4 strategie, jak se vyrovnat s problematickými názory svých hudebních idolů

Není nad to, když své hudební idoly můžete nejen milovat pro jejich hráčské, pěvecké či skladatelské schopnosti, ale když sdílíte i jejich morální zásady či politické přesvědčení. Co si ale počít naopak v momentě, kdy váš oblíbený interpret hlásá názory, při kterých se vám ježí chlupy i na místech, kam slunce nezasvítí? Platí v muzice pořád ono slavné „když ji/ho miluješ, není co řešit“? Nohavicova Těšínská během zpěvu kdesi u táboráku lehce hořkne pod tíhou autorových proruských a rasistických názorů. A jak u poslechu Pink Floydů nemyslet na Watersovy výroky obhajující ruskou invazi na Ukrajině? Možností, jak se s takovým „obsahovým dilematem“ vyrovnat, je víc a člověk většinou různě přechází od jedné strategie ke druhé, aby se vyhnul té nejzazší – úplnému bojkotu daného umělce.

1. Bagatelizace aneb „Oni to tak nemyslí. / Ten text nic neznamená. / Je to marketingový tah.“

Zdá se to jako nejsnazší přístup. Daný interpret se dostane do pozice jakéhosi dvorního šaška, který se šibalským pomrkáváním může veřejně pronášet jakkoli kontroverzní výroky a dokonce se díky tomu může stát hrdinou. Je jen na posluchači, zda to vezme jako nadsázku, satiricky „nastavující zrcadlo“ všem podobně smýšlejícím lidem, nebo jako lehce mimózní blábolení bez špetky sebereflexe nebo třeba jako prvoplánovou, proti proudu jdoucí provokaci za účelem přilákání pozornosti ve stylu „negativní reklama je taky reklama“.

Přirovnání k apelativnímu šaškovství však pokulhává v momentě, kdy náš oblíbený interpret hlásá šovinistické, rasistické, sexistické nebo jinak nenávistné a určitou skupinu lidí shazující názory. Vidět, jak narvaný Lucerna Music Bar aplauduje Oto Klempířovi, když uvádí song Superpéro coby „oslavu heterosexuální lásky“, načež Michal Viktořík si přisolí, že „se vsadí, že tady v sále má kdekterá holka větší péro než on“, a další situace, kdy se pánové tváří jako totální (byť lehce odkvetlí) macho týpci nebo se nějakým způsobem navážejí do LGBTQ+ lidí, je pro mě celkem nepříjemné. Zlehčování obsahových významů tedy funguje jako vyrovnávací strategie jen do jisté míry – kterou si každý jedinec určuje sám.

2. Zpochybnění vlastního názoru aneb „Kdo ví, jak to celé je.“

Tenhle krok možná udělá v hlavě posluchač, který nechce nebo nedokáže interpretovy výroky a postoje brát jako nadsázku a zároveň cítí akutní potřebu se mu přiblížit, pochopit jej a necítit onen názorový rozkol. Pak možná zvítězí přístup: „Ono nic není černobílé. / Možná na jeho názoru je i něco pravdivého. / A kdo ví, jak to všechno doopravdy je.“

Zvlášť se to stává u těch hudebních osobností, které už předtím nabyly velké popularity a vážnosti – například tím, že skutečně složily spoustu skvělé hudby a textů. Hodně mě pobavil jeden čerstvý článek o Jarku Nohavicovi, kde jej autor popisoval coby zkušenostmi z různých politických režimů ošlehaného barda, který svůj těžký úděl nese hrdě a neuhýbá z cesty. Podobně jako svého času kolem Daniela Landy, i tady se vytváří obraz téměř donkichotského hrdiny, který s vážnou tváří a pohnutím sleduje, kam se ten svět řítí, případně slovem a písní bojuje či varuje.

No, to dokáže s mnoha citlivými dušemi pohnout a přimět je svůj idol názorově následovat – nebo si minimálně zpochybnit svůj vlastní postoj s tím, že vlastně nikdo nic neví jistě.

3. Selektivní hluchota aneb „Já texty neposlouchám, hlavní je hudba!“

Výhodou hudby je možnost vnímat samotný zvuk bez vizuální složky, a tudíž větší prostor pro vytěsnění obsahů, které člověku takříkajíc „nejdou pod nos“. Pokud rádi divoce křepčíte v kotli na deathmetalové kapely, nemusíte nutně být zároveň příznivci horrorů a kochat se různými sofistikovanými a bolestivými způsoby destrukce lidského těla. Nemusíte se dívat na obaly alb ani vnímat texty písní, jež zachycují co možná nejnechutnější a nejnihilističtější výjevy. Stačí se soustředit čistě na hudební zvuk, protože textům není díky „blicímu vokálu“ vůbec rozumět.

Tutéž vytěsňovací strategii můžete aplikovat i na jakýkoli jiný žánr – text nakonec ani nemusí být v jazyce, jemuž nerozumíte. Funguje to docela dobře i s češtinou, stačí se nad obsahem prostě vůbec nezamýšlet a „neřešit ho“. Obzvlášť k tomu pomáhá, je-li samotná hudební složka natolik strhující, že ve vaší hlavě zabere všechen prostor a na další myšlenky už nezbyde místo.

4. Zvědomění aneb „Vím, že je to na hraně.“

Tohle je trochu opak předchozího bodu. Čím víc se otevírá veřejná debata na dříve tabuizovaná témata, ať už je to domácí násilí, sexuální násilí, nerovné příležitosti na základě genderu nebo nerovná práva menšin, tím více si člověk i v hudbě všímá projevů schvalování a podporování takových jevů. A přestože jsou v Čechách například homofobie, transfobie či sexismus zatím stále chápány jako menší problém než třeba náckovství, dostávám se speciálně naživo na koncertech – kde je význam textů ještě zdůrazněn komentáři mezi písněmi – do situace, kdy už se mi nechce jen mávnout rukou a říct si, že to přece nic neznamená a že to nemá na společnost žádný vliv.

Poslouchám pak většinou jen to, co mi připadá obsahově „schůdné“. A protože tonoucí se stébla chytá, snažím se taky hledat v textech různé možnosti a nevykládat si všechno jednostranně. Někdy se ale sám interpret natolik „odkope“, že je načase mu dát sbohem a maximálně si uchovat vzpomínku na dobu, kdy ještě – alespoň veřejně – neměl v hlavě kulantně řečeno piliny.