3 způsoby, jak v hudbě podpořit rovné příležitosti pro ženy

1. Nerozdělovat vlastnosti a schopnosti podle pohlaví

Představa, že máme všichni od narození zakódované určité povahové vlastnosti a schopnosti podle toho, zda máme penis či vulvu, vypadá sice lákavě přehledně, ale když se nad tím zamyslíme, zdaleka nejde o něco, co vzniká přirozeně, samo od sebe. Na začátku je zhruba dvacet let soustavné a důkladné výchovy a všeobecné společenské „masáže“, kdy se lidem na základě pohlaví vštěpují „ženské“ či „mužské“ vzorce chování – holkám je odmalička vtloukáno do hlavy, aby byly jemné, něžné a pečující, zatímco kluci mají za úkol být drsní a průbojní. Z jedinců se mají stát ti „správní muži“ a „správné ženy“ – jinak je jim vyhrožováno, že na pozdějším vztahovém i kariérním trhu neobstojí.

Ještě dnes se proto i v hudbě setkáme s názory, že „holky nedokážou skládat, protože nemají představivost“ nebo že „kluci nemůžou hrát na flétnu, protože je to jemný nástroj“. Ale jak vidíme všude okolo, praxe je této černobílé teorii na hony vzdálená – jak praví klasik, „lidi jsou různé“, a co kus, to originál, bez ohledu na biologické pohlavní znaky (navíc v současnosti už do hry otevřeně vstupují i další varianty, jako je nebinární genderová identita, transgender atd.). Pojďme se tedy myšlenkově otevřít a podporovat děti, aby dělaly to, co je baví, bez ohledu na zvyklosti – a nenechme si kázat, že „bicí jsou pro kluky, protože kluci jsou/mají být víc od rány“ nebo „klavír je pro holky, protože u toho vypadají ladně a křehce“.

2. Nezapřahat vůz před koně

„Dobrých kytaristek není dost proto, že kytara holky nezajímá – příležitosti přece už dávno mají.“ Tenhle argument se používá dost často. Ale takhle prosté to opravdu není. Kytaristek je stále málo, protože jen oficiálně otevřít dveře nestačí. Fakt, že žen je v určitých hudebních odvětvích málo, má hluboké historicko-společenské příčiny – a mechanismus zažitých představ, předsudků a obav ze ztráty autonomního „mužského“ území má poměrně silnou setrvačnost. Bude ještě nějaký ten pátek trvat, než se po staletí trvající vyloučení žen z (nejen) hudebního vzdělávání a praxe vyrovná.

Pro ženy není snadné vstoupit na dříve výlučně „mužské“ území, když jim hrozí, že v lepším případě skončí jako obdivovaná rarita, v horším případě jako osamělá donkichotka, které se muži bojí coby konkurence. A to si spousta žen v rámci zachování svého duševního zdraví a životní energie opravdu rozmyslí. Až ženy nebudou muset nádavkem ke své práci bojovat s předsudky, donekonečna obhajovat svou kompetentnost a snášet příval více či méně udivených či zpochybňujících komentářů, pak tu bude mnohem více kytaristek, hráček na žestě nebo třeba dirigentek, skladatelek či zvukařek.

3. Naslouchat a podělit se

Sytý hladovému nevěří. Obecně, pokud se někdo cítí znevýhodňován, pak pro to má nějaký důvod, který protistrana patrně nezažívá. Není tedy moc konstruktivní a fér smést celou debatu ze stolu s tím, že jde o nesmysly a že problém neexistuje. Lepší je zkusit si celou situaci představit obráceně: jak se asi dotyčná osoba cítí, když její pozici a její zájem o určitou činnost někdo stále zpochybňuje s odvoláním na její tělo, stále jí připomíná, kde je „její místo“, a rozhoduje o tom, co všechno a priori nedokáže, nesmí nebo co by rozhodně dělat neměla, pokud chce získat nějakou pozici a přízeň?

Ano, děje se to rozhodně i mužům ve vztahu k činnostem tradičně chápaným jako „ženské“ a výhružka ztrátou „mužnosti“ je tam také dost silným manipulativním argumentem. Je ale dobré si připomenout, že situace není úplně symetrická. Ženy byly historicky z účasti na vzdělávání a technologickém vývoji soustavně vyčleňovány, proto je „mužské“ i dnes v mnoha směrech chápáno jako norma a „ženské“ jen jako jakási odchylka od této normy.

Když zůstaneme u příkladů z hudební branže: hudební nástroje byly historicky konstruované primárně pro mužské tělo – až později byly vyvinuty menší modely, klasifikované jako „speciální“ či „pro holky“. O mužích se mluví jako o „skladatelích“, zatímco o ženách jako o „ženských skladatelkách“, podobně čistě mužská kapela je prostě „kapela“, zatímco uskupení tvořené ženami musí být specifikováno jako „ženská kapela“ atd. Tenhle princip, kdy žena je vlastně jen „Adamovým žebrem“, onu údajnou symetrii „mužské vs. ženské“ staví úplně na hlavu a ženy umisťuje do hierarchicky nižší pozice.

Závěr

Zatímco v západních zemích už s myšlenkou rovných příležitostí vyrostla nejedna generace, které by například nějaké rozdělování na „mužské“ a „ženské“ hudební nástroje nejspíš připadalo absurdní, v Česku na tuhle fázi ještě nedošlo. Bude to ještě chvíli trvat, než se někteří čeští muži přestanou cítit ve svém „mužství“ ohroženi a budou ochotni se o „svá“ (nejen) hudební území podělit. A bude také ještě nějaký čas trvat, než se některé ženy odváží do těchto sfér vstoupit, aniž by musely mít pocit, že ztrácejí svou identitu a že dělají něco kuriózního mimo společenskou normu nebo dokonce mimo „přirozenost“.

P. S.: Například v České filharmonii působí první žena regulérně na postu koncertní mistryně až od roku 2019 – jedním z argumentů pro odmítání ženských uchazeček na posty orchestrálních hráček byla prý obava z časté absence kvůli péči o děti. Že jde diskriminaci na základě systémového problému, který se týká nedostatečné podpory přerozdělení péče i mezi otce dětí, to je zase téma na jiný článek. Každopádně problém při přijímání do orchestru vyřešily až konkurzy za plentou...