5 míst, kde nechcete slyšet svoji hudbu

I proto se snažíme dostat svoji hudbu „do světa“ často všemi možnými i nemožnými způsoby a radujeme se, kdykoli se nám podaří umístit song do nějakého playlistu, hitparády, filmu nebo soutěže neobjevených talentů. Protože všechno se přece počítá... Anebo ne? Pojďme se teď podívat na některá místa a situace, ve kterých se se svojí hudební tvorbou ocitnout přeci jen nechceme.

1. Pražská šunka v akci a nyní si dáme písničku

Přiznám se hned na začátku, že inspirací k napsání tohoto článku byl nákup v nejmenovaném supermarketu v místě mého bydliště. Jejich playlist by, pravda, vydal, na několik článků – například o vztahu kvality českých potravin a kvality současných českých písňových textů. Nebo na sociologickou úvahu o tom, proč vůbec k nákupu másla, ponožek, nebo granulí pro psa potřebujeme hudební kulisu. Protože tady už samozřejmě ani trochu nejde o interakci či působení na posluchače ve smyslu hudebního sebevyjádření autora písně. Podstatnější je tempo (střední, aby se dlouho a radostně nakupovalo), nálada (pozitivní, pohodová, ale ne moc emočně vypjatá) a k českým potravinám samozřejmě ty pěkné texty. 

Všichni si snadno dokážeme spočítat, že pokud chcete být komerčně úspěšným a známým hudebníkem, pak bude vaší snahou dostat se do playlistů mainstreamových rádií. Tím pádem se ale dostáváte i do backgroundu mnoha lukrativních míst, jako jsou benzínové pumpy, supermarkety, čekárny, kadeřnictví... Prostě všude tam, kde má být „pohodová a příjemná atmosféra“. Pro někoho to může být smysluplná cesta, pro jiné typy muzikantů je ale tahle představa těžko stravitelná.

Samostatnou kapitolu je pak využití vaší písně v reklamě. Část muzikantů nad tím jistě mávne rukou, všichni se musíme nějak živit. Někomu to bude dokonce připadat jako úspěch – najednou vaši píseň uslyší neskutečné množství lidí. Ale pro určitou část hudebníků je i tohle přes čáru, jakkoli to může být finančně zajímavé.

2. Pozor, a teď vám něco pustím!

Sraz spolužáků ze základky, párty v plném proudu a někde mezi starými šlágry ze školních výletů si kamarád, který už má dost upito, vzpomene, že by vlastně mohl pustit nějaký váš song. Nejlíp nějaký metalový nářez. Nebo tichou indiefolkovou baladu. Zkrátka něco, co se vyloženě hodí do probíhajícího 80's mejdanu. Jsem si skoro jistá, že přestože byste vlastně většinu těch lidí celkem rádi pozvali na koncert a poklábosili s nimi o kapele, tahle situace vás ani trochu nepotěší. Stejně tak když se třeba uprostřed probíhající oslavy dědečkových sedmdesátin nějaký škodolibý bratranec nebo pyšná maminka rozhodnou pustit celému příbuzenstvu záznam koncertu vaší punkové kapely. 

Všechny podobné situace mají jedno společné. Vaše hudba je prezentována v kontextu, který jste si nevybrali, a někým jiným, než jste vy. Nemáte nad tím žádnou kontrolu a nemůžete s tím nic moc udělat. Samozřejmě, někdy nás podobné nečekané momenty můžou i potěšit, častěji jsou ale zdrojem ne úplně příjemných pocitů.

3. People buy views

Do kategorie nevítaného PR působení ze strany vašich přátel, kolegů či rodinných příslušníků může patřit i jejich jistě dobře míněná snaha zvýšit váš dosah na sociálních sítích. Vy investujete čas, peníze a velké úsilí, abyste nahráli kvalitní nahrávku, vychytali co nejlepší mix, opatřili ji pokud možno profesionálním videoklipem, vydali ji v ten nejlepší okamžik a celé to působilo, jako že to s hudbou myslíte opravdu vážně.

A zatímco vaše dílo pomalu sbírá „views“ na YouTube, vaše kolegyně, která má shodou okolností několik tisíc sledujících, přijde na koncert a ze zadní řady za sloupem natočí video na telefon zrovna ve chvíli, kdy to zpěvákovi ujede, kytaristka zapomene nastoupit v sóle a bubeník ztratí paličku. Třicet sekund tohoto kvalitního materiálu, podpořeného dotazem jejího přítele, jestli chce přinést pivo, pak zavěsí na všechny své profily a ejhle, během několika hodin máte víc shlédnutí, než jste za uplynulý měsíc nasbírali u všech svých písniček dohromady. Nemáte radost? Všechen dosah se přece počítá!

