5 aspektů otravné hudby

1. Nízká kvalita

Asi se všichni shodneme na tom, že nemáme rádi, když zpěvák neintonuje, má nepříjemnou barvu hlasu či disponuje nějakým dalším vysoce otravným atributem. Nelíbí se nám ani špatná produkce, kulhající rytmická sekce, falešné ukvílené kytary či nevkusné zvukové plochy kláves. I naprostý laik dokáže poznat levnou, na koleni ušitou produkci nahrávky. Zkrátka, hudba s velmi nízkou kvalitou nás převážně otravuje a snažíme se před jejím zvukem uniknout co nejdříve.

Jedním z příkladů z minulosti je kapela The Shaggs, kterou v roce 1965 založily dospívající sestry Dorothy, Betty a Helen Wigginovy. Ačkoli neměly sebemenší zájem o hudbu, jejich otec byl opačného názoru, protože uvěřil matčině bizarní předpovědi, že jejich dcery dosáhnou hudebního Olympu. Ty ale nepřekvapivě (vzhledem k chybějícímu talentu a píli) skládaly podivné písně s rozladěnými kytarami, nevyzpytatelnými rytmickými figurami, ohyzdnými melodiemi a prostoduchými texty o domácích mazlíčcích a rodinné pohodě. Po reedici jejich alba Philosophy of the World v roce 1980 časopis Rolling Stone prohlásil, že se jedná o nejhorší album, jaké kdy bylo natočeno. Tento titul ovšem přílákal milovníky absurdity a světe div se, Frank Zappa a Kurt Cobain patřili mezi jeho fanoušky.

2. Arogance

„Ševče, pamatuj si: Nad nikoho se nepovyšuj a před nikým se neponižuj,“ pronesl moudrý král Miroslav v klasické pohádce Pyšná princezna (1952). A měl samozřejmě pravdu. Nikdo nemá rád náfuku, arogantního blba či nabubřelého snoba. A narazíte na ně ve všech zákooutích našeho hudebního světa. Jména a kapely si dosaďte sami podle vlastního úsudku. Možná máte i osobní zkušenost s nějakou pseudo celebritou lokálního významu, která vám laskavě ukázala, do jak hluboké díry patříte.

V historii nalezneme jeden ze zářných příkladů v osobě Screamig Lord Sutch, průkopníka takzvaného shock rocku. V roce 1970 natočil otřesné album s názvem Lord Sutch and Heavy Friends, kde ho doprovázely legendy rockové scény, jako byli Jimmy Page a John Bonham z Led Zeppelin, Jeff Beck či klávesista Nicky Hopkins a basista Noel Redding z The Jimi Hendrix Experience. Mnozí z hostujících hudebníků se od alba po jeho vydání raději distancovali. V anketě BBC z roku 1998 bylo dokonce zmíněno jako nejhorší deska, která kdy vyšla. Rolling Stone popsal výše zmíněné rockové bohy jako „zprzněné parodie sebe sama“. Uf, to muselo bolet. A ješte k tomu si to pořád můžete poslechnout na YouTube (viz video níže). 

3. Faleš

A teď nemluvím o falešných notách. Ty patří do první kategorie. V tomto případě se jedná o starou známou přetvářku, nedostatek autentiticity a předstírání něčeho, o čem posluchač přirozeně s nedůvěrou cítí, že rozhodně není pravda. Může se jednat o popovou skladbu, která se tak moc snaží dobývat hitparády, až se stává upachtěnou imitací úspěchu. Může se jednat o punkovou kapelu, kde se o punk jedná od pátku do neděle, ale od pondělí se už zase jede práce, rodinka a hypotéka. Může se jednat o jakoukoliv pózu, kdy velmi jasně cítíte, že to, co se vám prezentuje, prostě není nic jiného než útok na vaší peněženku, dramatické podcenění vašeho IQ nebo naprostá devalvace osobního vkusu.

Například kanadští rockeři Nickelback to poměrně často schytávají ze všech stran, kdy se jim vyčítá, že jsou protagonisté neoriginálního a nudného hudebního stylu, že jejich hudba je nejenom plná klišé, ale hlavně postrádá skutečný obsah. Jsou také pranýřováni za to, že napodobují typické prvky legendárních a originálních kapel minulosti i současnosti, ale zároveň jsou příliš komerční a neautentičtí.

4. Klišé

Když v roce 1998 přišla Cher se skladbou Believe, kde byl její hlas mohutně modifikovaný pomocí auto-tune, ještě jsme netušili, do jaké míry se tento nevinný kreativní záměr producenta Marka Taylora stane ikonickým zvukem v popu, rapu a mnoha dalších oblíbených žánrech. Takzvaný „Cher efekt“ je nyní otravné všudypřítomné producentské klišé a z původního originálního přístupu zbyla jenom přemíra imitace a v podstatě zvuková povinnost pro „moderníí“ zvuk.

Dalším příkladem je skladba Agadoo od britské popové kapely Black Lace, která sice v roce 1984 vyšplhala až na druhou příčku v UK Singles Chart, ale na druhou stranu ji respondenti v průzkumu pro Dotmusic v roce 2000 zvolili jako čtvrtou nejotravnější píseň všech dob. V další anketě tvořené porotou z řad hudebních publicistů dokonce Agadoo zabodovalo jako vůbec nejhorší píseň všech dob. Experti ji popsali těmito nelichotivými slovy: „Znělo to jako školní diskotéka, na kterou jste byli nuceni chodit, jako příbuzní ve středním věku hrající na konga na svatebním večírku, jako potulný DJ z Wolverhamptonu, jako úplně všechna klišé, která jste kdy slyšeli." Porota ji také jednomyslně označila za ‚velkolepě příšernou‘. V našich končinách budete skladbu znát jako Já už jdu (Agadou) od Františka Ringo Čecha.

5. Vánoce, láska a léto

Pokud znáte hudební pořad Kumšt, víte, jak náležitě podojit všechna tři témata (a také samozřejmě mnohá další) a získat kšefty. Navazujeme na náš bod číslo čtyři, ale rozhodl jsem se pro samostatnou kategorii těchto extrémně populárních hudebních klišé. Každé Vánoce to na nás někdo bude zkoušet s rolničkami a rovněž se budou psát další a další srdceryvné příběhy o zlomených srdcích.

A když ani to nevyjde, pořád máte šanci přijít s novou tuckou, odrhovačkou, ušní rakovinou v podobě neuvěřitelně blbého, ale neodolatelně chytlavého letního hitu. S příklady se ani nebudu namáhat. Je jich každý rok tolik, že by se nevešli ani do Zlatých Stránek. Vyberte si sami svého nejotravnějšího favorita a podělte se o něj do komentáře pod článkem.

(zdroj: Wikipedie)