10 nejlepších slidekytaristů světa

Technika hraní slidekytary je stará víc než sto let, vychází už z některých starých afrických nástrojů a Afroameričané ji zprvu používali při hře na nástroj diddley bo, v podstatě jednu strunu nataženou na kusu dřeva. Poprvé do „seriózní“ muziky zatáhli slidekytaru samozřejmě bluesmani, ti mississippští, na začátku minulého století. K jejich výrazivu patřilo klouzání po krku nástroje uraženým hrdlem lahve (odtud obecný název pro všechno, čím se sliduje, tedy bottleneck), ale třeba i nožem nebo kovovým zapalovačem. Výsledný zvuk krásně korespondoval s exaltovaným vokálem a vlastně nahrazovalo jakousi „odpověď“ zazpívané frázi.

Od těchto průkopníků slidu převzali v průběhu století metodu rockeři, nejprve ti bluesově orientovaní, posléze i hráčští melodici, kteří si uvědomili obrovský potenciál téhle techniky právě v dokonalém citovém odstínění své hry. Podstatná je i v country muzice (stylotvorné nástroje, dobro a lap steel kytara a pedálová steel kytara, jsou stavěny přímo pro tuto techniku – hráče na ně z tohoto přehledu coby přece jen úplně jinou muzikantskou sortu pro tuto chvíli vyjímáme, vrátíme se k nim někdy příště) a samozřejmě v hudbě havajské – mnozí posluchači slidekytaře dodnes říkají trochu nepřesně „havajka“.

1. Son House (1902–1988)

Z desítek mississippských bluesmanů vybíráme právě jeho. Nejen proto, že patřil skutečně k první generaci téhle scény, ale protože byl v metodě slidekytary také jedním z nejdivočejších, nejdrsnějších a také nejnezaměnitelnějších. Nenapravitelný děvkař a ochmelka, který se v mládí paradoxně živil jako náboženský kazatel, byl pro světovou hudební scénu znovuobjeven v 60. letech díky zájmu folkových revivalistů, a proto je také vlastně jako jediný ze své generace zachycen na filmových a televizních záznamech. Robertu Johnsonovi ani Charleymu Pattonovi, také mistrovským slidekytaristům, se tohle nepoštěstilo – když se zvedla vlna obnoveného zájmu o ně, už dávno vyhrávali černošskému Pánubohu.

2. Muddy Waters (1913–1983)

Hráč tvořící přechodný článek mezi mississippským a chicagským elektrickým blues byl jedním z prvních, kdo metodu slide použil pro elektrickou kytaru. Jeho hra najednou dostala do té doby nebývalou průraznost, začala se doslova zadírat do uší i pod kůži. Muddy Waters nebyl udivující hráčský technik a k stáru svou hrou i poměrně dost šetřil – ostatně, v kapele měl vždycky bravurní muzikanty, kteří muziku „zařídili“ za něj, zatímco on sám se věnoval pouze zpěvu a svému charismatu. Když už ale svého ikonického Telecastera kovovým válečkem rozezněl, byl to vždycky mimořádný emotivní zážitek.

3. Elmore James (1918–1963)

Byl jedním z těch, kterým posluchači přiřkli titul „king of the slide guitar“, tento přídomek má dokonce vytesán na náhrobním kameni. Nejzásadnější z jeho tvorby je bezesporu nahrávka písničky Dust My Broom, kterou si vypůjčil od Roberta Johnsona, ale dodal jí modernější dusavý, hlučný a s velkou vervou zahraný kabát. Přestože Elmore James patří jednoznačně k elektrické bluesové scéně, svého jedinečného zvuku dosahoval většinou tím, že používal tradiční akustickou kytaru, kterou amplifikoval a její zvuk výrazně zesílil. Proto i jeho, stejně jako Muddyho Waterse, můžeme považovat za mezičlánek na cestě z jižanských bavlníkových plantáží do zaplivaných chicagských náleven.

4. George Harrison (1943–2001)

Z naší desítky je nejmladší Beatle vlastně jediným Neameričanem a také jediným hráčem, který neměl nikdy nic společného s blues. Jeho hra byla vždycky nenápadná, avšak velice výrazná a pokaždé určila celkovou atmosféru té které nahrávky. Slidekytara v písních Beatles je spíše výjimkou, zatímco v sólové kariéře ji George Harrison využíval víc – třeba ve své nejslavnější a nejúspěšnější písničce My Sweet Lord i v mnoha dalších. O jeho schopnosti jen pár slidovanými tóny sóla říct všechno podstatné ovšem svědčí třeba i Handle With Care, hit „superskupiny“ Travelling Wilburys s Bobem Dylanem, Royem Orbisonem, Tomem Pettym a Jeffem Lynnem.

5. Johnny Winter (1944–2014)

Ať se během své dlouhé kariéry pokoušel o jakoukoli hudbu, vždycky z ní blues a láska k tradici trčela jak péra z gauče. Fenomenální kytarista se sice na slidekytaru nespecializoval ze sta procent, ale když už za ni vzal, byl to absolutní posluchačský zážitek, ať už šlo o akustické hraní na celokovovou resofonickou kytaru, jakou používal třeba Son House, nebo na elektriku – na slide až do konce svého života používal téměř výhradně model Gibson Firebird. K jeho slidovým majstrštykům patří Mojo Boogie nebo dylanovka Highway 61 Revisited, kterou si upravil a zrychlil k obrazu svému tak, že by původnímu Dylanovu kytaristovi Mikeu Bloomfieldovi vylézaly oči z důlků. Hrával ji vlastně až do konce života jako přídavek, jak jsme měli možnost vidět i na několika českých koncertech.