4. Hele, ale tohle už jsem někde slyšel

Nikdo z nás nechce zaslechnout „svůj“ hudební nápad na desce jiné, ještě ke všemu známější kapely. Známe to asi všichni... Jakoby odnikud se při jamování objeví riff, akordový postup nebo melodie, zní to slibně. Z toho by mohl být super song! V lepším případě vás ve zkušebně velice rychle zchladí někdo ze spoluhráčů: „Ty vole, vždyť tenhle riff je přesně na druhé desce Deep Purple!“. Sice máte radost, že jste vymysleli něco stejně geniálního jako Ritchie Blackmore, ale to je tak všechno, čím se můžete utěšovat. 

V horším případě si nikdo z kapely ničeho nevšimne. Nevšimne si ani producent, zvukař a těch pár kamarádů, kterým pustíte nahrávku před vydáním. Všimne si až kontrolní algoritmus na You Tube. Anebo ani ten ne a pokud jste lokální česká kapela, máte celkem slušnou šanci, že ten svůj song i s riffem od „párplů“ budete šťastně hrát na koncertech, dokud vás na to nějaký šťouravý fanoušek neupozorní.

Větší problém máte, pokud jste hvězdou světového formátu. Z hudební historie si jistě vybavíte mnoho sporů o „krádeže“ písní či hudebních motivů. Například píseň My Sweet Lord, kterou George Harisson nahrál na svou první sólovou desku, vyvolala mnoho let trvající soudní spor se skupinou The Chiffons, jejichž skladbu He's So Fine údajně Harisson okopíroval. Přestože to soud nakonec nazval „podvědomým plagiátorstvím“, musel žalovaný brouk zaplatit přes půl milionu dolarů. 

5. A nakonec... ne, tohle opravdu nechcete

Máloco dokáže hudebníky všech žánrů či národností tak rozlítit, jako když jejich hudbu použije bez jejich souhlasu nějaký politik ve svém volebním spotu, kampani či videu „na socky“. I když je to politik strany, kterou by snad mohl dotyčný interpret volit, je to vždy trochu (a někdy hodně) tenký led. Politici před volbami honí body, kde se dá, a tak se logicky nabízí jich otevřeně či podprahově získat pár navíc, když se politický kandidát trochu „sveze“ na vlně popularity nějakého známého hudebníka.

Pokud s tím dotyčný umělec souhlasí a otevřeně politika podpoří, pak je vše v pořádku. Často se ale, muzikanti (kupodivu, že?) do politických pletek nehrnou – a pak se nabízí si písničku prostě „vypůjčit“. V USA si dokonce organizátoři kampaní mohou vyžádat souhrnné licence na provozování hudby, jejíž autoři pak mají jen málo právních možností, jak jim v tom zabránit. 

Nezbývá, než se veřejně ohradit, jako to udělal například Neil Young, když se Donald Trump rozhodl zařadit jeho píseň Rocking In The Free World do svého volebního „playlistu“. Stejně se proti němu vymezili třeba Aerosmith s písní Dream On nebo R.E.M., když Trump v kampani použil jejich It's The End Of The World As We Know It (And I Feel Fine). Vcelku nepřekvapivě nejvíc „problémů“ mají autoři písní typu Born In The USA – Bruce Springsteen se musel proti politickému využití písně bránit opakovaně. Fascinující výčet písní uzurpovaných politiky najdete třeba v tomto článku. 

V našich končinách se do podobné situace v nedávné době dostala třeba zpěvačka Pam Rabbit, jejíž píseň Space si laskavě „zapůjčil“ Andrej Babiš pro svůj spot, kde za zvuku písně pojídá švestkový koláč. Zpěvačku tím samozřejmě nepotěšil a ohradila se. Stejně tak se rapper Rohony dostancoval od organizace Mladá ODS, která si pro svůj kongres „vypůjčila“ jeho typický pozdrav. Žádný hudebník zkrátka není rád, když se jeho tvůrčí práce stane nástrojem něčího politického marketingu. Když už to musí být, pak je mnohem zábavnější, když se politický projev stane nástrojem hudebníka jako v následující nahrávce.