5 nejlepších rock/metalových alb za rok 2019

Rok 2019 je v plném proudu. Jaké novinky nás zatím potěšily v oblasti hard & heavy? Pět zářezů méně známých kapel doporučujeme pro poslech, chybět nemohli samozřejmě Rammstein se svým Deutschland über alles. Nové skladby u nás poprvé představili 16. července v pražském Edenu, podruhé je ve stejném prostoru vybalí dnes.

1. Fever 333 – STRENGHT IN NUMB333RS

Tenhle hněv byl naposledy cítit u prvních desek Linkin Park nebo Rage Against The Machine. Fever 333 se inspirovali od obou legend. Od první si vzali vokální chameleonství, moderní sborové halekačky, zvukovou hravost. Od té druhé explozivní rapmetal, poselství typu „nechme shořet Los Angeles s celou policejní brutalitou i nafoukaným Trumpem, přitom zachraňme svět a přispějme na charitu“. Oba světy Fever 333 dokonale skloubili dohromady a našli svoji vlastní rovnováhu, která stojí rozhodně za poslech. Křížení žánrů jim jde jako po másle, touha vytvořit si vlastní fanouškovskou komunitu je přímo hmatatelná. Vokály křičí do éteru, jako by chtěly nechat shořet svět na troud a přestavět ho od základů znovu. Kytarové riffy vyrazí zuby každému, kdo se chce téhle jízdy zúčastnit. Texty popisují život v ghettu, odmítání obětí, šanci na změnu a boj za budoucnost, která bude jenom lepší. Fever 333 snad neztratí svůj dech. Je to totiž (zatím) skvělá klubovka.

2. Employed To Serve – Eternal Forward Motion

Už od prvních kytarových riffů, je zřejmé, že smečka Employed To Serve s frontwoman Justine Jones jede v dalším pokračování kovové brutality, agresivity a metalových válečných výkřiků, které symbolizují zvuk naštvané generace. Hektické tempo drží kvintet s obdivuhodnou precizností, jisté zpomalení nastane jen v okamžiku, aby zaútočilo ještě s daleko větší vervou než předtím. Zuřivost a intenzita evokují rané Slipknot, tah na bránu připomíná neurvalé začátky Korn, které navíc umocňují depresivní těžkopádné texty někoho, kdo celý život žije v podělaným stínu toho druhého. Důkazem je důmyslná kakofonie Owed Zero, neskonale násilná Force Fed, nebo shoegaze Bare Bones Of A Blue Sky. Naděje na zítřek tu ale je. Justine nabízí rozhřešení v závěru desky, kdy kazatelsky káže „Open Your Eyes“ s poselstvím, že svět tak blbej nakonec není.

3. Rammstein – Untitled

Kdo pochyboval, že Rammstein patří do starého železa, vyvedla z omylu nepojmenovaná novinka. Rammstein vyrostli do své absolutní velikosti. Už se nepouštějí do kauz, kde kanibalismus, znásilňování, porno, týrání uvězněných dcer a vnuček hrály hlavní roli. Poslední deska je epitaf o velkém Německu se všemi jeho klady a zápory. Mocná slabika Ramm-stein se přelévá do každé skladby, jejichž největší kouzlo tkví v tom, že se o žádné nedá říct, že je to hitovka na první poslech. Jsou tu opět mechanické trhané riffy, bubny tikají jako atomové hodinky, sem tam promluví akustika (Diamant), nebo elektronika (Weit Weg). Vše je ale poplatné podání Tilla Lindemanna, který s triumfálním výrazem, s vrozenou groteskností a temně jazykovou náturou nastiňuje dějiny Německa. Lyrickoepické zpěvy o panence (Puppe), která je nucená dělat děsivé věci, únik před světem do hudby jako takové (Radio), nebo hold novoromantismu typu Ausländer jsou dokonale propracované a ukazují jen na zručné mistrovství Rammstein, které upřednostňuje kvalitu před kvantitou.

4. Yonaka – Don´t Wait ´Til Tomorrow

Kapela, která toho má hodně před sebou? Debut nezní vůbec zle, sází ale především na projev frontwoman Theresy Jarvis. Ta posunuje formaci Yonaka o jasný potenciál dopředu, byť se nejedná o zcela absolutní nadšení. Theresa využívá falset jako svůj denní chleba, balí ho do atmosféricky ležérního podání, které desku Don't Wait 'Til Tomorrow posunuje k neokoukanému písničkářství. Rádiová šlágrovitost se mísí s křehkostí, drsnou epikou i triumfálními refrény. Vše provedeno s důslednou profesionalitou, která je pro mladou a neokoukanou kapelu úctyhodná. Svůj standard si Yonaka udržuje po celou dobu. Ironická Rockstar je zběsile zkomponovaná píseň, kdy Theresa samu sebe glorifikuje na úspěšnou hvězdu, Punch Bag má slušný hymnický groove, titulní Don't Wait 'Til Tomorrow by v klidu mohla trůnit na popových rádiových vlnách. Yonaka je pěkná holka pro všechno, trochu smutná, spíš ale veselá, která má toho ještě hodně před sebou.

5. Fidlar – Almost Free

Příjemná prázdninová oddechovka. Deska Almost Free zahrnuje v sobě všechno možné: glam rock, hip hop, zfuzzovaný funk, punk, přitom ale stále je věrná sama sobě. Úvod v podobě Get Off My Rock je úsměvnou kombinací Beastie Boys a žoviálního burana Kid Rocka, hned následující Can´t You See s jednoduchým kytarovým riffem tanečně rozhoupá na vlnách Tarantinovských soundtraccích. Napětí a vtip udržuje formace na albu po celou dobu. Trumpety nebo saxofon líbezně sekundují jako u The Clash, ztřeštěný rock´n´roll a la Jon Spencer Blues Explosion je všudypřítomný, přitom zpěvák Zac Carper si udržuje vlastní identické charisma, které baví od začátku do konce. Zuří jako ďábel, cynicky žertuje o drogách, s nimiž měl nemalou zkušenost, hřeje na srdci svou vibrační paranoiou, z níž dělá umění pro umění. Fidlar je bezpochyby kapela hned na první poslech, ke které se budete podprahově stále vracet.