Přejít k hlavnímu obsahu
Muddy Waters | Zdroj: Wikipedie
Muddy Waters | Zdroj: Wikipedie
Ondřej Bezr - St, 04.12.2019 - 10:45

10 kytaristů, bez kterých by to nešlo: Muddy Waters

Každý obor má své historické sloupy, na kterých stojí. Moderní filozofie by se neobešla bez starověkých otců zakladatelů, dnešní fyzikové by si těžko co počali bez Newtona nebo Einsteina, chemici bez madame Curie a vyčůraní politici bez Machiavelliho. Také současná hudba má svoje předchůdce. Ať hrajete na kytaru rock, metal, jazz nebo alternativní experimenty, kořeny všech těchto žánrů jsou dohledatelné v blues. Nevadí, že si to často nepřipouštíte. V novém seriálu vám představíme deset bluesových klasiků, kteří na ramenou drží celou horu kytarové hudby 20. i prvních dvou dekád 21. století.

První dva díly seriálu jsme věnovali kytaristům, kteří se proslavili výhradně jako mistři akustických nástrojů: Robert Johnson zemřel dřív, než elektrická kytara stačila povyrůst z „plenkového“ období (proto také jeho fanoušky dodnes vzrušuje teoretická úvaha, jak daleko by to tento génius mohl s moderní elektrifikací dotáhnout) a Son House už ve svém „druhém životě“ po znovuobjevení v 60. letech na svých zvyklostech, totiž hře na kovovou resofonickou kytaru, nic neměnil. Od této chvíle ale už budeme až do konce seriálu mluvit výhradně o hráčích, jejichž hlavním nástrojem byla elektrická kytara – byť samozřejmě někteří tu a tam akustickou vzali do ruky také a pochopitelně se jeden vedle druhého primárně na akustický nástroj učili.

Je prakticky nemožné představit si bluesmanský jam session bez okamžiku, kdy dojde na některou z písní Muddyho Waterse. Ať už svoje největší hity napsal sám nebo jeho dlouholetý dvorní skladatel a producent Willie Dixon, je mezi nimi tolik skutečných monstrhitů, že vystačí na celý večer. Hoochie Coochie Man, Mannish Boy, Rolling Stone, I Got My Mojo Working, I´m Ready, Baby Please Don´t Go, Going Down Slow nebo I Just Want To Make Love To You jsou jen některé z nich. Jsou slavné nejen v jeho „vzorovém“ podání (resp. z mnoha podání, protože řadu z nich hrál a nahrával po celý život s různými sestavami kapel), ale i ze stovek, možná tisíců coververzí.

Narodil se v roce 1913 jako McKinley Morganfield do rodiny nájemců půdy v Rolling Fork v Mississippi. Přezdívku Muddy Waters, Bahnité vody, mu dala babička, která ho po matčině předčasné smrti vychovávala – chlapec si rád hrál na rozbahněném břehu řeky a nové jméno, které se pak vepsalo do kulturních dějin 20. století, bylo na světě. Už v dětství přesídlil Muddy Waters na dnes už legendární Stovallovu plantáž, kde nejen obdělával půdu, ale začal také s muzikou, nejprve jako harmonikář, posléze pod vlivem tehdy v kraji známých Sona House a Roberta Johnsona na kytaru. Samozřejmě s bottleneckem, už jsme si v rámci tohoto seriálu řekli, že slidekytara byla pro mississippské blues naprosto nepostradatelná. Získal si v okolí brzo dobrou pověst, jeho hluboký hlas se zadíral pod kůži, ale ještě víc jednoduché, ale o to divočejší skluzy bottlenecku po strunách. Přirozeně zatím ještě akustické kytary.

Není divu, že když v létě roku 1941 dorazil na Stovallovu plantáž slavný folklorista Alan Lomax, sbírající nahrávky venkovských bluesmanů pro americkou Kongresovou knihovnu, byl odkázán právě na tenhle místní zázrak. Z nahrávání ovšem nebyl nadšen jenom Lomax, ale především Muddy Waters sám. Proč se mám za pár nikláků dřít denně od slunka do slunka na poli, když jsem tak dobrý, že mi stejné, a možná ještě lepší peníze může vynášet muzika? Něco takového mu patrně táhlo hlavou, když si v roce 1943 sbalil kytaru a svých pět švestek a odjel do Chicaga, do kterého proudily zástupy černých dělníků, a samozřejmě i muzikantů, už od minulé dekády. Zprvu se pokoušel protloukat hraním na ulici i po hospodách, kde se dalo, ale na nějaký velký americký sen to nevypadalo. V získání pár dobrých kšeftů mu pomohl ve městě etablovaný bluesman Big Bill Broonzy, ale až když Muddyho strýc viděl marné usilování svého synovce a věnoval mu jeho první elektrickou kytaru, na budoucí hvězdu se usmálo štěstí.

