3 důvody, proč místo domácího nahrávání vyrazit do studia

I když mám své Létající studio a přestože trendem doby je spíše home recording, ke kterému i já sám vybízím, tento přístup má své limity. Nahrávání ve studiích jednoznačně i nadále zůstane nezastupitelnou složkou tvorby. Podle mého názoru existují minimálně tři důvody, které z této volby činí dobré rozhodnutí.

1. Druhé uši

Velká část tvorby, vlastně velká část společnosti, dnes trpí izolací. V době všech možných elektronických sítí a udělátek to je trochu paradox, nicméně až příliš často se obklopujeme lidmi, kteří mají velmi podobný náhled na věci jako my sami. Dochází tak nikoli ke konstruktivní kritice, ale k sebepotvrzování. Ten, jehož jméno kytarista v ČR nesmí vyslovit, tak například natočil desku, která trpí jenom jedním zásadním nešvarem – někdo, nějaký druhý pár uší a soudnosti, mu měl říct, ať to nedělá. Když kutíte muziku sami doma, a to i když ji posíláte svým kamarádům na feedback, část zpětné vazby vám bude chybět. Příklad? Ze svého života můžu říct, že natáčení ve studiu s šikovným personálem mě vyvedlo z mnoha omylů. Třeba z toho, že můj part je nejlepší z možných a zaručeně tam sedí. Po pátém pokusu prostě zvukař navrhl, jestli tam ten part vůbec musí být a pokud ano, jestli není nějaká jiná cesta. Nemluvila z něj ani tak hudební škola a teorie, ale léta praxe – a především čerstvé uši. Slyšel poprvé to, co já už asi tisíckrát. Part na nahrávce je zcela jiný než na demu a mám z něj dodnes radost. Točím kytary doma rád, ale tohle by se prostě jinak bývalo nestalo.

2. Soustředění

Soustředění je v dnešní době vzácný zdroj. A platí, že pokud chcete, aby se někdo soustředil na vaši tvorbu, měli byste začít u sebe. Nevýhodou domácího nahrávání proti studiu je, že řešíte moc věcí a rozhodnutí najednou. Mám správný mikrofon? Mám dobře poladěnou cestu (preamp, eq, kompresi)? Točím do správného místa? Když točím ve studiu, jako třeba na obrázku dole v ALL SENSES s Veronikou Wildovou a Divoko, užívám si, že jediné, co řeším, je muzika, můj výkon, jeho zapadnutí do písničky. Ze své zkušeností vím, že mám také lehčí mysl a větší inspiraci ke změnám, které (viz bod jedna) mohou v kreativním procesu (kam počítám i nahrávání) přijít.

3. Komunikace

Hudba je především komunikace, jen málokdy to má být samomluva. A to by se mělo objevit i v procesu tvorby. Myslím, že všichni chceme zažít a dát našim posluchačům pocítit radost z tvorby. Dobře připravené nahrávání (především z naší strany) je radost z komunikace s dalšími stejně hudbou postiženými lidmi. Možná i trochu adrenalin – když točíte s lidmi, které máte rádi a vážíte si toho, co oni do společné hudby přinesli, nechcete to kazit. Chcete zapadnout a udělat pěkně a dobře svoji práci; zachytit ten okamžik tvorby. K tomu má dle mého nejblíže živé nahrávání pospolu – odpočítat a hrát. Dvakrát třikrát a pak vybrat náběr s nejlepší náladou. Nebo taky 27x, jak tvrdí o skladbě All Along the Watchtower Eddie Krammer, který nahrával Hendrixe. Ale i když netočíte dohromady, platí, že když vám někdo řekne „pošli to tam“ a za pár chvil vašeho hraní se ozve nadšení z toho, že „to máme v kufru“, jste v muzikantském nebi. S odvoláním právě na tento pocit pojmenoval Michal Pavlíček svoji desku Pošli to tam. Tenhle pocit doma v obýváku nezažijete. A jak to máte vy? Točíte raději doma sami, anebo ve studiu s partou dalších?