské scény Howlin´ Wolf, Muddy Waters a Bo Diddley. A do třetice, Sumlinovu kytaru slyšíme i na proslulé desce The London Howlin´ Wolf Sessions z roku 1970, na níž se podílejí jako sidemani tehdejší bílí mladíčci Eric Clapton, Steve Winwood, stonesovská rytmika Wyman-Watts nebo Beatles Ringo Starr.

Po Wolfově smrti se vydal Hubert Sumlin na sólovou dráhu, ze své zkušenosti s Wolfem ovšem těžil – celkem pochopitelně a oprávněně – až do smrti. S jinými hudebníky hrál na koncertech i ve studiu už od svých profesionálních začátků, v 50. letech byl dokonce paralelně necelý rok členem doprovodné kapely Muddyho Waterse. Nicméně sólový debut natočil za dost bizarních okolností ještě v době hraní s Howlin´ Wolfem. Na nahrávání velmi zábavně v roce 2005 zavzpomínal.

„Řeknu ti něco zajímavýho. V roce 1964 jsem byl poprvé v Evropě, v Německu, a ve východním Berlíně jsem natočil svý první album. A byla tam ta Zeď, víme? Byli jsme ve Varšavě, já myslel, že odtud letíme domu, ale ten chlap, Howlin´, že prej ne. Na to nikdy nezapomenu, řekl: ´Ne, jedem do východního Berlína.´ A já řek: ´Cože, chlape?´ No a von povídá: ´Jasně, kámo. Jedem do východního Berlína a ty tam budeš nahrávat.´ Takže jsme hráli ve východním Berlíně a vůbec, všichni jsme byli napakovaný ve východním Berlíně! Ani nevim, jak dlouho jsme tam byli. No a tam, kde jsem nahrával, to bylo hned vedle Zdi, chápeš? Bydlel jsem v hotelu, ve kterym v tý době bejval Chruščov, no a já měl pokoj, kterej vypadal jako hospoda! Takže jsem nahrával vedle Zdi a vedle všech těch mrtvejch a celý studio bylo prolezlý agentama, na to nikdá nezapomenu.“

Dodejme pro dokreslení, že podle dohledatelných údajů se nahrávalo ve studiu východoněmeckého vydavatelství Amiga pouze jeden jediný den, 1. listopadu, Sumlina doprovázela Wolfova kapela včetně hvězdného basisty Willieho Dixona a natočilo se (minimálně) dvanáct písniček, které pak vyšly na Sumlinově albu v různých vydáních pod různými názvy: Blues Anytime!, Hubert´s American Blues, American Folk Blues nebo Blues Classics.

Po zbytek života jezdil po světě s různými kapelami, ale také jako jedna z nejčastějších atrakcí proslulé bluesové zájezdovky do Evropy s názvem American Folk Blues Festival, která převelice ovlivnila vznik a vývoj bluesové scény v Británii i na kontinentu. Vydal také řadu alb, zejména k stáru velmi pozoruhodných. Připomeňme krásné stylové duety s pianistou Pinetopem Perkinsem na albu Legends (1998), živý wolfovský tribute Howlin´ For Hubert (2004), na kterém je Sumlinovou pravou rukou bývalý punkáč z New York Dolls David Johansen, poslední studiovku About Them Shoes z roku 2005, na níž hostují mj. Eric Clapton nebo Keith Richards, nebo asi vůbec poslední studivý záznam Sumlinovy hry těsně před smrtí na albu Sky Road Songs skupiny Terraplane slavného newyorského hudebního progresivisty Elliotta Sharpa.

Hubert Sumlin, člen Bluesové síně slávy a podle uznávaného žebříčku magazínu Rolling Stone 43. největší kytarista všech dob, zemřel 4. prosince 2011 na infarkt. Bylo mu 80 let. O náklady na jeho pohřeb se podělili Mick Jagger a Keith Richards...

Tagy 10 kytaristů bez kterých by to nešlo Hubert Sumlin Blues
Redaktor Lidových novin, šéfredaktor kulturního magazínu UNI a dlouholetý dramaturg Blues Alive.
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY