1000 hodin nad jedinou skladbou!

Vzhledem ke stavu hudebního průmyslu v posledních dvou letech bylo téměř nemožné nějak motivovat muzikanty ke zkoušení. Kapela se pomalu rozpadala a následná frustrace mne dohnala k tomu, abych se sám pustil do něčeho neobvyklého. Pokud do toho dám vše, zvládnu i nemožné, říkal jsem si.

Můj plán byl dát do skladby maximum času i energie. Zkusit dokázat, že skladba bude lepší, když ji nahraji doma a dám si záležet na každém detailu, než kdybych jel do studia na pár hodin, kde bych následně narychlo nahrál pouze akustickou kytaru. Víc bych si dovolit nemohl. Zato nyní mne omezovala pouze technika a fantazie.

Již několikrát jsem slyšel o frekvenci 432 Hz, která údajně rezonuje s lidským tělem. Jelikož mou hudbu často poslouchají lidé při studiu či odpočinku, rozhodl jsem se tuto relaxační frekvenci vyzkoušet (přestože jsem si tím nahrávání dost zkomplikoval).

Skládání písně Timelapse by bylo na samostatnou knihu, tak jej raději vynechám. Po nahrání původní akustické linky na kytaru, která se v pozadí skladby nese nahraná na „one take“, přišly na řadu elektrické kytary. Jsem především kytarista, a tak bylo vybírání zvuku jednou z nejnáročnějších pasáží při nahrávání skladby. Všechny části byly přenahrány na „singly“ i „humbuckery“ různých kytar a každou jednotlivou polohu snímače, abych zjistil, který zvuk bude nej. Už v tuto chvíli jsem na skladbě pracoval čtvrtým měsícem a strávil nad ní okolo 250 hodin. Tolik času pro jedinou skladbu! A tak jsem si řekl, že přeruším práci na všem ostatním a naplno se ponořím do nahrání něčeho opravdu velkého, něčeho co obyčejně u nás v Česku nevzniká, natož doma v pokoji.

Oprášil jsem syntézátory a MIDI controllery, půjčil si basovou a barytonovou kytaru a pustil se do práce. Hodiny plně soustředěný se sluchátky na uších, prst přilepený na klávese „delete“ a taky dost rozedřené prsty. Znova. Ještě jednou. Musí to být perfektní. Ne, asi to nikdy nenahraju...

S každým nástrojem jsem pracoval opatrně, aby navazoval na nástroje předchozí a zároveň měl svůj prostor, své místo. Po sedmi měsících jsem v mysli slyšel další a další nástroje. Některé z nich jsem tedy přednahrál a urovnal si, kde který z nich bude. Pustil jsem se do úplně první spolupráce s Vilmou Bartošovou na violoncello. Mezi zaběhlé spolupráce patřilo nahrávání s Filipem Kamasem – housle, Petrou Skácelíkovou – vokály a Dušanem Brusem – klavír. Všichni hostující muzikanti byli opravdu profesionální a vnesli do skladby neskutečnou barevnost.

Nastalo období dopracování posledních zvuků, často tichých a v pozadí. Slide kytary, jemné, nevšední a ambientní zvuky. Nažhavení reverbů. Zde dát delay. Tady špetku octaveru. Na mixu skladby jsem pracoval celé 3 měsíce a po konzultaci s nadšenými producenty jsem k mému překvapení dostal zelenou k tomu opravdu mix sám dodělat doma. Původně se mělo mixu i masteringu zhostit ostravské Studio Mroš, se kterým jsem spolupracoval na druhém studiovém albu, což bohužel již nyní není možné. Po finálních úpravách jsem nakonec svůj výsledek poslal i do studia Sono (se kterým jsme v minulém roce vydali skladbu Her). Skladby se ujal Adam Karlík.

Hned po nahrání původní linky jsem si začal počítat čas strávený nad touto jedinou skladbou a nedávno při natáčení videoklipu (k této písni) jsem překročil limit tisíc hodin. Tak co, stálo to za to?

Kolik času a jakým způsobem jste se svou skladbou nebo deskou strávili vy? Podělte se s námi a napište na redakce@frontman.cz.