10 zásadních milníků industriálu
Letošek je přebohatý na významná kulatá i půlkulatá výročí. Mnohá se váží k industriálu, jehož popularita kulminovala před pětadvaceti lety a který výrazně ovlivnil například Kreator (Renewal), Roba Halforda (2wo) nebo W.A.S.P. (Kill, Fuck, Die). Pojďme si teď připomenout zásadní stavební materiál, z něhož industriál jako svébytný žánr vzešel.
1. / 2. Throbbing Gristle / Chris & Cosey (1981)
Počátky žánru, který tvůrčím způsobem zpracovává silně zkreslené zvuky, byly stylové – zrodil se z trosek uměleckého projektu. Tím byl Throbbing Gristle (1975-1981), odnož britské dadaistické skupiny COUM Transmissions, jejímž hlavním cílem bylo, jemně řekněme, vzbudit živější diskuzi a spojovat silně zkreslené samply se záběry koncentráků, nacistických sjezdů a taky porna. Bývalí členové projektu, Chris Carter a Cosey Fanni Tutti, vliv industrialu ještě víc rozšířili jak prostřednictvím svého projektu, tak coby hosté světoznámých umělců Erasure a Eurythmics.
3. Whitehouse – Erector (1981)
K pornu měli blízko ještě jedni žánroví pionýři z Británie. Název projektu měl jedním vrzem vzdát hold stejnojmennému plátku s nahotinkami a zároveň namíchnout jistou konzervativní aktivistku, učitelku Mary Whitehouse (1910-2001). A kdyby přeci jen nebylo jasné, kam tvůrci míří, Whitehouse do projekcí i bookletů horem spodem cpali nejrůznější vyobrazení BDSM, znásilnění, zneužívání dětí apod. Už tak dost přešlápnuté hrany projekt ještě přiostřil i po hudební stránce. Inspiroval se Yoko Ono a s elektronickými zvuky programově atakoval práh bolesti. Tak se mimo jiné zrodil další subžánr, noise.
4. Swans – Greed / Holy Money (1986)
A už úplně jiné měřítko pro hluk, délky skladeb nebo počty repetic má Michael Gira, jemuž kýžený majestátní, nádherný a odporný zvuk vždycky připomínal syčení labutí. Pro lepší představu: Swans málokdy odehrají set kratší než dvě hodiny a aparáty někdy šroubují k pódiu. V roce 1986 nicméně i Gira krapet slevil ze svého hlasitého, hypnotického standardu, když angažoval záhadnou zpěvačku a klávesistku Jarboe. Poprvé byla také na albech Swans slyšet akustická kytara nebo foukací harmonika.
5. Laibach (1986-1991)
Doma není nikdo prorokem, obzvlášť industriálová kapela z Jugošky. Provokovala totalitní vizuální kulturou ještě v době, kdy v komunistickém politbyru i mezi běžnými lidmi bylo celkem dost těch, kteří za války mordovali nácky. Na případná vysvětlení, že to nejsou železné kříže Wehrmachtu, ale černé kříže avantgardního malíře Kazimíra Maleviče, byl zvědavý jen málokdo, a tak se kapela poroučela do Londýna, kde z ní v uvedených letech vyrostla celosvětově uznávaná umělecká skupina.
6. Killing Joke – Democracy (1996)
Převratné v kariéře této britské kapely nebylo ani tak politicky doslovnější album Democracy, jako spíš to, co po něm následovalo. Kapela šla k ledu na dlouhých šest let a během té doby frontman Jaz Coleman dirigoval Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK, čile spolupracoval s Čechomorem a taky si v Roku ďábla (2002) střihl svoji první filmovou roli.
7. Godflesh – Songs of Love and Hate (1996)
Když po dlouhých letech pozici křemíkového bubeníka obsadil člověk, a to Bryan Mantia (Primus) a po něm machr přes hi-hatku Ted Parsons (také Swans a Prong), projekt Justina Broadricka jako by se tím polidštil. Godflesh se od surového industriálu odchýlili k hip hopu, dubu nebo drum’n’bassu a dokonce si začali pohrávat se strukturou klasické písně. Tím se stali zajímavými i pro jiné než čistě alternativní publikum.
8. Ministry – Filth Pig (1996)
Z komerčního hlediska bylo Filth Pig mírné zklamání. Album se sice umisťovalo pořád vysoko, ale nebylo platinové jako předešlá deska Psalm 69. Z tvůrčí perspektivy bylo však spíš přesným opakem. Al Jourgensen ubral na samplech i dětinských legráckách, vsadil na hypnotické, nelítostně pomalé riffy a vytvořil svoje nejlepší a zřejmě nejucelenější album.
9. Nine Inch Nails – Quake (1996)
Industriál dostal do hitparád až Trent Reznor, velký fanoušek Throbbing Gristle. Byl jednoduše všude. Za singl Wish dostal Grammy za nejlepší metalový počin roku 1992 a jeho hudba hrála také na pozadí filmů Vetřelec 3 (1992), Natural Born Killers (1994) nebo Lost Highway (1997). Ani Dooma (1993) jste si nezahráli, aniž byste logo NIN viděli všude před sebou (na bednách s municí). A právě k hernímu průmyslu se váže asi nejvlivnější Reznorův počin, soundtrack ke střílečce Quake (1996). Mimochodem, loni vyšel poprvé samostatně.
10. Prong – Rude Awakening (1996)
Jestli si někdo na scéně kolem roku 1996 vytáhl černého Petra, byl to Tommy Victor, frontman Prong a někdejší zvukař z legendárního newyorského klubu CBGB. Rude Awakening je sice jeho tvůrčí vrchol a jedna z nejlepších syntéz surového industriálu s thrashcorem a detailní prací na každičkém pazvuku, jenže vydavatel to tak neviděl. Epic Records ho odepsali tři týdny po vydání desky, načež se frontman ještě před nedávnem slavné kapely naštval, sbalil si kufry a odešel do Los Angeles, kde později vzal zavděk místem u Glenna Danziga a po něm u Roba Zombieho.
Které industriálové album vám tu chybí? Těším se na vaše návrhy.
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.