6. Duane Allman (1946–1971)

Jeden z největších kytarových virtuosů přelomu šesté a sedmé dekády 20. století, jehož hvězdnou kariéru uťala vášnivá láska k Harleyi, byl patrně prvním slavným bílým specialistou na slidekytaru. Jako instrumentální leader The Allman Brothers Bandu ji vlastně uvedl do rocku, konkrétně na rodící se jižanskou scénu. Jeho nahrávky patří dodnes k vůbec nejoceňovanějším kytarovým palbám všech dob – není divu, že byl magazínem Rolling Stone umístěn v žebříčku stovky nejlepších kytaristů všech dob na druhé místo (komu šlapal na paty si snadno domyslíte).

Do svých čtyřiadvaceti, kdy to zabalil na silnici v Maconu v Georgii, toho Duane Allman stihl spoustu a zahrál si i s dalšími hvězdami své doby. Nejslavnější zásah mimo mateřskou kapelu je samozřejmě v Claptonově sice krátkodeché, ale slavnou Laylu po sobě zanechavší kapele Derek And The Dominos. Duaneova práce v The Allman Brothers je ovšem z jeho odkazu tím nejpamětihodnějším.

7. Ry Cooder (1947)

Americká poušť, nad štěrkem se tetelí horký vzduch, pod seschlým keříkem se s typickým zachrastěním mihne chřestýš... a vtom napjatou atmosféru rozčísne tón struny elektrické kytary, přejeté slidem. Přesně takhle vypadají filmy, ke kterým dělá hudbu Ry Cooder, muž, který nejlépe dokázal slideovou techniku vizualizovat. Jeho soundtracky jsou toho druhu, že se dají bez problémů poslouchat jako běžná řadová alba, natolik silnou hudbu nabízejí.

Cooder přitom samozřejmě točí i běžné písničkové desky. Na začátku kariéry spolupracoval s Taj Mahalem a Captainem Beefheartem, v sólové tvorbě se dotkl nejrůznějších podob americké hudby od blues a zydeco přes rock až po jazz. Mimořádně zajímavá je i jeho funkce hybatele v oblasti world music – bez jeho zaujetí bychom se nedozvěděli o Buena Vista Social Clubu a asi ani o Alim Farkovi Tourém, řadu dalších umělců žijících mimo hlavní trasy showbyznysu nepočítaje. Ale tady bychom měli mluvit hlavně o slidekytaře. Takže: ano, coby slidekytarista je Ry Cooder skutečně mimořádný.

8. Bonnie Raitt (1949)

Hlavně v Americe mimořádně úspěšná zpěvačka a kytaristka, pohybující se mezi rockem, blues a country je protagonistkou několika multiplatinových alb a držitelkou třinácti Grammy, z toho tří pro letošní rok, udělených minulý týden. Fotografie šokované hudebnice ve chvíli, kdy bylo její jméno vyřčeno při vyhlašování vítězů v jedné z hlavních kategorií Píseň roku, se staly hitem sociálních sítí.

Bonnie Raitt odmalička milovala a obdivovala staré bluesmany, na začátku 70. let si zahrála s jedním z nejslavnějších z nich, Mississippi Fredem McDowellem (mimochodem taky brilantním slidekytristou), posléze bluesové elementy zasazovala do folkrockového i countryového kontextu. Raitt je známá tím, že ráda přijímá účast na projektech nejrůznějších poct jiným muzikantům a hostuje s řadou svých idolů. Doslova odzbrojující byla její verze písničky Stevieho Raye Vaughana Pride And Joy. A překrásný je i její duet s Johnem Lee Hookerem v I'm In The Mood.

9. Sonny Landreth (1951)

Louisianský kytarista je jedním z víceméně utajených klenotů hudební scény, takových, jakým někdy říkáme „muzikant pro muzikanty“ – tedy takový, kterého zná a uctívá většina jeho kolegů, mnozí jej mají za vzor a na jeho koncertech v šoku jen zírají, co všechno je možné zahrát, ale běžní posluchači jej vlastně nikdy pořádně neobjevili.

Dá se říct, že největší službu prokázal Landrethovi (i několika dalším podobně „postiženým“) Eric Clapton, když jej pozval na svůj kytarový festival Crossroads, kde Landreth dostal šanci představit se velkému množství fanoušků naživo a přeneseně i statisícům dalších prostřednictvím záznamu, vydaného na CD i DVD. Kromě vlastních projektů byl v minulosti Landreth členem kapel krále stylu louisianských kreolů zydeco Cliftona Cheniera, rockového písničkáře Johna Hiatta a také Mayallových Bluesbreakers.

10. Derek Trucks (1979)

Jestli lze na současné scéně někoho označit za absolutní jedničku mezi slidekytaristy, je to nepochybně Derek Trucks, plnoprávný následovník Duana Allmana v dnes už neexistujícím The Allman Brothers Bandu a leader vlastní kapely, kterou vede se svou ženou, zpěvačkou a kytaristkou Susan Tedeschi. Viděli jsme je vloni v pražském Foru Karlín. Derek Trucks snad bottleneck nesundává z prstu ani ve spaní a ve své hře se dopracoval absolutního mistrovství, které se v improvizovaných výletech od bluesových pentatonik občas dotýká až hranic indické hudby, ve které je mimochodem slidové hraní na kytaře příbuzné nástroje také velmi rozšířeno. Hudebně velmi přemýšlivý muzikant je horkým kandidátem na nejlepšího slidekytaristu všech dob, což uvádíme i při vědomí podezřelosti všech „absolutních“ tvrzení. Ostatně, podívejte se, jak válel, když mu bylo čtrnáct...