10 světových osobností, které potvrzují, že politika do hudby patří
Dnes si připomínáme výročí 17. listopadu, tedy naší Sametové revoluce. Je tudíž ideální příležitost, abychom si připomněli několik osobností, které kromě značného muzikantského potenciálu zasvětily svoji proslulost i politickému aktivismu a boji za nápravu věcí lidských. Samozřejmě, že výběr deseti z nich je složitý a asi by se nenašli dva lidé, kteří by jmenovali stejných deset osobností. Vždyť značně politické, resp. aktivistické, jsou ve světovém kontextu celé žánry, ať už folk, reggae, punk a hard core nebo hip hop. Kromě těch, které jmenujeme dále, bychom samozřejmě mohli jmenovat řadu neméně významných aktivistů různých žánrů, od nejstarších jako Billie Holiday nebo Dizzy Gillespie, přes rockové a folkové legendy Boba Dylana, Franka Zappu, Willieho Nelsona, Neila Younga či Bona, až třeba po současnou hvězdu R&B Aliciu Keys. Ale důležité je jedno: že ti, které jsme jmenovali, a které ještě jmenovat budeme, jsou zářnými příklady toho, že otřepané klišé „politika nemá v hudbě co dělat“ patří už dávno na smetiště dějin.
Victor Jara (1932–1973)
Chilskému písničkáři v našem výčtu patří symbolické první místo, protože on jediný ze všech, o nichž tady bude řeč, zaplatil za své přesvědčení životem. Byl de facto oficiální kulturní tváří levicové vlády chilského prezidenta Allendeho a členem tamní komunistické strany. Po vojenském puči generála Pinocheta byl ovšem internován na sportovním stadionu v Santiagu, brutálně mučen (jako kytaristovi mu byly „pro výstrahu“ rozdrceny prsty) a popraven zastřelením. Což je neakceptovatelné svinstvo, ať už hlásá oběť názory jakkoli diskutabilní.
Woody Guthrie (1912–1967)
„Tenhle stroj zabíjí fašisty“, hlásal nápis, který měl tenhle zakladatel moderního amerického folkového písničkářství na cedulce na své kytaře. Rozhodně nežil ve zlaté kleci, na vlastní kůži zažil život na ulici a těžké nádenické práce, což ho přivedlo k levicovým názorům a do blízkosti odborových hnutí. Finále jeho života bylo poznamenáno dědičným onemocněním, které mu znemožnilo hrát, stal se nicméně ikonou pro mladou folkovou generaci šedesátých let v čele s Bobem Dylanem, který jej v mládí považoval za svůj hlavní vzor.
Aretha Franklin (1942–2018)
Jedna z mála zpěvaček, kterým bez uzardění můžeme přidělit označení „geniální“, byla lidskoprávní aktivistkou od raného mládí. Měla na čem stavět – její otec, baptistický kazatel Clarence Franklin, byl blízkým přítelem Martina Luthera Kinga a už v roce 1963 zorganizoval v Detroitu Pochod za svobodu. Zpívala na Kingově pohřbu, podporovala afroamerické politiky. Její největší hity Respect a (You Make Me Feel Like) A Natural Woman jsou považovány za hymny bojů proti rasismu a za rovnoprávnost žen. Společenský aktivismus vydržel zpěvačce po celý život. Při inauguraci prezidenta Baracka Obamy byla na jeho přání hlavní účinkující, naopak inaugurace Donalda Trumpa se stejně jako několik dalších amerických umělců odmítla zúčastnit.
Nina Simone (1933–2003)
Fenomenální zpěvačka a klavíristka, křižující ve vodách jazzu, blues, soulu, folku i gospelu, se začala za lidská, a to zejména afroamerická práva zasazovat brzy po svých prvních úspěších. Už od poloviny šedesátých let se kromě psaní a interpretace protestsongů také účastnila nejrůznějších protestních shromáždění a pochodů, přičemž se v jednu dobu přikláněla spíš k akčnějším a násilnějším proudům v tomto hnutí, než byla mírová cesta zejména propagovaná Martinem Lutherem Kingem. Na začátku sedmdesátých let se vystěhovala z USA, žila převážně v Evropě a její specifická povaha spojená s nekompromisním a často konfliktním chováním jí působila až do konce života značné osobní problémy.
