5 koncertních nešvarů, které z vaší kapely zbytečně dělají amatérský spolek
„To by byla tak skvělá kapela/muzika/koncert! Stačilo by jen, kdyby...“ Pokud si čas od času taky takhle mrmláte pod fousy, ať už v publiku nebo při zkouškách s vaší vlastní partou, vězte, že v tom nejste sami. Jasně, zvenčí se to kibicuje, ale když ono je to tak frustrující, když všechno ostatní šlape jak hodinky, a přesto máte z koncertu divný pocit, protože jedna jediná věc to celé posílá k šípku. Pojďme si říct pět příkladů drobných zádrhelů, které jinak skvělé muzice možná zbytečně brání v posunu směrem k lepším hudebním zítřkům.
1. Rozsypaná rytmika
Můžete mít super aranže, dobré hudební nápady i nálož frontmanského charizma na rozdávání – ale když hapruje rytmická sekce a basa a bicí se pokaždé sejdou až v šatně, bude mít publikum i spoluhráči neustále nepříjemný pocit, že vaši muziku něco (nebo někdo) drží za pr... Navzdory vžitým předsudkům o bubenickém egu velikosti kopáku a basácké zadumanosti hlubší než tlusté éčko (což obojí způsobuje hluchotu vůči spoluhráčům) je prostě nutné, aby se tyhle dva nástroje navzájem vnímaly a spolupracovaly.
A ne, neznamená to zároveň, že basa a bicí budou „jako jeden muž“ zpomalovat, jakmile na stagi zjistí, že moc napálené tempo neodpovídá jejich hráčským skills. Ať si každý vymyslí jen tak složité party, jaké stačí uhrát bez svalové paralýzy a bez toho, aby všichni okolo trnuli hrůzou, kdy se to celé zastaví nebo rozsype. Taková Meg White si se složitými paradiddly moc hlavu nelámala – a jakou její minimalistická hra na bicí nadělala parádu.
2. Přeplácané aranže
Jiný příběh. Rytmika šlape, o bicí a basu se nikdo nebojí – zato panují obavy, jestli ve spleti horizontálně i vertikálně nacpaných zvuků ještě vůbec zbyde místo pro nějakou muziku. Pokud máte dobrý hudební nápad, neznamená to, že ho musí hrát všichni a pořád. Je blbost mít chopped akordy zároveň v obou kytarách i v klávesách, nedejbože i v dechové sekci, a mezi tím zvukové díry. A je trestné hrát basovou linku zároveň v klávesách i v baskytaře!
Namísto ošklivé „plastelínové koule“ neurčité barvy, ze které jsou všichni nešťastní, protože se neslyší, si nejdřív u každého nástroje najděte zvukové pásmo, ve kterém zní nejlíp, a nelezte si vzájemně do frekvenčního zelí. Při skládání pak vrstvěte nástroje tak, aby každý z nich měl ve skladbě své smysluplné místo a funkci. Zkuste v jednom nástroji hrát dlouhé plochy, ve druhém jet rytmiku – a v každém z nich občas zmlknout. Nejhezčí „zhoupnutí“ nebo „nádech“ je v písničkách, kde jsou v basovém partu pauzy...
3. Laciné klávesy
Pokud milujete The Cure a máte polovinu zvukové estetiky svého hudebního počinu postavenou na zvuku schválně řádně syntetických smyčců a kláves, tento bod směle přeskočte. Rovněž se tu nebavíme o hádherných zvucích hammondek nebo fender pian. Pokud ale máte rádi klasický klavírní zvuk a na koncertě hodláte preludovat s chopinovským či topolovským rozmachem, vyplatí se investovat do kvalitního stage piana, ideálně s kladívkovou mechanikou.
Z laciných kláves s odporně cinkavě nasamplovaným zvukem klavíru totiž ani sebelepší zvukař nic hezkého nevytáhne, i když se bude snažit vaše hudební prádlo zvukově změkčit jak králíček Azurit. Poleze z toho ostrý, nepřirozený zvuk a vaše hudební nápady to srazí na úroveň kolotočové samohrajky.
4. Bezděčně strašný zpěv
Máme dobu volnosti, post-post-post žánrů a sesazení muziky z piedestalu vysokého umění, kdy jsou přísně střežené normy „krásna“ a „kvality“ pěstovány pouze v institucích dostupných jen úzkému výseku společnosti. Punkové a intuitivní přístupy k hudbě už dávno tyhle zkostnatělé hradby hudební estetiky dobyly, rozebraly na prvočinitele a skládají podle nových, proměnlivých vzorců.
Jinak řečeno, i s hlasem si můžete dělat, co chcete: šeptat, řvát, falešně kníkat nebo growlit. Pořád to bude hudba a dokonce to mnohdy bude nový mainstream a trend. Má to jen jeden háček – je fajn, když to vypadá jako umělecký záměr, ne jako znouzectnost. Osoba netrefující intonaci ani rytmus, leč zjevně s vážným záměrem „krásného“ zpěvu dokáže zkazit i jinak skvělou písničku. To si pak člověk říká, jak krásně to znělo, dokud to bylo hrané jen tak instrumentálně...
5. Sebeshazující proslovy
A na závěr dnešního upouštění páry věc, která vám může uškodit pomalu nejvíc, i když vám muzika šlape a všechno ostatní je „v oukeji“. I když třeba jen předskakujete známější kapele nebo jste poměrně na začátku své hudební cesty, prosím (s vekým P), neshazujte sami sebe během mluvení mezi písničkami větami typu: „Nebojte, my už zahrajeme jenom jednu věc a pak tady přestnaeme zaclánět.“ nebo „Já už vás tady nebudu nudit, vy už se určitě všichni těšíte na hlavní kapelu.“
To je přesně to naše české upejpání a „slušné vychování“ (aneb potřeba být na návštěvě třikrát přemlouván k ochutnání koláče a říkat „ne, díky“, než si vezmeme). Je až s podivem, jak často to kapely říkají – a od publika se pak po takovém vydíráníčku očekává, že bude hrozně tleskat a křičet: „Ale nééé, hrajte!“ Jenže vy přece nejste žádná ořezávátka a stejně dobře jako oni víte, proč jste na to pódium lezli. Tak nač tyhle společenské hry...
A jaké další nešvary dokážou zkazit zážitek z jinak dobré muziky vám? Napište nám do komentářů pod článek na facebooku.
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.
