3 důvody, proč by kytaristé měli znát intervaly

Pokračuji ve své praktické hudební příručce poučeného samouka. Podobně to řeším se svými studenty. A doufám, že se to naučíte dříve, než jsem se to naučil já. Tak tedy: proč byste intervaly měli znát?

1. Je to dobré pro cvičení hudebního sluchu

Rozlišíte malou tercii od velké, což je mimo jiné důležité pro rozeznání mollových a durových akordů? Sluch může být váš hlavní trumf. Zvláště pokud vás nezajímají noty, je základem pro poznání akordů. Zkuste si zahrát The Wall od Pink Floyd v D dur místo d moll a vše vám bude jasné. Jsou chyby, které v muzice projdou, tato je ale neodpustitelná. Čím dříve ten rozdíl uslyšíte, tím méně to budete orat.

2. Je to snadná cesta pro zapamatování doprovodů a jejich transponování

Říká vám něco takzvaný Nashvillský systém notace (nebo z klasické hudební teorie takzvaná funkční harmonie)? Můžete si ukládat do hlavy, že blues je E7, A7, E7, H7, A7, anebo si říci, že jde o posloupnost akordů postavených na jednotlivých stupních ve stupnici, a to takto: I., IV., I., V. a IV. stupeň. Takto obecně zapsané si to snadno posunete do každé tóniny, když zpěvák či zpěvačka (který/á moc/málo kouří cigarety, spí/nespí a podobně) bude chtít – samozřejmě přímo na koncertě na pódiu – změnit tóninu. Když se naučíte, který akord leží v D dur na IV. (kvarta) a V. (kvinta) stupni, máte to rychleji.

3. Je to inspirativní pomůcka při improvizaci

Každý z intervalů má svoji barvu a otisk v hudebních stylech. Nejznámější je rozdíl mezi malou a velkou tercií – moll („smutné“) vs. dur („veselé“). Blues zase umí hezky využít sexty (mně zní „zasněně“), funk by bez akordu X 9, tedy s přidanou vrchní malou nónou (takzvaný James Brown akord), prostě nebyl, a Hendrix by bez E7#9 (přidaná vrchní velká nóna) prostě taky nebyl tím, čím je.

Když prohodíte moll a dur, vypadá to nějak takhle...

Základní pojmosloví

Interval je vzdálenost mezi dvěma tóny. Dobře se to ukazuje na vzdálenosti od základního tónu ve stupnici. Oktáva je osm tónů (zjednodušeně) a vzdálenosti mezi nimi se nazývají takto (ukázáno na stupnici C dur): C1 – C1 (prima), C1 – D1 (sekunda), C1 – E1 (tercie), C1 – F1 (kvarta), C1 – G1 (kvinta), C1 – A1 (sexta), C1 – H1 (septima), C1 – C2 (oktáva). Nad oktávou je pak zajímavá devítka (C1 – D2), v jazzu pak zahlédneme i jedenáctky a třináctky, ale o tom jindy.

Jak se intervaly ve třech bodech začít učit

1. Spojte si intervaly s něčím vám známým (malá sekunda, viz například leitmotif z filmu Čelisti).

2. Pravidelně trénujte (ear/interval training aplikace najdete jednoduše; je jich mnoho a já preferuju EarMaster).

3. Zpívejte si intervaly při hraní, klidně i potichu.

Těchto pár pokynů je na celý život a není to žádná věda, tak se tím nenechejte vyvést z míry. Jako první zkuste nejlépe tercii (malou i velkou) a septimu (malou i velkou). To jsou intervaly, které zásadním způsobem tvoří náladu a harmonickou podobu skladby. Jinými slovy, chybovat v nich je fatální, vyhněte se tomu.

Tento text vyšel u příležitosti letos už 11. narozenin Frontmana, kdy se ohlížíme za inspirativními články magazínu. Poprvé byl text zveřejněn 21. února 2019.