Joan Baez (1941)
Americká písničkářka je jednou z hlavních ikon aktivismu na světové hudební scéně. Už od svých začátků zkraje šedesátých let se, inspirována Petem Seegerem, a nějakou dobu taky po boku svého životního partnera Boba Dylana, zapojila do protestního hnutí proti válce ve Vietnamu, ale také proti rasové segregaci a sociální nespravedlnosti i za práva žen. Přes svoji zjevnou levicovou orientaci nikdy nesedla na lep komunismu a bratislavský koncert při své návštěvě Československa v roce 1989 ještě před sametovou revolucí pojednala jako protest proti totalitnímu bezpráví. Z pódia pozdravila Václava Havla a další signatáře Charty 77 a část svého koncertního bloku poskytla slovenskému protestnímu písničkáři Ivanu Hoffmanovi.
John Lennon (1940–1980) & Yoko Ono (1933)
V mnoha hledech nejdivočejší z Beatles a jeho žena, japonská výtvarná a hudební avantgardistka, prosluli kromě spousty hudby, jíž zamotali fanouškům Beatles hlavu, hlavně politickým aktivismem, zejména svými mírovými akcemi. Legendární happening Bed In, kdy osm dní nevstali ve jménu míru z postele v montrealském hotelu, je nepochybně nejslavnější. Z jejich akcí také vzešla slavná protiválečná hymna Give Peace A Chance, ale i (přinejmenším hudebně) mimořádný song Imagine.
Fela Kuti (1938–1997)
Nigerijský saxofonista a „král afrobeatu“ kromě skvělé hudby a bizarního životního stylu zanechal velkou stopu i jako politický aktivista, a to jeden z těch, kteří skutečně přinesli víc než kůži na trh. V roce 1977, poté, co vydal výrazně politické album Zombie, zlikvidovala nigerijská armáda komunu, kterou vedl, zavraždila jeho matku a jeho samotného tvrdě zbila, smrti unikl jen o vlásek. Po roce 1984 byl za své politické názory dvacet měsíců vězněn.
Bob Geldof (1951)
Irský zpěvák, který sice vedl úspěšnou rockovou kapelu The Boomtown Rats, vydal řadu sólových nahrávek a ztělesnil hlavní roli ve filmovém zpracování floydovské The Wall, ale svět si ho bude jednou provždy nepochybně pamatovat hlavně jako aktivistu, zejména bojovníka proti hladomoru v Africe. Nejprve založil v roce 1984 kapelu Band Aid a hned o rok později se mu povedl husarský kousek v podobě charitativního monstrkoncertu Live Aid, na němž zahrálo doslova „všechno, co má ruce a nohy“. V roce 2005 si v podobném modu zopakoval akci pod názvem Live 8. Za svoji charitativní činnost obdržel od anglické královny čestný Řád britského impéria, a to přesto, že je občanem Irské republiky.
Sting, Bruce Springsteen, Peter Gabriel, Tracy Chapman, Youssou N'Dour
Všichni jmenovaní jsou samozřejmě příkladnými aktivisty, každý po své vlastní ose, obvykle vystupují na velkých charitativních koncertech, podporují různá hnutí apod. Důvod, pro který tyto velké umělecké osobnosti shrnujeme „pod jednu střechu“, je velké turné Human Rights Now!, které podnikli na podporu Amnesty International v září a říjnu 1988. A v našem prostředí si jej pamatujeme proto, že jednou ze zastávek byla také 6. září maďarská Budapešť, kde tyto světové hvězdy měly možnost vidět vůbec poprvé stovky českých fanoušků.
Pussy Riot
„Nemusíš umět dobře zpívat. Je to punk. Stačí hodně křičet.“ To je výrok jedné ze členek proslulého ruského uměleckého akčního sdružení, které lze jen těžko označit za kapelu v pravém slova smyslu. Jejich guerillové rychlé a krátké vystupování na neobvyklých místech mělo vždy za cíl upozornit na některou z bolestí ruského politického a společenského prostředí, bez čistě uměleckých ambic. Pussy Riot jsou ovšem brány, a to právem, velmi vážně, protože za svoje postoje ručí vlastní svobodou – ve slavném a celosvětově sledovaném procesu po vystoupení v moskevském chrámu Krista Spasitele v roce 2012 se tři členky dostaly do vězení.
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.
