20 bluesových kytaristek, které musíte znát (1. díl: Matky zakladatelky)
Bluesová muzika má v rámci hudební scény mnohá specifika. Jedním z nich je, že v průběhu jejího vývoje vlastně od samého začátku podnes tradiční hudební „pánský klub“ řádně nabourávají ženy – nejen tradičně za mikrofonem coby zpěvačky. V době, kdy dnes legendární a mimořádně vlivní bluesoví zpěváci z delty Mississippi, tedy ve 20. a 30. letech minulého století, málem žebrali po ulicích, jejich kolegyně typu Ma Rainey nebo Bessie Smith byly komerčně úspěšné a dá se říct na svoji dobu (a v rámci tvrdé rasové segregace na jihu USA) i bohaté umělkyně. Velkých kytarových osobností je mezi nimi tolik, že základní přehled těch nejdůležitějších musíme rozdělit na dva díly.
1. Elisabeth Cotten (1893–1987)
Z hlediska roku narození je tato levoruká kytaristka hrající se strunami v klasickém praváckém modu nejstarší dohledatelnou bluesovou kytaristkou a její příběh je neuvěřitelný. Pocházela ze Severní Karolíny, pracovala od devíti let a zhruba od té doby také začala hrát a skládat vlastní písničky. V sedmnácti se provdala a kytaru pověsila na hřebík. Až teprve v šedesáti, kdy začala dělat hospodyni čirou náhodou v hudební rodině Seegerových, se rozpomněla na to, že kdysi sama hrávala na kytaru, a v podstatě znovu od začátku se naučila svůj původní originální styl. Z její písně Freight Train se stal hit folkového revivalu, zpívali jej Bob Dylan, Joan Baez či Jerry Garcia, koncertovala na velkých festivalech včetně newportského a v roce 1984, tři roky před smrtí, dokonce získala cenu Grammy.
2. Memphis Minnie (1897–1973)
První ženská kytarová hvězda své doby a velmi emancipovaná dáma se vším, co k tomu patřilo. Ještě než se jí stala, s kytarou (a když to nestačilo, údajně i vlastním tělem) si vydělávala na nárožích proslulé memphiské Beale Street. Byla třikrát vdaná, pokaždé za muzikanty, se kterými spolupracovala, a kteří se s ní rozcházeli zpravidla kvůli žárlivosti na její úspěch. Hlavní část kariéry udělala v Chicagu, kde také nahrála svůj největší hit Me and My Chauffeur Blues, ale taky písničku When the Levee Breaks, kterou u rockové generace proslavili Led Zeppelin. Memphis Minnie byla brilantní kytaristka, která už v roce 1941 přesedlala na elektrickou kytaru. Nedržela se jednoho bluesového stylu, její záběr zahrnoval i dobové šlágry, ba dokonce náznaky jazzu. Skončila bohužel v zapomnění a chudobě, její náhrobek coby poctu významné předchůdkyni zaplatila Bonnie Raitt.
3. Etta Baker (1913–2006)
Kytaristka ze Severní Karolíny je zosobněním takzvaného piemontského stylu blues, navázaného na kytarový ragtime a pracujícího s dokonalým fingerpickingem. Ovládala šestistrunnou i dvanáctistrunnou kytaru a pětistrunné banjo, v pozdním věku se nebránila ani elektrické kytaře. Nikdy nebyla hudební profesionálkou, živila se spíš příležitostnými pracemi a na kytaru hrála amatérsky. První nahrávky pořídila v roce 1956, alba začala vydávat až v 90. letech. Spolupracovala mimo jiné s Taj Mahalem a obdivoval ji Kenny Wayne Shepherd, který si s ní krátce před její smrtí zajamoval v rámci svého projektu 10 Days Out: Blues from the Backroads.
4. Sister Rosetta Tharpe (1915–1973)
Ne nadarmo se jí říká Kmotra rock'n'rollu. Ostatně, ačkoli hrála většinu života na jiné kytary, díky několika zásadním videonahrávkám si ji každý vybaví se sněhobílým Gibsonem „esgéčkem“, které ostatně dnes firma – jak jinak – vyrábí jako její signovaný model. Na kytaru začala hrát v šesti letech a byla považována za zázračné dítě. Vystupovala na evangelizačních shromážděních, a gospelu, zahranému ovšem se silným bluesovým feelingem, byla věrná po celý život. Nahrávat začala v roce 1938 a hned z prvních písní byly hity, které posléze miloval například Elvis Presley. Ovlivnila i řadu dalších amerických raných rock'n'rollerů včetně Johnnyho Cashe nebo Little Richarda a její společné turné s Muddym Watersem po Anglii v roce 1964 bylo pro osobnosti jako Eric Clapton, Jeff Beck nebo Keith Richards prvním živým nahlédnutím do nefalšovaného bluesového světa.