Po prvních pokusných nahrávkách pro firmu Columbia, které se nechytly, přišli za Muddym bratři Leonard a Phil Chessové, majitelé čerstvě založeného vydavatelství Aristocrat, které později přejmenovali na Chess Records a založili tak nejvlivnější label v dějinách blues. První snímky z roku 1948 I Can't Be Satisfied a I Feel Like Going Home ještě plně těžily z venkovského bluesového výrazu, už ale v sobě měly nápřah elektrické kytary a staly se přes noc hity. Další várka, ta nejpodstatnější pro rozhýbání Watersovy kariéry, obsahovala mimo jiné švihácké a v podtextu více než lechtivé songy Hoochie Coochie Man, I´m Ready a I Just Want To Make Love To You. Ty už nahrála první plnokrevná Muddyho elektrická kapela, která v pozdějších letech odchovala řadu sólových muzikantských hvězd. Na basu hrál chessovský hledač talentů, hitmaker a impresário Willie Dixon, na druhou kytaru Jimmy Rogers, na klavír Otis Spann a největší hvězdou byl hráč na foukací harmoniku Little Walter. Ten překopal dosavadní styl hraní na tento „kapesní“ nástroj, amplifikací mikrofonem mu dodal úplně nové zvukové barvy, změnil styl hráčské techniky, a inspirován prý především jazzovými saxofonisty, dodal svým doprovodným partům i sólům zcela odlišný hudební obsah.

Muddyho desky byly velmi úspěšné, od začátku byl prominentní tváří stáje Chess Records a všichni ostatní se vůči němu museli nějak vymezit – pošťuchování mezi chicagskými bluesmany, zejména mezi Muddym a konkurenčním zpěvákem Howlin´ Wolfem, druhou největší hvězdou Chess, jsou legendární, i když dnes spíše úsměvné. Musíme si ale uvědomit, že bluesová scéna v 50. letech byla ještě ve Spojených státech výrazně rasově segregovaná a kdo byl hvězdou pro černé posluchače, toho bílí na ulici ani omylem nepoznali a když vystoupil ze svého pověstného cadillaku, mohli si myslet, že jde přinejlepším o velmi úspěšného pasáka. Tohle dělení zlomil až přechod z páté do šesté dekády.

Nejprve Muddy Waters přijel do Anglie, kde jej v roce 1958 přijalo místní publikum s otevřenou náručí a zpěvák si vlastně poprvé užil hvězdné pozice dosyta. Druhým zlomem pak bylo Muddyho vystoupení na slavném folklorním festivalu v Newportu v roce 1960, jehož záznam vyšel i na desce. Bílé publikum bylo – dodejme, že pět let předtím, než na stejném místě svým prvním rockovým vystoupením způsobil další hudební revoluci Bob Dylan – naprosto šokováno hlučným elektrickým soundem, sexy dráždivými písničkami i syrovým hlasem zpěváka. Právě tady, před folklorním a studentským publikem, doslova rozkopl Muddy Waters se svým bandem dveře nejen k vlastní kariéře bez ohledu na barvu kůže, ale také modernímu bluesovému výrazu jako celku.

Šedesátá léta ovšem byla v životě černých muzikantů dvojsečná. Na jedné straně na ně doslova přísahala mladá generace hudebníků, od folkařů přes rockery až po jazzmany, na straně druhé se jejich desky vlastně moc dobře neprodávaly. Publikum zajímalo především dění na den ode dne se rozvíjející mladé a převážně bílé scéně, v Americe i Británii, tudíž na celém světě. Některé muzikanty sice tu a tam především studentské a později hippie publikum vítalo s otevřenou náručí na festivalech i klubech, mladé kapely od nich přebíraly písničky, ale řada z původních tvůrců doslova živořila a hledala si zaměstnání jinde. A pro ty, kteří se chtěli udržet na scéně, museli jejich producenti vymyslet takové způsoby prezentace, které zaujmou i posluchače, netoužící pátrat po kořenech toho všeho, co 24 hodin denně znělo z rádia.

