10+1 kytarista, který preferuje před dřevem kus plechu

1. Son House (1902–1988)

Ze slavných „uživatelů plechu“ je Son House, jakýsi bluesový mezičlánek mezi Charleyem Pattonem a Robertem Johnsonem, rozhodně nejstarší. A to díky tomu, že jeho divoký styl si po jeho znovuobjevení v 60. letech nenechali ujít kromě nahrávacích společností ani filmaři a lidi od televize, čili existuje relativně dost jeho záznamů. A je to nenapodobitelný zážitek.

2. Bukka White (1906–1977)

Další mississippská hvězda, která se upsala plechovému ďáblu. Podobně jako Son House přerušil Booker T. Washington White, jak zní jeho pravé jméno, ve čtyřicátých letech na víc než dvě dekády hudební kariéru (mimo jiné si odseděl své v kriminále), až byl znovuobjeven folkovými revivalisty. Jeho brilantní styl si zamiloval Bob Dylan, Johnny Winter, Led Zeppelin a z našich současníků bluesový písničkář Eric Bibb, jenž mu věnoval album Booker's Guitar.

3. Taj Mahal (1942)

V některých následujících medailoncích budeme mluvit o revivalistech venkovského blues, pro které je resofonická kytara základním „logem“. Jejich praotcem je bezesporu Taj Mahal, který – v různých modifikacích – na hluboké kořeny americké hudby navazoval prakticky od začátku své kariéry a dělá to dodnes. K tomu mu slouží resofonická kytara jako jeden z hlavních „výrobních prostředků“.

4. Johnny Winter (1944–2014)

Wintera máme samozřejmě spojeného hlavně s jeho rychlopalnými běhy po strunách řádně vyšťavené elektrické kytary, ale akustický resofonický nástroj byl jeho láskou a další specialitou, hrál na něj skutečně skvěle. Můžeme to slyšet z řady jeho alb, na nichž si často aspoň jeden snímek dopřál právě v tomhle akustickém, zpravidla zcela sólovém posazu. A bývají to opravdové ozdoby oněch desek.

5. Keb' Mo' (1951)

Byl to právě on, kdo po letech všeobecného nezájmu rozdmýchal v polovině devadesátých let k životu zájem o blues, a to zejména akustické, s pramenem v povodí Mississippi. Nebyl to žádný mladík, bylo mu už přes čtyřicet, udělal ale velkou kariéru, lemovanou mimo jiné osmi cenami Grammy. Už se dávno nedrží skromného akustického modelu, v jeho rukou často můžete vidět elektrickou kytaru, někdy dokonce za jeho zády symfonický orchestr. Ale když ho chcete slyšet v opravdu nejlahodnější, nejklasičtější podobě, tu resofonickou nemůžete minout.

6. Bob Brozman (1954–2013)

Jestli byl někdo z tohoto našeho výběru opravdovým virtuosem a ryzím specialistou na resofonické nástroje (a vůbec strunné podivnosti všeho druhu), byl to právě tenhle praktikující profesor muzikologie. Navrhoval vlastní verze resofonických nástrojů, napsal klíčovou knihu The History and Artistry of National Resonator Instruments, a vedle toho naprosto báječně hrál hudbu nejrůznější provenience, od blues přes country a americké lidovky až po havajskou, indickou, irskou či africkou muziku. Opakovaně jsme jej mohli vidět naživo kousek za našimi hranicemi, na trnavském Dobrofestu.

7. Alvin Youngblood Hart (1963)

Další z generace bluesových revivalistů devadesátých let a jeden z chráněnců Taj Mahala. Zpočátku byl zaměřen poměrně ortodoxně bluesově, postupem času začal přidávat rockové a funky prvky, až nastalo to, co muselo přijít: z akustického projevu (jemuž se dnes s akustickou i resofonickou kytarou na klíně věnuje hlavně na sólových koncertech) přešel na plně elektrifikovaný a s kapelou. S ní také přijede jako jedna z hlavních hvězd šumperského festivalu Blues Alive – a uvidíme, jestli „plechovku“ vytáhne alespoň na jeden song.

8. Corey Harris (1969)

Další z těch, kteří vytvořili společně s Keb' Mo'em a Alvinem Youngblood Hartem (plus několika dalšími) devadesátkovou vlnu inspirovanou Delta blues třicátých let. Harris byl dlouho na resofonickou kytaru opravdu specialista, dokonce ji použil jako „rekvizitu“ na obaly několika svých alb a hraje na ni opravdu parádně. V průběhu kariéry mu ale akusticko-bluesové boty začaly být malé, nechával se ovlivňovat tu reggae, tu západoafrickou hudbou, někdy vysloveně experimentoval, a nikdy to přinejmenším nebylo nezajímavé.

9. Eric Sardinas (1970)

V našem výběru nepochybně největší showman. Mnozí hudební fanoušci se občas hádají, jestli Sardinas není dokonce větší showman než muzikant (což je v mnoha žánrech naprosto běžné, ale v blues či bluesrocku se to zpravidla neodpouští), nicméně jeho energií nabité koncerty bývají skutečnými zážitky – třeba i proto, že k resofonickému nástroji rozhodně nepřistupuje dogmaticky a klidně jej prožene takovým aparátem, že mu v podstatě zní jako normální elektrická kytara.

10. Roberto Luti (1977)

Našemu výběru se vymyká v mnoha ohledech. Za prvé je to Evropan pocházející ze zcela „neresofonického“ prostředí, italského Livorna. Není to vlastně sólově známý muzikant. Ale přitom má alespoň na videích v součtu mnohamilionovou sledovanost, za kterou by se řada daleko známějších hráčů upsala ďáblu. Na ulici ho jako buskera objevili tvůrci skvělé charitativní série Playing For Change / Song Around The World a Luti vystupuje a svým nástrojem krásně prosvěcuje většinu položek stále narůstajícího katalogu projektu, a to v různých žánrech, od folku a popu přes latinu, blues, až třeba po reggae.

... a jeden navíc: Mark Knopfler (1949)

Každý, kdo vlastní resofonickou kytaru a občas ji vytáhne ve společnosti „nezasvěcených“ lidí, vám potvrdí, že nejpozději druhý člověk, který s ním zavede řeč na ten „divný nástroj“, neopomene zmínit, že „to je přece ta kytara z obalu Brothers in Arms“. Ano, jestli někdo udělal resofonické kytaře opravdu světovou reklamu, byl to Mark Knopfler a je to jeho nehynoucí zásluha. Přestože na ni vlastně není specialista a hraje na ni jen velmi sporadicky. Ovšem doprovodný part k překrásné písni Romeo and Juliet je špičkovou ukázkou, jak resofonickou kytaru použít v hudbě zcela netradičně a z jejího specifického zvuku udělat regulérní známku osobitosti.