5 kritických názorů, které mohou pocuchat muzikantské ego

1. „To není kytarou, ale prstama.“

Když už vám někdo dvacet minut zaníceně líčí, jak mu současný nástroj nesedí, jak potřebuje u kytary jiný tvar krku, jiný rádius, upravit dohmat, u saxofonu jinou tvrdost plátku či nový model hubice a tak dále, protože pak by ta technika i zvuk zaručeně vypadaly úúúplně jinak, nejradši byste mu řekli, že by možná stačilo začít pořádně cvičit. Jasně že najít ten pravý, spřízněný nástroj chvíli trvá, ale ne nadarmo se říká, že dobrý muzikant zahraje pěkně i na špatný nástroj. Co by měli říkat takoví klavíristi, kteří musí kolikrát „sešlápnout“ kdejaký klimpr, co je zrovna po ruce.

2. „Jsi lepší instrumentalista než zpěvák.“

Jasně že jde o věc vkusu, případně i o momentální zdravotní kondici, míru trémy nebo technické podmínky, nic ale nezkazí dojem z jinak slibně rozjeté písničky tolik jako nezáměrné intonační vrávorání, kvílení mimo hranice vlastních možností nebo třeba diletantská výslovnost v cizích jazycích. V tu chvíli vy jako posluchač trpíte a lámete si hlavu, proč dotyčný*á proboha nemá soudnost seznat, že svým zpěvem udělá dříve díru do vaší lebeční kosti nežli do světa, a že by v tomto případě možná bylo lepší soustředit se na hru na nástroj, která není k zahození, než se snažit o interesantní vokál. Totéž se samozřejmě děje v případě, že nejde o jednu osobu, ale o různé členy kapely – i takový jeden „nesedící element“ v jinak sehrané partě dokáže zkazit dojem z celé tvorby.

3. „Máte lepší image než hudbu.“

Kapela, jejíž koncert jste se rozhodli navštívit, má úderný název. Promofotky, logo i potisk na merchi vypadají výborně, přímo pompézně. Jako živý obraz na stagi působí skvěle a jejich oblečení i hudební vybavení dávají tušit, že tady půjde o něco mimořádného. Během hraní se pak všichni tváří a pohybují tak rozmáchle, jako by před sebou měli vyprodané Wembley. Jenže k čemu to celé úsilí s budování vizuální image je, jestliže pak hrají rozházeně a s příšerným zvukem nebo když jejich věci nestojí za mnoho, co se týče hudebního obsahu. Udělat okolní humbuk je někdy zkrátka jednodušší, než skládat kvalitní muziku.

4. „Potřebujete producenta.“

Písně dotyčného bandu jaksi nevědí, kdy mají přestat (šest minut stopáže pro pop song se jim zřejmě zdá poněkud málo, takže stále přidávají bridge, sóla nebo opakování refrénu), nějak jim vůbec nesedí refrén ke sloce, všechny písničky jsou na jedno brdo nebo chtějí všichni z kapely za každou cenu hrát všude, takže vzniká bordelózní aranžmá... Nemůžete se zbavit dojmu, že by pro ně bylo dobré pracovat s producentem a mít tak pohled zvenčí. Hrdost na DIY přístup a tudíž „autentičnost“ je hezká věc, ale čerstvé uši a někdy i ostrý řez do hudebního materiálu v rámci respektování původního uměleckého záměru mohou dokázat divy.

5. „Hrajete skvěle, ale chováte se jako k*koti.“

Po hudební stránce to vypadá slibně – kapela má zajímavé hudební nápady a hráčskou techniku na úrovni, členové jsou navzájem sehraní a se zpěvem si taky umí poradit. Zároveň to ale bohužel vypadá, že jim to trošku vlezlo na mozek a začínají mít arogantní manýry. Spousta pořadatelů a techniků se shoduje, že ti nejslavnější muzikanti zároveň bývají nejvíc v pohodě a nohama na zemi, zatímco méně známá parta, která se třeba teprve dere nahoru, mívá často v rideru úplně nesmyslné požadavky a neví, kde jim ego končí. A přitom informace o tom, kdo je fajn a kdo se naopak chová jako arogantní blbec, se v našem hudebním minirybníčku velice rychle rozkřikne...

Jaké do kamene tesatelné věty se při pohledu na ostatní muzikanty kradou na mysl vám? A jaké ego drásající, leč třeba pravdivé rady jste vy sami jako muzikanti dostali? Napište nám do komentářů.