Muddy Waters udělal takové pokusy tři. Nejprve se v roce 1968, tedy ve svých pětapadesáti letech, spojil s muzikanty z módních psychedelických kruhů a natočil s nimi kontroverzní album Electric Mud. To bylo doceněno až dlouho po svém vzniku. Samply z něj použili hiphopoví Cypress Hill i blázniví Albarnovi Gorillaz, a když v roce 2003 režisér Martin Scoresese produkoval rozsáhlý projekt The Blues, obsahující řadu dokumentárních filmů i cédéček, inicioval oživení ducha tohoto alba ve spolupráci frontmana Public Enemy (a velkého bluesového fanouška) Chucka D s muzikanty ze skvělých, nadžánrových, ale v zásadě hiphopových The Roots.

Když se Muddyho koketérie s hudební modernou nepodařila, zkusil to opačně, už poněkud úspěšněji. Totiž spoluprací naopak s muzikanty, kteří jeho desky měli na čestném místě svých sbírek a neopomínali se o vztahu k jeho původní muzice zmiňovat jako o iniciačním. V roce 1969 se spřáhl se svými bílými bluesovými obdivovateli na americké scéně, kytaristou Mikem Bloomfieldem, harmonikářem Paulem Butterfieldem a několika dalšími, a výsledkem bylo úspěšné album Fathers And Sons. O rok později se pak Muddy vypravil do Londýna, aby se setkal ve studiiu se svými potenciálními britskými „syny“ kolem kytaristy Roryho Gallaghera a varhaníka Steva Winwooda. Ani London Session nepatří ke zbytečným albům. Opravdový comeback to ale pořád ještě nebyl.

Čekání na něj trvalo ještě prvních sedm let sedmé dekády. Až v roce 1977 zaklepal na Muddyho dveře další z jeho bílých amerických obdivovatelů Johnny Winter s nabídkou natočit společné album pro jeho čerstvý label Blue Sky. Album Hard Again bylo tím, co odstartovalo finální, a vlastně nejúspěšnější fázi Watersova života a kariéry. Winter se na třech studiových a jednom živém albu podílel především jako producent, který ctil základní pravidla žánru, shromáždil skvělé bluesové hudebníky převážně z muddywatersovské líhně, doplnil je tehdy mladým bílým kytaristou Bobem Margolinem, a Muddyho Waterse předhodil publiku ne jako raritu z minulých časů, ale jako tvůrce, který přes pokročilý věk má pořád co říct. Pochopili to i američtí hudební akademici, kteří třem ze čtyř „winterovských“ alb, kromě prvního Hard Again také I'm Ready a živáku Muddy "Mississippi" Waters Live, udělili cenu Grammy.

Poslední album Muddyho Waterse s Johnnym Winterem po boku vyšlo pod názvem jedné z jeho slavných písniček King Bee v roce 1981. 30. dubna následujícího roku Muddy Waters zemřel takzvaně „hezkou“, vlastně nebluesmanskou smrtí, na srdeční selhání ve spánku. A to v pouhých, také vlastně nebluesmanských, sedmdesáti letech. Tím ovšem zdaleka jeho umělecký život neskončil. Jeho odkaz se prodírá na světlo prakticky dodnes.

Už jsme mluvili o tom, že coververzí jeho písniček existují stovky. Podle písničky Rolling Stone z jeho repertoáru se pojmenovali... no kdo asi? Přeneseně se stal i filmovou hvězdou. V roce 2008 se na plátna kin dostal hraný film režisérky Darnell Martin s názvem Cadillac Records, který v polofiktivní podobě zachycuje historii vydavatelství Chess Records a Muddy Waters jako jeho hlavní akvizice je samozřejmě jednou ze stěžejních postav. A aby toho nebylo málo, otcovy geny zúročují na poměrně úspěšných muzikantských drahách také dva synové Muddyho Waterse, zpěvák Mud Morganfield a kytarista Big Bill Morganfield. Ne nadarmo se říká, že člověk přežívá svoji smrt hlavně ve svých potomcích.

 

Tagy 10 kytaristů bez kterých by to nešlo Muddy Waters Blues
Redaktor Lidových novin, šéfredaktor kulturního magazínu UNI a dlouholetý dramaturg Blues Alive.
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY