Přejít k hlavnímu obsahu
John Lee Hooker | Zdroj: Youtube
John Lee Hooker | Zdroj: Youtube
Ondřej Bezr - St, 08.01.2020 - 11:00

10 kytaristů, bez kterých by to nešlo: John Lee Hooker

Každý obor má své historické sloupy, na kterých stojí. Moderní filozofie by se neobešla bez starověkých otců zakladatelů, dnešní fyzikové by si těžko co počali bez Newtona nebo Einsteina, chemici bez madame Curie a vyčůraní politici bez Machiavelliho. Také současná hudba má svoje předchůdce. Ať hrajete na kytaru rock, metal, jazz nebo alternativní experimenty, kořeny všech těchto žánrů jsou dohledatelné v blues. Nevadí, že si to často nepřipouštíte. V tomto seriálu vám představujeme deset bluesových klasiků, kteří na ramenou drží celou horu kytarové hudby 20. i prvních dvou dekád 21. století.

„Když jsem byla ještě na střední škole, zastavovala jsem se v hudebninách, malém stísněném místě plném alb v dřevěných přihrádkách, kde měl majitel vždy puštěnu nějakou hudbu. Jednoho dne, když jsem vkročila dovnitř, uslyšela jsem něco, co zastavilo mé kroky. Jako by byl obchod náhle obklopen a osvícen jasným světlem. Ztratila jsem představu, kde jsem, a vnímala pouze zvuk z reproduktorů. Byla jsem pohlcena bubnujícím zvukem kytary a silným, hlubokým barytonem zpěváka. Nikdy jsem neslyšela nic podobného a nemyslím si, že jsem se pohnula, byť jen o píď, dokud neskončila i druhá strana té desky. Teprve pak jsem se odvážila zeptat: ´Co to bylo?´ Muž za pultem mi ukázal obal alba s kresbou náklaďáku v trávě a se jménem John Lee Hooker.“ Tak vzpomíná ve svých – právě v češtině vydaných – memoárech Nespoutaný čas Suze Rotolo, bývalá přítelkyně Boba Dylana, známá z titulní fotografie obalu druhého písničkářova alba The Freewheelin' Bob Dylan z roku 1963. Podobný zážitek z prvního setkání s Hookerovou magickou hudbou asi měl leckdo z nás...

Jedna z vůbec nejzásadnějších postav bluesových dějin. Autor řady bluesových hitů, mimořádně vlivný kytarista a vůbec osobnost s velkým O. To byl John Lee Hooker. A to přesto, že o něm zlí jazykové tvrdí, že je de facto autorem jedné jediné písničky, kterou po celý úspěšný život pouze varioval. Ukázkou toho nejsyrovějšího blues, respektive boogie, stojícího na jedné jediné figuře, byl už jeho první hit Boogie Chillun, který natočil v roce 1948. Tenhle styl se John Lee Hooker, který se narodil v roce 1917 v Mississippi, naučil od svého nevlastního otce, lokálního bluesmana Williama Moorea. Ten se absolutním zjednodušením stylu a důrazem na rytmickou stránku hry odlišoval od hudebníků, kteří se běžně potulovali po mississippských lokálech a farmách. Měl vlastně hodně blízko k perkusivní hudbě černého kontinentu, pravlasti všech původních bluesmanů. A není náhoda, že Hooker byl v pozdějších letech nazýván nejafričtějším ze všech muzikantů, kteří v Americe blues hráli.

Když měl pocit, že od otčíma načerpal, co potřeboval, a to bylo v pouhých čtrnácti letech, vydal se John Lee Hooker do světa. Konkrétně do Memphisu. Ten se stal ale jen přestupní stanicí. Zatímco většina Afroameričanů směřovala z venkova za prací do Chicaga, část z nich, a Hooker byl mezi nimi, zavětřila možnost zaměstnání v průmyslovém Detroitu. Od roku 1948 bluesman pracoval v tamní Fordově automobilce a po večerech hrával v místních klubech. Detroitské blues sice není tak zavedený termín jako blues chicagské nebo memphiské, ale kdyby kvůli nikomu jinému, už kvůli Hookerovi tento terminus technicus za zapamatování stojí. A protože v městských lokálech, do kterých se scházeli utahaní dělníci na pivo, whisky a trochu té muziky, bylo samozřejmě hlučno, brzy Hooker zjistil, že s akustickou kytarou, na kterou hrál doposud, moc parády nenadělá. A proto se elektrifikoval.

I když přes den manuálně pracoval v továrně, brzy zjistil, že jako hudebník si může docela slušně vydělávat. Hooker nicméně přišel na to, že v hudebním průmyslu 40. a 50. let, zejména v produkci černé hudby, je slušný chaos. A osvítil ho geniální, i když asi z autorskoprávního hlediska ne zcela košer nápad, jak svoje příjmy znásobit. Vymyslel si řadu pseudonymů, pod kterými navštěvoval různá nahrávací studia, jež zároveň byla producenty singlů, a nahrával pod nimi buď navlas stejné, nebo jen mírně pozměněné písničky. Dohledat kompletní Hookerovu ranou diskografii je tak prakticky nemožné. Mezi nejčastěji se vyskytujícími jmény, pod kterými kromě svého vlastního nahrával, jsou John Lee Booker, John Lee Cooker, John Lee, Texas Slim, Delta John, Johnny Williams, The Boogie Man anebo Birmingham Sam and his Magic Guitar.

John Lee Hooker stejně jako spousta jeho kolegů v 60. letech prorazil v souvislosti s rozvojem rocku, kořeněného bluesovou muzikou, také k mladému bílému posluchačstvu a muzikantům – viz právě výše zmíněné vzpomínky Suze Rotolo, ve kterých mimo jiné popisuje Hookerovo působení v prvních folkových klubech newyorské Greenwich Village. Jeho rafinovaná, i když jednoduchá hra velmi ovlivnila řadu kapel, z těch ze sixties snad nejvíc Canned Heat, kteří si pokládali za čest, když s nimi Hooker dokonce natočil album. Byl pro ně vzorem číslo jedna ostatně po celou jejich kariéru a zahráli si s ním i v roce 1989 na albu The Healer.

Tahle deska způsobila mnoho věcí. V první řadě jednoznačný velký comeback Johna Lee Hookera. Ten samozřejmě od šedesátých let průběžně koncertoval i nahrával, ostatně, jeho diskografie čítá desítky alb, hovoří se o neuvěřitelných dvou stovkách, které ale z důvodů, které jsme naznačili, asi už nikdo přesně nezmapuje, ale samozřejmě patřil spíš k hudebníkům jaksi „kultovním“, tedy nikoli těm, kteří by se hřáli na výsluní všeobecné popularity. To změnilo právě až album The Healer, na kterém si Hooker zazpíval za doprovodu Carlose Santany, Roberta Craye a dalších. Za písničku I´m In The Mood z tohoto alba, kterou nahrál společně se zpěvačkou a kytaristkou Bonnie Raitt, dostal v roce 1990 Hooker svoji první Grammy. Daleko podstatnější ale je, že nejen nastartoval svoji „druhou“ kariéru, ale zahájil také řadu podobně pojatých alb, na kterých se bluesové legendy setkávají se svými mladšími následovníky. V jeho stopách kráčeli v dalších letech třeba B.B. King, Hubert Sumlin, James Cotton a mnozí další.

Ve vydávání podobných alb jako byl The Healer ovšem pokračoval i Hooker sám. Hned v roce 1991 vydal desku Mr. Lucky, o rok později Boom Boom, v roce 1995 Chill Out a v roce 1997 se jeho diskografie uzavřela deskou Don´t Look Back, kterou produkoval a zazpíval si na ní další z jeho velkých obdivovatelů, irský soulman Van Morrison. John Lee Hooker se na sklonku života stal skutečnou celebritou. Pobíral kdejaké ceny, vstupoval do síní slávy, na hollywoodském Chodníku slávy mu odkryli hvězdu. Zemřel 21. června 2001 ve věku třiaosmdesáti let, krátce před zahájením svého evropského turné.

Tagy 10 kytaristů bez kterých by to nešlo John Lee Hooker Blues
Redaktor Lidových novin, šéfredaktor kulturního magazínu UNI a dlouholetý dramaturg Blues Alive.
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY