5 kapel do vašeho velikonočního playlistu
Velikonoce jsou nejen dobou všemožných jarních dekorací, ale také obdobím, kdy si křesťané připomínají cestu Ježíše Krista na kříž a dotýkají se tak přeneseně mnoha příběhů utrpení lidí kolem nás i svých vlastních. Je to obraz natolik silný, že se propsal do písní muzikantů, které by jinak nikdo v kostelních lavicích nehledal. Personal Jesus od Depeche Mode, Gloria od Patti Smith nebo Jesus od Velvet Underground, to je jen špička seznamu, který by byl nepochybně velmi dlouhý. Tento článek připadá na Velký pátek, a tak jsem pro vás dnes vybrala pár kapel, pro které je téma víry a hledání Boha natolik zásadní, že se k němu ve své hudbě opakovaně vracejí. Třeba vám bude inspirací k tomu, podívat se na Velikonoce zase trochu jinak.
Na začátek ještě podotknu, že se záměrně vyhýbám muzikantům spadajícím do žánru křesťanských kapel. U nás je to poměrně malá skupina, ve světě a zejména v Americe ale de facto samostatné hudební odvětví, které má svoje specifické stránky a také dost jednoznačný přístup k otázkám víry. Mě dnes ale zajímají kapely, které – ač jim otázka Boha stále jaksi nedává spát – do této skupiny z různých důvodů buď nepatří, nebo patří jen částečně. Muzikanti, kteří ještě nemají vše vyřešeno a které víc zajímají otázky než odpovědi.
1. Neil Morse Band
Hned na začátek trochu poruším to, co jsem napsala výše. Neil Morse Band by totiž do škatulky „křesťanská kapela“ mohl spadat asi nejvíc ze všech zmíněných kapel. Ve svých textech se inspirují poselstvím zejména Nového zákona a svoje desky často koncipují jako výpravný příběh o hledání Boha. Dvojalbum The Similitude of a Dream je inspirované knihou Poutníkova cesta a sleduje alegorickou cestu křesťana z Města zkázy do Nebeského města, na něj pak navazuje další deska The Great Adventure. Otevřené biblické poselství prezentované s typicky americkým evangelikálním patosem je tím, co posluchače kapely Neila Morse často rozděluje na ty, pro které je to „už přes čáru“ a na ty, kteří to zkrátka berou jako nedílnou součást jejich hudby.
Přesto ale tuto kapelu zahrnuji do dnešního playlistu. Pro všechny milovníky rocku a zejména prog rocku je totiž hudba téhle party opravdovým zážitkem. Neil je sám velmi talentovaný muzikant a ve všech svých hudebních projektech (NMB, Flying Colors, Transatlantic, Spock's Beard) se dokáže obklopit fantastickými hudebníky. Stálicí je Mike Portnoy, který už sám o sobě zaručuje, že se nebudete nudit. Sestavu doplňují Randy George na basu, Bill Hubauer na klávesy a o generaci mladší kytarista Eric Gilette. Za zmínku také stojí, že všech pět členů kapely velmi dobře zpívá a často to skvěle využívají jak k „dialogům“ v rámci písní, tak k působivým harmoniím. I když se jedná o prog rock, dokáží v písích udržet chytlavé melodie a i dlouhá instrumentální sóla většinou posunují skladby dopředu a nepůsobí samoúčelně.
Měla jsem tu možnost být v roce 2019 na jejich koncertě v brněnském Sono klubu v rámci turné k desce The Great Adventure a rozhodně to byl zvukově i hudebně jeden z nejlepších koncertů, které jsem kdy viděla. Byl to také jediný koncert, kdy jsem zažila bubeníka v roli frontmana – Portnoy se zkrátka neumí držet zpátky a byla opravdu radost ho sledovat. Silně duchovně exaltovaná poloha koncertu, ke konci připomínající americké protestantské shromáždění, byla i na mě coby českou křesťanku místy trochu moc, nicméně klub byl plný, atmosféra skvělá a všichni hudebníci hráli naprosto špičkově. Za mě tedy Neil Morse Band rozhodně stojí za pozornost. Celý koncert v klubu Sono kapela také jako jediný z evropského turné nahrávala na DVD a můžete ho najít na youtube.
2. Paul Meany a Mutemath
Producent a hudebník Paul Meany vychází z podobného prostředí jako Neil Morse, v jeho písních je ale znát, že toto dědictví vnímá o něco problematičtěji. Dnes o něm nejčastěji můžete slyšet díky jeho spolupráci s Twenty One Pilots, kterým koprodukoval desku Trench a spolupracoval s nimi i na následujících dvou albech. Jeho domovskou formací je ale kapela Mutemath, kterou založil poté, co se rozpadla jeho první, tehdy ještě programově křesťanská kapela Earthsuit.
V jednom rozhovoru zmiňuje, že vzpomínky spojené s vyrůstáním v prostředí amerických protestatntských sborů stály i u zrodu kapely: „To byla jedna z věcí, která nás všechny spojila, když se členové kapely poprvé setkali. Sdíleli jsme podobnou výchovu ve velmi podobných kruzích. Excentrické křesťanství je velkou součástí biblického pásu. Sbližovaly nás historky o tom, jak jsme jezdili na Ježíšovy tábory. Bavilo nás o těchto dobách mluvit a napadlo nás, že bychom z některých těchto pojmů mohli vytvořit písně.“
Kapela Mutemath se ale nikdy necítila dobře uvnitř příliš úzkých škatulek a přestože témata spojená s vírou přirozeně vstupovala do mnoha písní, už v roce 2006 se celkem jasně vymezili vůči vydavatelství Warner Bros, když je chtělo „prodávat“ jako křesťanskou kapelu. „Ačkoli nejsme klasifikováni jako křesťanský rock, naše hudba je duchovní a může jít oběma směry,“ řekl bubeník Darren King v roce 2012. „Všechno, v čem jsme kdy vyrůstali – všechny naše zkušenosti –, to všechno vstupuje do hry, když začneme psát.“
Hudebně se Mutemath pohybují v širokých vodách alternativního rocku a já jsem je pro sebe objevila díky skvělé live session s kapelou Twenty One Pilots. Ve svých písních se často dotýkají pochybností a težkých témat, zároveň ale vždy hledají záblesky naděje. Jak to shrnul Paul Meany: „Od té doby, co jsme založili kapelu, jsem měl vždycky pocit, že dobrá píseň Mutemath je jako portrét temnoty zarámovaný světlem. Mnohdy to není úplně snadné, protože se vám někdy takové písně nechce psát, ale pro tuhle kapelu... jsme přesně tohle potřebovali najít.“ V roce 2017 kapelu opustil zakládající člen, bubeník Darren King, čímž se kapela rozpadla a Mutemath pokračuje jako de facto sólový projekt Paula Meanyho.
3. Bono a U2
O tom, že náboženské prostředí, ve kterém kapela vyrůstá, může zásadně formovat její hudbu, by samozřejmě mohli vyprávět i irští U2. Kapela vznikla v silně společensky rozděleném prostředí konfliktů mezi katolíky a protestanty a přestože se nikdy oficiálně neoznačili za křesťanskou kapelu, často se o U2 mluví jako o „nejslavnější křesťanské kapele všech dob.“ I díky nim mnoho náboženských témat proniklo do mainstreamu v době, kdy obecně křesťanství ve veřejném prostoru bylo spíš na ústupu.
Bono se stal také prototypem angažovaného hudebníka. Zasazoval se jak o smíření nepřátelských stran v rodném Irsku, kde si za otevřenou kritiku terotistických atentátů vysloužil mnoho výhružek od členů IRA, tak i o vyřešení různých humanitárních krizí po celém světě. Pro někoho zůstává vzorem člověka naplňujícího své poslání, jiní v tom vidí egocentrismus celebrity, která sbírá body, kde se dá. V každém případě ale U2 za neuvěřitelných téměř padesát let své kariéry vytvořili velmi úctyhodný playlist skvělých songů, z nichž některé se bez rozpaků dají označit za nejúspěšnější novodobé chvalozpěvy.
Singl I Still Haven't Found What I'm Looking For obsahuje stejně jednoznačné křesťanské poselství jako písně Neila Morse, přesto se zdá, že to nikomu nevadí a nikdy ani nevadilo. Tak jako další otevřeně biblické písně jako 40, Yahweh nebo Grace. U2 zkrátka dokázali tato témata vtělit do své hudby natolik autentickým způsobem, že zůstali uvěřitelní i pro lidi, kterým náboženství nic neříká. Zároveň nikdy nepropadli do pozice příliš sebejistých majitelů pravdy a udrželi si živou touhu po něčem, co nemůžeme vlastnit ani plně pochopit. Možná i proto je I Still Haven't Found What I'm Looking For stále tak aktuální.
4. Nick Cave
Nicka Cave je naprosto jedinečný úkaz a přestože by jeho hudbu narozdíl od U2 asi nikdo neoznačil za „christian rock“, otázky smyslu a hledání Boha jsou naprosto stěžejním tématem jeho tvorby. Zejména poté, co v roce 2015 zemřel při tragické nehodě jeho patnáctiletý syn Arthur, se Cave ve svých písních opakovaně vypořádává se ztrátou, truchlením, pocity viny i otázkami po smyslu naší existence.
Dlouhé pasáže nedávno vydané knihy Víra, naděje a masakr tvoří jeho dialog se Seanem O'Haganem právě na téma víry a náboženství, přesto ale Nick Cave není nějakým hlasatelem jednoduchých frází. Jeho naděje je, dalo by se říct, „tvrdě vydřená“, o každý kousek víry, nebo důvěry ve smysl, musel dlouho bojovat. O to opravdovější pak jeho hledání je – a jedinečná duchovní atmosféra jeho koncertů i oddanost jeho fanoušků je toho důkazem.
Dalším velmi inspirativním prostorem jsou pak stránky Red Hand Files, kde Nick pravidelně a upřímně odpovídá na otázky fanoušků z celého světa. Odzbrojující směs hloupých, vtipných, tragických i hlubokých příběhů a otázek tvoří zvláštní působivou mozaiku. Můžete se zde například dočíst Nickův názor na to, jestli písničky přichází od Boha, jak se vyrovnává s postojem církve vůči queer lidem, nebo jak je Bůh přítomný v práci newyorského čističe kanalizace a samozřejmě také, jak se jeho víra i pochybnosti otiskují do jeho hudby.
5. ... a Jesus Christ Superstar
Ano, Jesus Christ Superstar není kapela... Ale kdy jindy než na Velikonoce si znovu připomenout skvělou hudbu z muzikálu, který se od roku 1969, kdy vznikl, dočkal nesčetného množství inscenací. Na začátku ovšem jeho úspěch nebyl tak jistý. Ne úplně ortodoxní verzi Ježíšova příběhu se producenti obávali uvést rovnou v divadelní podobě kvůli možným protestům ze strany církve, vydali tedy muzikál nejdříve v roce 1970 pouze jako jako konceptuální album. Až po jeho úspěchu se muzikál v roce 1971 dočkal uvedení na Broadwayi a o rok později v londýnském West Endu. V roce 1973 vznikl také film Jesus Christ Superstar, který je zajímavý kromě hudby i netradičně moderním pojetím kulis a kostýmů.
Díky těmto zvláštním okolnostem se fanoušci dodnes neshodnou, jestli tou jedinou „správnou“ verzí písně I Only Want To Say (Gethsemane) je původní verze z roku 1970, kterou na album nazpíval Ian Gillan z Deep Purple, nebo filmová podoba písně v podání Teda Neeleyho.
Máte pocit, že je dnešní playlist přeci jen trochu moc vážný? V tom případě se nezapomeňte podívat na věci z té lepší stránky. A pokud jsem na někoho zapomněla, napište nám na Facebook. Krásné Velikonoce!
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.
