Být, nebo nebýt bubeníkem? Zdroj: Pxhere.com

5+5 důvodů, proč (ne)být bubeníkem

Ačkoliv mezi muzikanty koluje řada škodolibých, ba až nelichotivých narážek na bubeníky a bubenické řemeslo skutečně skýtá řadu nevýhod, je zde na druhou stranu i celá řada dobrých důvodů, proč se hře na tento nástroj věnovat. Jaká jsou tedy ta nejhlavnější pro a proti aneb být, či nebýt bubeníkem?

Vždy je lepší končit v pozitivním duchu, vezměme to tudíž nejprve z té horší stránky. Tedy proč bubeníkem raději nebýt.

1. Toliko chuť být bubeníkem nestačí

Ne, že by naučit se hře na bicí bylo o tolik těžší, než naučit se ovládat jakýkoliv jiný nástroj, ale vládnout bicí soupravě a být dobrým a přesným bubeníkem, je přeci jen úkol o něco nesnadnější. Skutečně se ctí, se s ním tak popasuje jen malé procento vyvolených. Základním předpokladem je totiž nejen schopnost udržet rytmus, ale ve velké míře i dostatek trpělivosti a vůle ke cvičení.

2. Věčné potíže s hledáním prostor

Je nasnadě, že na klasickou bicí soupravu lze asi jen stěží hrát v činžáku či paneláku. Do jisté míry to lze řešit pořízením elektronické bicí soupravy, nebo pomocí tréninkových padů či sítěk místo blan. Takové řešení má ovšem jistá úskalí nejen ve formě ekonomické (solidní elektronické bicí přeci jen nějaký ten peníz stojí), ale zejména i ve formě samotného pocitu ze hry, který je přeci jen trochu odlišný od plnohodnotné bicí soupravy. Zkrátka slušnou a dobře odhlučněnou zkušebnu jen tak něco nenahradí, ale najít takovou bývá leckdy hodně velký oříšek.

3. Potíže při cestách za „kšefty“

Převážet bicí na koncert tramvají či vlakem, je sice možná velká frajeřina a dobrodružství, nicméně přepravce vás asi nebude mít rád a také je to nejsnažší způsob jak o bicí, nebo jejich část snadno přijít. Nejednodušší řešení se nabízí v podobě pořízení nějaké té ojetiny na čtyřech kolech, ale i zde můžeme narazit na různá úskalí, neboť i poměrně malá bicí souprava je někdy dost velká na to, aby nenastal rébus, jak ji poskládat do osobního auta a to ještě případně pojmulo i nějakou posádku. Je-li bubeník navíc trochu megaloman, nemusí tentýž problém leckdy vyřešit ani kapelní dodávka.

4. Množství práce před i po koncertě

Známé rčení praví, že nejrychleji sbaleno má po skončení produkce zpěvák, kterému stačí pouze zavřít hubu a případně strčit do kapsy mikrofon (je-li tedy jeho vlastní). Ovšem postavit a zbourat bicí soupravu, to už přeci jen nějaké to úsilí a čas stojí. A pokud nejste bubeníkem světového věhlasu, obvykle to za vás nikdo neudělá a musíte si vystačit s vlastními silami a šikovností.

5. Povinnost držet kapelu, aby se nerozsypala

Pokud se během produkce "ztratí" zpěvák či kytarista, obvykle není takový problém tento výpadek zamaskovat tak, že si rozjařené publikum ani nevšimne, že k něčemu takovému došlo. Ovšem ne tak u bubeníka. Ten si zkrátka nemůže dovolit přestat hrát a počkat až se mu podaří znovu navázat nit. Jeho úkol je přesně opačný a on je tím, kdo musí kapelu za každou cenu držet, aby se nerozsypala (myšleno zejména hudebně) a pokud se to z nějakého důvodu nepodaří, musí být ještě připraven snášet kritiku a ústrky ostatních členů, kteří za to „zaručeně nemůžou“. A to je sakra velká zodpovědnost a nápor na nervy.


Ale dost negativismu, pojďme k tomu pozitivnímu, co bubenické řemeslo obnáší:

1. Bude vás (téměř) vždy slyšet

Ve většině případů, totiž ovládáte v kapele ten zdaleka nejhlasitější nástroj. A to už samo o sobě je dostatečně pádný důvod, proč se hrou na bicí vůbec začít zabývat.

2. Jste-li introvert, můžete se za svůj nástroj pohodlně schovat

Ačkoliv se to může zdát nepravděpodobné, i bubeník, často mlátící do bubnů jako smyslu zbavený, může být ve skrytu duše introvertem, který nepotřebuje stát ve světle reflektorů a je vcelku rád, že na něj za hradbou bubnů není až tolik vidět.

3. Při hraní můžete bez výčitek sedět

Tuto výsadu přirozeně sdílí i někteří další muzikantští kolegové (zejména z oblasti vážné hudby či jazzu), ale většina vašich souputníků musí koncert a dost možná i většinu zkoušek poctivě „odstát“. Výjimku tvoří snad jedině bubeníci věnující se klasickému rock'n'rollu, které čas od času můžete vidět stát nejen za bicími, ale v zápalu hry často i přímo na bicích. Ve většině dalších stylů, si ale můžete v klidu celý koncert „hovět“ na stoličce, aniž by vám to kdokoliv vyčítal.

4. Nemusíte (povětšinou) zpívat ani mluvit k publiku

Existují samozřejmě i výjimky v podobě zpívajích bubeníků a to nejen co se týče backvokálů, ale i bubeníků, jenž se věnují sólovému zpěvu (věnovali jsme jim samostatný článek), ale není jich zrovna mnoho. Tudíž hra na bicí, vás tak trochu zbavuje povinnosti cvičit ještě svůj hlas a pilovat průvodní slovo mezi písničkami.

5. Paličky se skvěle hází do publika

Samozřejmě možnost házet mezi fanoušky prakticky cokoliv (například trsátka) mají i kytaristé či basáci, nicméně u paliček je značná pravděpodobnost, že je některý z fanoušků zachytí a nenajde je tak až uklízečka v prázdném sále, jako tomu občas bývá právě u trsátek. Paličky navíc celkem slušně létají a dá se jimi i dost přesně mířit (někteří bubeníci této disciplíně věnují samostatné hodiny cvičení) a tudíž, při troše šikovnosti, lze občas – obrazně řečeno, zasáhnout i nějakou tu vyvolenou fanynku.