10 kytaristů, bez kterých by to nešlo: Son House

Každý obor má své historické sloupy, na kterých stojí. Moderní filozofie by se neobešla bez starověkých otců zakladatelů, dnešní fyzikové by si těžko co počali bez Newtona nebo Einsteina, chemici bez madame Curie a vyčůraní politici bez Machiavelliho. Také současná hudba má svoje předchůdce. Ať hrajete na kytaru rock, metal, jazz nebo alternativní experimenty, kořeny všech těchto žánrů jsou dohledatelné v blues. Nevadí, že si to často nepřipouštíte. V seriálu vám představíme deset bluesových klasiků, kteří na ramenou drží celou horu kytarové hudby 20. i prvních dvou dekád 21. století.

První část tohoto seriálu jsme věnovali Robertu Johnsonovi. Bylo to víceméně symbolické, protože Johnson je sice bezesporu nejslavnější a nejvlivnější postavou meziválečného blues a ne nadarmo je považován za Krále Delta blues, ve skutečnosti ale vlastně patřil až k jeho druhé generaci. Měl přinejmenším dva velmi zásadní předchůdce, kteří na něj měli vliv. Jedním z nich byl skutečně nejstarší známý bluesman z Delty Mississippi Charley Patton (1891?–1934), druhým pak Son House (1902–1988). O něm dnes.

Nejprve si ale vymezme terén, v němž se pohybujeme. Co vlastně přesně znamená ono „Delta Blues“? Jedná se o bluesovou hudbu, která se v meziválečném období primárně provozovala v oblasti povodí Mississippi, svírané třemi státy: na severu Memphisem v Tennessee, Vicksburgem ve státě Mississippi na jihu, na východě řekou Yazoo a na západě městečkem Helena, spadající do Arkansasu. Pro tuhle hudbu v její nejautentičtější poloze je typický bluesový zpěvák řeřavého hlasu, hrající na akustickou kytaru s otevřeným laděním (tedy naladěnou do akordu) a často používající hráčskou techniku slide, kterou prováděl v raných dobách před zahájením průmyslové výroby skleněných či kovových válečků hrdlem lahve (odtud anglický název bottleneck), kovovým zapalovačem nebo kapesním nožem.

Mississippští bluesmani žili dost divokým stylem života a některým z nich, například právě jmenovanému Charleymu Pattonovi nebo Robertu Johnsonovi se „přihodilo“ značně předčasné úmrtí, v obou případech navíc za ne zcela vyjasněných okolností. Nepoštěstilo se jim tedy to, co jejich kolegovi a dalšímu z kmotrů Delta blues Sonu Houseovi. Totiž dožít se vysokého věku a ve stáří si užívat skutečnou slávu a obdiv nového publika. Opravdový „druhý život“.

Eddie James House, Jr., jak zní jeho pravé jméno, se narodil v roce 1902 v mississippské muzikantské rodině. Pracoval jako dělník na polích i v ocelárnách, byl dokonce klasickým kovbojem, nicméně na několik let se uchytil také jako pastor baptistické církve. Asi pro své ovečky úplně důvěryhodný nebyl, protože jeho pijáctví a značná záliba v dobývání žen – byl mimochodem pětkrát ženatý – jej proslavily ve 20. letech víc než kázání slova Božího. O tom, že šlo o patrně dost ostrého hocha, svědčí i to, že byl za účast při hospodské přestřelce a údajné usmrcení svého protivníka odsouzen k patnácti letům „posezení“ v legendární mississippské státní věznici Parchman Farm – odkroutil si nicméně pouhé dva roky, jak přesně se mu podařilo dostat ven není příliš jasné.

Už během kazatelské služby ovšem vypiloval svou hru na kytaru. Používal nejraději hodně hlučný celokovový resofonický nástroj, pro jeho přímočarý a jednoduchý styl je typický až bezohledný atak na struny, divoké slideové sjezdy a vysloveně hypnotický rytmus, který ve své době neměl srovnání. A k tomu syrový ďábelský zpěv, kterým zvěstoval jak duchovní, tak zcela světská témata. Nahrával relativně dost už od roku 1927 pro vydavatelství Columbia a Paramount, které se zaznamenáváním raných bluesmanů aktivně zabývaly. Jeho nahrávky pořídil i legendární Alan Lomax pro Kongresovou knihovnu, dodnes nevyčerpatelný archiv kořenů veškeré americké hudby. I přes relativní úspěch se ale v průběhu první poloviny 40. let Son House zcela vytratil z hudební scény a vystřídal různá zaměstnání v bizarním rozptylu od traktoristy na plantáži přes průvodčího na železnici až po kuchaře.

Měl ale obrovské štěstí. Když ve Spojených státech v první polovině 60. let propukla horečka takzvaného folkového revivalu, vygenerovala nejen celou scénu tehdejších mladíků s kytarou v čele s Bobem Dylanem, ale připomněla také řadu polozapomenutých klasiků americké hudby, k nimž se jejich následovníci hlásili jako ke vzorům a guruům. Vedle nemnoha bílých osobností typu Woodyho Guthrieho to byli právě zejména staří bílí bluesmani, které mladí bílí aktivisté neúnavně stopovali na základě starých nahrávek. A tak se stalo, že byl v newyorském Rochesteru objeven i Son House.

Na stará kolena, vlastně už v důchodovém věku, zažil velké období celonárodní slávy. Stal se ozdobou folkových a bluesových festivalů a mnozí mladí se mu doslova klaněli: John Hammond, Bonnie Raitt nebo členové kapely Canned Heat. Sám podnikl několik nových nahrávacích sessions a houfně se začaly také natáčet některé z jím interpretovaných hitů (v tomto případě by bylo nepřesné mluvit o Houseových autorských písních, protože v mnoha případech jde o témata, podobně zpracovaná ve stejné době několika bluesmany a často se jedná i o zjevnou recyklaci tradicionálů). Mezi ně patří zejmén Death Letter Blues, My Black Mama, Levee Camp Blues, Preachin´ The Blues, Walking Blues či John The Revelator.

A tak je tomu vlastně dodnes. I na hudební scéně posledních dekád byla a je řada velkých obdivovatelů Sona House. A nemusí jít vůbec o přesvědčené bluesové revivalisty, jako je fenomenální kytaristka a zpěvačka Rory Block, jež v roce 2008 natočila plně houseovské album Blues Walkin' Like a Man: A Tribute to Son House. Ohlasy Houseovy tvorby občas přicházejí z míst zcela nečekaných, jako když v roce 1997 jeho Death Letter Blues zařadila na své živé album Malediction and Prayer avantgardní zpěvačka Diamanda Galás. Mezi svoje největší vzory řadí Sona House australský bluesový psychedelik Hugo Race. A Jack White? Pro toho je Son House nejméně polobohem. Jeho památce věnoval celé debutové album kapely The White Stripes (1999), které obsahuje i fragment houseovského songu John The Revelator a na následující desce De Stijl (2000) je přímo cover klasiky Death Letter Blues.