5 elektrických kytaristů, kteří někde ztratili trsátko
Abychom mohli obdivně mluvit o kytaristech, kteří nepoužívají trsátko, musíme předem vyčlenit několik poddruhů, protože k jejich stylu trsátko přirozeně nepatří. Takže: obecně se bavme primárně o hráčích na elektrickou kytaru, protože značná část „akustiků“, ať už jsou to mistři klasického fingerpickingu, folkaři, bluesmani nebo jazzmani, prostě od přírody hraje prsty a při pohledu na ně nám to nepřipadá divné. Ale následujících pět „mistrů světa“? Jo, tak to je jiný kafe.
Hubert Sumlin (1931–2011)
Možnost zeptat se architekta soundu doprovodného bandu zpěváka Howlin' Wolfa, nejtvrdší kapely chicagského blues, proč hraje bez trsátka, jsem měl naštěstí před lety u přiležitosti jeho vystoupení na festivalu Blues Alive. Odpověděl: „Já trsátkem hrával, ale dařilo se mi přehrát Wolfa, já se prostě přes tu jeho muziku převalil. A tak jsme spolu jednou hráli, já ho zas převálcoval, a co se nestalo – já seděl za nim, von se otočil a řek': 'Jdi domů, máš padáka. Jdi domů a odlož trsátko, musíš hrát prstama.' Milej zlatej, a to řekl před sedmi stovkama lidí! No, tak jsem se sebral a šel domů. Odložil jsem trsátko a začal hrát prstama. A tak jsem si našel svůj zvuk a všechno. Takhle se to stalo.“
Jeff Beck (1944–2023)
Je hrozně nepříjemné psát o Jeffu Beckovi v minulém čase... Nicméně tento kytarista, jeden z mála, které se nemusíme rozpakovat nazývat génii, na hře prsty a vůbec na dokonalé práci pravé ruky postavil svůj originální styl a tón, který poznáte mezi tisíci jinými. Brilantně zvládal dynamiku v dotýkání se strun, kterou kombinoval s bezbřehým využíváním možností potenciometrů na kytaře (v tomto oboru mu v historii elektrické kytary může konkurovat jedině Roy Buchanan). I pro toto svoje umění tady zanechal tak hlubokou stopu.
Robby Krieger (1946)
Nepříliš často se to zmiňuje, ale také kytarista The Doors a autor, respektive spoluautor některých jejich největších hitů včetně Light My Fire patří k těm, kteří opovrhují trsátkem. Je to nejspíš proto, že v raném mládí začínal nejprve hrou na ukulele a posléze přešel na klasickou kytaru, na niž hrál flamenkovým stylem (na což si mimochodem vzpomněl při nahrávání třetího alba The Doors Waiting for the Sun ve skladbě Spanish Caravan). Hraní prsty mu vydrželo i na sólové dráze, na níž koketoval s jazzem.
Mark Knopfler (1949)
Když se řekne „kytarista bez trsátka“, právě frontman někdejších Dire Straits asi naskočí většině lidí (tedy z těch, kteří si všímají takových nepodstatností, jako je hráčská technika nějakého kytaristy) jako první. Je naprosto neskutečné, jakým způsobem Knopfler svoje prsty používá. Úchvatná je brilance jeho kontaktu s kytarou, rychlost, vytváření osobitého stratocasterovského tónu, jaký nikdo nemá a nenapodobí ho, ani kdyby se rozkrájel. A ještě jedna často podceňovaná věc: Knopfler je a vždy byl nesmírně tvůrčí jako sólista i doprovazeč.
Derek Trucks (1979)
U největší současné hvězdy slideové techniky je hraní prsty vlastně celkem logické. Instrumentální leader Tedeschi Trucks Bandu navazuje jednak na hru klasiků starého venkovského blues, kteří si mohli o nějakých trsátkách nechat leda tak zdát, a také na hráče indické hudby na tamní exotické strunné nástroje. Podstatné ale je, že zvlášť při hře bottleneckem je kontakt prstů se strunami citlivější a pomáhá vytvořit výrazně osobitý tón, jakým se může Derek Trucks, toto někdejší zázračné jižanské dítě, pochlubit.
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.