5. Jessie Mae Hemphill (1923–2006)
Rodačka z městečka Como, jednoho z epicenter stylu zvaného Hill Country Blues, sice možná nebyla virtuozka, ale jednu podstatnou věc jí nikdo neodpáře. Kam po tomto bluesovém subžánru, jehož nejslavnějšími exponenty jsou R.L. Burnside nebo Junior Kimbrough a z něhož vyšli na svých raných albech například The Black Keys, oko pohlédne, vidí samého chlapa. Jessie Mae Hemphill je skutečně patrně jedinou známou a zaznamenanou představitelkou tohoto stylu, postaveného na neodbytném groovu a popírajícím většinou všechna zažitá pravidla bluesové dvanáctky. Byla i výraznou písničkářkou a „velký“ bluesový svět ji dvakrát poctil prestižní cenou W.C. Handyho (dnešní Blues Music Awards).
6. Odetta (1930–2008)
Jedna z největších hvězd folkového revivalu 50. a 60. let minulého století ve svém širokém repertoáru měla vedle blues i gospely a lidové písně, a na kytaru se doprovázela velmi zajímavě. Mezi její fanoušky patřili Bob Dylan nebo Janis Joplin. Odetta směřovala už odmala k profesionální pěvecké kariéře, dokonce se vzdělávala v operním zpěvu a účinkovala v divadlech. Až s nástupem folku ale našla svoje pravé místo na hudební scéně a na něm setrvala až do smrti. Stejně jako například u Arethy Franklin byl neopominutelnou součástí její umělecké kariéry boj za občanská práva.
7. Beverly „Guitar“ Watkins (1939–2019)
Jedna z prvních elektrických kytarových „pyrotechniček“ v blues. Začínala jako baskytaristka, posléze přesedlala na kytaru, a přestože nikdy neopustila hudební dráhu (kromě řady „bezejmenných“ skupin a interpretů spolupracovala např. i s B.B. Kingem, Jamesem Brownem nebo Rayem Charlesem), sólově debutovala až v roce 1999 albem paradoxně nazvaným Back in Business, za které byla nominována na W. C. Handy Award. Dohnat to, co by si plným právem zasloužila, už ale bohužel naplno nestihla.
8. Peggy „Lady Bo“ Jones (1940–2015)
Přídomek „Lady Bo“ získala rodačka z newyorského Harlemu jako členka kapely slavného elektrického bluesmana a průkopníka rock'n'rollu Bo Diddleyho – ten mladou dívku angažoval v roce 1957, když ji náhodou zahlédl, jak jde po ulici s kytarou (na kterou tehdy hrála pouhé dva roky). S Diddleym vydržela do roku 1963, ale z hudební scény až do konce života nezmizela, byť žádnou velkou díru do světa neudělala. Je nicméně považována za jednu z prvních kytaristek, hrajících sice rhythm&blues, ale se skutečně rockovým tahem. Bez zajímavosti není ani to, že po jeho vynalezení experimentovala s kytarovým syntezátorem, což rozhodně v tomto druhu hudby není běžné.
9. Rory Block (1949)
Bez nadsázky kytarová virtuózka a patrně nejlepší stále aktivní interpretka raných kytarových bluesových stylů, zejména toho z delty Mississippi – pročež patří i mezi pozoruhodné hráče technikou slide. Vzešla z centra folkového a bluesového revivalu v 60. letech – její otec měl obchod přímo v newyorské čtvrti Greenwich Village, „kde to všechno začalo“. Měla to štěstí, že ještě zastihla naživu takové hvězdy jako byli Son House, Mississippi John Hurt nebo Reverend Gary Davis, od kterých se osobně učila jejich způsob hry. To pak zúročila na dlouhé řadě alb, některých v bluesovém světě velmi úspěšných, za něž prozatím dostala šest Blues Music Awards. Dnes patří mezi významné celebrity svého žánru.
10. Bonnie Raitt (1949)
Nedávno jsme o ní na tomto místě psali v souvislosti s její vynikající technikou slide na elektrickou kytaru. Přestože Bonnie Raitt celý život bluesový žánr přesahuje, tu k popu, tu k folku, tu k rocku, tu třeba i k country, k blues se vždycky vrací, protože ho cítí a umí jako málokdo. Byl z ní doslova paf i B.B. King, který se nechal slyšet: „Přišel jsem do macho světa a nikdy bych si nemyslel, že někdy prohlásím za nejlepšího žijícího kytaristu ženu. Tak ji prohlašuji. A taky říkám, že Bonnie je stejně 'true-blue' umělkyně jako kdokoliv předtím nebo potom. Možná zpívá pop nebo R&B, ale nikdy není daleko od zdroje. Ona sama se stala součástí zdroje. Je to mistr.“
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.
