Přejít k hlavnímu obsahu
T-Bone Walker, vzor Jimiho Hendrixe i B.B. Kinga | Foto: Creative Commons Attribution 2.0 Generic, Heinrich Klaffs
T-Bone Walker, vzor Jimiho Hendrixe i B.B. Kinga | Foto: Creative Commons Attribution 2.0 Generic, Heinrich Klaffs
Ondřej Bezr - Čt, 26.03.2020 - 15:00

10 kytaristů, bez kterých by to nešlo: T-Bone Walker

Každý obor má své historické sloupy, na kterých stojí. Moderní filozofie by se neobešla bez starověkých otců zakladatelů, dnešní fyzikové by si těžko co počali bez Newtona nebo Einsteina, chemici bez madame Curie a vyčůraní politici bez Machiavelliho. Také současná hudba má svoje předchůdce. Ať hrajete na kytaru rock, metal, jazz nebo alternativní experimenty, kořeny všech těchto žánrů jsou dohledatelné v blues. Nevadí, že si to často nepřipouštíte. V tomto seriálu vám představujeme deset bluesových klasiků, kteří na ramenou drží celou horu kytarové hudby 20. i prvních dvou dekád 21. století.

V roce 1980 byla v americkém Memphisu založena Blues Foundation, jež si dala do vínku (již dávno splněné) přání být vůdčí organizací, pečující o světové bluesové dědictví a podporující žánrovou současnost i budoucnost. Jednou z prvních aktivit bylo založení Blues Hall of Fame, Bluesové síně slávy. Do ní od té doby každoročně vstupují nejzasloužilejší umělci tohoto oboru, zpravidla v počtu pěti. Historicky první uvedení ovšem bylo trochu jiné, mělo jednorázově do Síně slávy uvést ty vůbec nejdůležitější osobnosti bluesové muziky, živé i mrtvé. Bylo jich dvacet a jedním z nich byl i náš dnešní hrdina: T-Bone Walker. V té době už pět let po smrti.

T-Bone Walker, ročník 1910, hrál úplně jinak než ti, o kterých jsme doposud v tomto seriálu mluvili. Přestože patří k hlavním průkopníkům hry na elektrickou kytaru, vzpírá se základní prvoplánové představě o hráči elektrického blues. Ti totiž v obecném povědomí hrávají chicagským stylem. Walker je ovšem, přestože v Chicagu také pobýval a s tamními muzikanty tu a tam něco natočil, zásadní postavou tzv. West Coast Blues s centrem v Los Angeles a koketujícího s jazzem. Ale aby to nebylo tak jednoduché, Walker, zčásti afroamerického a zčásti indiánského původu, má kořeny v Texasu, kde se narodil. A kde byl nějakou dobu průvodcem tamní velké bluesové postavy Blind Lemona Jeffersona (od něhož jistě leccos odkoukal).

Walker nicméně vždy stál jednou nohou na bluesové a druhou na jazzové scéně, ve studiu s ním hrávali vysloveně jazzoví muzikanti, už od 40. let býval jediným bluesovým muzikatem na jazzových přehlídkách, k jejichž hlavním hvězdám patřili třeba Lionel Hampton, Louis Armstrong nebo Sarah Vaughan. Jeho kapely, plné vynikajících hráčů, a také Walkerovy skladby, jež často sice zachovávaly základní bluesovou stavbu, ale v celkovém aranžmá a interpretaci měly do přímočarosti daleko, hravě v jazzové konkurenci obstály. Ostatně, nejslavnější Walkerova píseň Call It Stormy Monday je považována za základní standard nejen mezi bluesmany, ale i jazzmany.

Přestože Walkerova hra byla obsahově sofistikovaná, zároveň jí nechyběla mimořádná expresivnost a samotný kytarista dokázal ze svých vystoupení udělat obrovské show. Už se asi nikdy nezjistí, který muzikant poprvé hrál s kytarou za hlavou nebo její struny rozezníval pomocí zubů, jisté ale je, že ten, který tyto excentrické kousky proslavil nejvíc, Jimi Hendrix, jako svůj hlavní vzor pro tyto efekty uváděl právě T-Bone Walkera.

Samozřejmě, že T-Bone Walkera neobdivovali jeho následovníci jen proto, že uměl dělat show, inspirovala je především jeho hra. Jako svůj hlavní vzor jej jmenuje například Chuck Berry (který toho ve svých nejlepších letech uměl hrát a hrál, ba i nahrál, nepoměrně víc, než ten stále jeden, byť nejslavnější riff z Roll Over Beethoven). Obdivovala ho samozřejmě řada mladých bílých i černých kytaristl z obou stran oceánu. Ale bezesporu vůbec největším vlivem zapůsobil na B. B. Kinga, jehož mnohé muzikantské „fóry“ byly de facto přejaty z Walkerova arzenálu.

Do „stylově čisté“ vysloveně bluesmanské společnosti se vlastně T-Bone Walker dostával jen při zájezdech do Evropy s pro svou dobu naprosto zásadním „pojízdným cirkusem“ American Folk Blues Festival. Ten první v roce 1962 do Anglie navštívili jako diváci bluesoví kytaroví adepti Eric Clapton, Keith Richards nebo Jimmy Page. Není divu, že po takovém zážitku jejich cesty vedly podobným směrem.

Tagy 10 kytaristů bez kterých by to nešlo T-Bone Walker
Redaktor Lidových novin, šéfredaktor kulturního magazínu UNI a dlouholetý dramaturg Blues Alive.
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY