10 působivých hudebních děl, které inspirovala literatura

Ray Bradbury – 451 stupňů Fahrenheita / Utopia – Fahrenheit 451

Budoucnost bude hektická, požitkářská a o knížky ztratí zájem do té míry, až je postaví mimo zákon. Klasik hard sci-fi neodhadl vlastně jen způsob jejich likvidace. V realitě dnes nížky nepálí požárníci, kteří jinou práci nemají. Častěji buď končí ve volných výběrech po nádražích, nebo je huntují návrháři designových kaváren.

Po látce, která se naváží do zábavního průmyslu, se odvážila sáhnout americká rocková kapela Utopia, která beztak neměla co ztratit. Než vyrukovala s albem Swing to the Right (1982), které obsahuje skladbu Fahrenheit 451 a také si dobírá korporace a válečné štváče, odkopala se parodií na Beatles, deskou Deface the Music z roku 1980.

George Orwell – 1984 / různí

Jasně nejvlivnější, byť ne zrovna nejaktuálnější (viz níže Neil Postman) dystopie je ta od novináře George Orwella, která líčí, jak diktatury znásilňují minulost, jazyk a nakonec také myšlení i touhy běžného občana. Seznam těch, kteří na Orwella odkazují, je obsáhlý a velmi různorodý. Jsou na něm například jeho velký ctitel David Bowie (Big Brother, We are the Dead), Elton John (Restless), Eurythmics (Sex Crime), Incubus (Talk Shows to Mute), Muse (The Resistance, United States of Eurasia), ale také The Offspring (The Future is Now).

Sofoklés – Antigona / Katarzia – Antigona

Aniž by to tušil, thébský král Oidipus zabil svého otce a oženil se se svou matkou. Tím naplnil svůj osud a taky se úplně znemožnil. Když se vzdal vlády nad městem a oslepil se, do vyhnanství ho doprovázela jen dcera Antigona. Jemu, padlému bratrovi Polyneikovi, a hlavně sama sobě zůstala věrná až za hrob. Tento nadčasový příběh oslovil Katarzii a Pjoniho. Na jeho motivy složili hudbu pro představení, které udrží pozornost i pubertálních klacků.

Hermann Melville – Bílá velryba / Mastodon – Leviathan

Postupy dobrodružné literatury jsou jen pozlátko, vynikající znalosti života a lovu velryb zase jen třešničkou na dortu. Melville do obojího zaobalil až mystické úvahy o smyslu lidského bytí a jeho (marného) boje s přírodou. Ostatně Moby Dick byl metaforou Leviathana, biblické mořské příšery. Mimochodem, bílá velryba měla své reálné předobrazy. Byli jimi částečný albín, vorvaní samec Mocha Dick, který v polovině 19. století napadal lodě v Tichém a Atlantickém oceánu, a ještě jeden vorvaň, který potopil škuner Essex. Ne náhodou si ho Mastodon vyhlédli jako jeden z námětů pro první čtyři alba, která byla inspirovaná přírodními živly. Leviathan logicky zastupoval vodu.

Neil Postman – Ubavit se k smrti / Roger Waters – Amused to Death

Novinář Orwell se bál, že vláda lidem pravdu zatají. Filozof Huxley oponoval, že lidé pro samou zábavu o pravdu ztratí zájem. A mediální teoretik Postman na televizním zpravodajství ukázal, že pravdu měl ten druhý. Existenční závislost televize na srozumitelnosti a emocích, tedy na sledovanosti, možná uspíšila konec války ve Vietnamu, pořád ale skutečnost zkresluje a do toho samého tlačí také tisk, rozhlas a venkoncem i politiky. Právě na to narážel bývalý kapelník Pink Floyd Roger Waters, který po Postmanově traktátu pojmenoval celé album.

Aldous Huxley – Konec civilizace / The Strokes – Soma

Huxleyho představa krásného nového světa se překrývá s ideou kapitalismu bez přívlastků. Však ji taky inspiroval Henry Ford. Od uvedení Fordu T do výroby (1908) se v knize počítá nový letopočet a T také nahradilo křesťanský kříž. Rubem této utopie je všudypřítomná víra v konzum a potírání jakýchkoliv citů halucinogenem jménem sóma. Stejně se jmenuje také písnička The Strokes.

Anthony Burgess – Mechanický pomeranč / Sepultura – A-Lex

V mládí s frendíky popíjel mlíko plus (chlast a drogy) v baru Korova. A pak, než ho policie zatkla za vraždu a poslala na převýchovu, přepadal důchodce v ulicích, anebo dívky a ženy bil a znásilňoval po bytech. Temná antiutopická satira přímo volala po metalové adaptaci. Poněkud překvapivě se jí ujala brazilská Sepultura, už bez žádného z bratrů Cavalerů v sestavě.

Michail Bulgakov – Mistr a Markétka / Rolling Stones – Sympathy for the Devil

Bulgakov by tak úplně nesouhlasil s Bradburyho výrokem: „Rukopisy nehoří“. Něco o tom věděl. Ten svůj nejslavnější spálil, po paměti napsal celý znovu a nikdy ho nevydal. Úplný text vyšel až sedmadvacet let po autorově smrti ve Frankfurtu. Aby ne, když popisoval rejdy ďáblových pohůnků v meziválečné Moskvě, pozurážel kdekoho ze strany a došel k závěru, že Satan je sympaťák. Jinak Stouni na literární novinku zareagovali pružně. Písnička vyšla rok po románu.

Ernest Hemingway – Komu zvoní hrana / Metallica – Whom the Bell tolls

„Žádný člověk není ostrov sám pro sebe; každý je kus nějakého kontinentu, část nějaké pevniny; jestliže moře spláchne hroudu, je Evropa menší, jako by to byl nějaký mys, jako by to byl statek tvých přátel nebo tvůj: smrtí každého člověka je mne méně, neboť jsem část lidstva. A proto se nikdy nedávej ptát, komu zvoní hrana. Zvoní tobě,“ veršoval anglický renesanční básník John Donne.

Hemingway si jeho slova vypůjčil do románu o španělské občanské válce. Tehdy se věřilo, že se v ní rozhoduje, jestli celou Evropu uchvátí Hitler, a proto se do ní na straně levicových republikánů dobrovolně zapojil americký profesor španělštiny Robert Jordan. Kniha plná brutálních výjevů a mezních situací je skoupá na komplikovaná souvětí. Možná proto si k ní našla cestu Metallica.

James Joyce – Odysseus / Kate Bush – The Sensual World

Titulní skladba jednoho z nejlepších alb 80. let, které spíš tvoří samostatný svět, vychází z předlohy s neobyčejně složitou strukturou. Odyssea Leopolda Blooma po Dublinu nejenže dodržuje strukturu původního Homérova eposu. Každá epizoda je psaná úplně jiným stylem a do dějin literatury román vstoupil také hojně uplatňovanou technikou volného proudu myšlení, kterou později převzal například náš Bohumil Hrabal.

Tento text vyšel u příležitosti letošních 10. narozenin Frontmana, kdy se ohlížíme za úspěšnými články celé dekády. Poprvé byl zveřejněn v březnu 2020.