5 neoblíbených, leč účinných pravidel pro cvičení na hudební nástroj

1. Co nejde pomalu, nepůjde rychle

„Nejdřív pomalu, až pak rychleji.“ Říkali vám to možná už v hudebce – a vy jste jim nevěřili. Vždyť přece ta písnička je v originále rychlá přímo ukrutně, tak to chcete dokázat taky, a nejlépe hned teď! Jenže jemná motorika a mozek takhle nefungují. Je potřeba jim nejdříve ve značně zpomaleném tempu (něco jako když mluví rybička Dory ve filmu Hledá se Nemo) trpělivě několikrát zadat pokyny pro jednotlivé pohyby, často i rozdělit danou pasáž na malé kousky a každý z nich nejprve opakovaně „opracovat“, aby se vytvořila svalová paměť.

Je to trochu dril, ale osvědčily se mi dvě rady od mého učitele:

1. pravidlo „oko za oko“: kolikrát chybu uděláš, tolikrát musíš dané místo zahrát správně, pak teprve je chybný spoj v mozku dostatečně „přepsán“
2. pravidlo „4 pokusy v řadě“: když se ti povede daný úsek zahrát čtyřikrát za sebou bez chyby, dá se považovat za relativně nacvičený – ovšem když to jednou zkazíš, předchozí úspěšné pokusy se mažou a začínáš zase od nuly

Pak teprve je načase dané místo zkusit zahrát o trochu rychleji – ale ještě ne ve finálním vražedném tempu. Je dobré si dát třeba dvě tři „mezirychlosti“ a v každé z nich vyhmátnout ten zlatý moment, kdy je hraní už sice výzva, ale zároveň stále máte nad svým počínáním kontrolu, neperlí se vám samou hrůzou z nebezepčné rychlosti na čele pot a ruce netuhnou úsilím a stresem. Jakmile se to stane nebo se zaškobrtnete, je potřeba tempo opět o trošku snížit a počkat, až si tělo na danou rychlost zvykne.

A druná podstatná věc – začlenění náročné pasáže do celku. To určitě taky dobře znáte ze svých muzikantských začátků. Rozjeli jste první tři tóny z Ovčáci čtveráci pěkně zostra, jaképak s tím sr... Jenže pak došlo na „vy jste naši vičku, i tu čočovičku“ a tempo šlo skokově dolů – pomóóóc, tam je nějak moc not za sebou! Zkrotit své ego i netrpělivost a zpomalit už od začátku tak, abyste ve stejném tempu uhráli celou skladbu v kuse včetně lehčích i těžších míst, je sice zdánlivě nudné, ale pro schopnost plynulé hry zásadní.

Pokud je pro vás metronom sprosté slovo, zkuste třeba appku Music Speed Changer, která dokáže bez přílišné ztráty zvukové kvality a bez změny výšky tónu zpomalit i zrychlit tempo přehrávaného tracku (navíc umí vybranou část i zaloopovat a pokud chcete, umí skladbu i po půltónech transponovat libovolně výš či níž). Je skvělé slyšet třeba Ozzyho, jak zpomaleně zpívá „Noooooo moooooore teeeeears“ – a v klidu si u toho oposlouchat (jak říkají jazzmani „stáhnout“) a naučit se basovou linku.

2. Hudební rozborka a sborka

Všichni známe nejrychlejší trylek pro violisty – totiž úvodní melodii skladby Pro Elišku. Jenže kolika lidem se vybaví něco z prostřední části tohoto klasického bangeru? Začátky se zkrátka učí nejlíp, protože jsou nejchytlavější a člověk ještě není unaven. A kromě toho spousta lidí umí začátky skladeb nejlíp zkrátka proto, že když se v určitém místě zaseknou, pokaždé začnou znovu od začátku. Často to tak dělají děti, protože vnímají muziku spíš jako 3D klubko emocí a zvuků a teprve se učí chápat skladbu jako lineární proces, který má nějaký začátek, průběh a konec.

Je dobré si ve skladbě naučit začít hrát jednak od formálně logických míst (sloka, refrén, bridge nebo třeba jednotlivá akordová kolečka, pravidelné osmitaktové celky a tak dále), což se může hodit jak na zkoušky s kapelou, tak i pro případ, že hrajete sólově a nedejbože se někde „vysypete“ – když se to stane přímo na koncertě, je pak zásadní nevracet se zpátky před místo katastrofy, ale skočit naopak pokud možno dopředu. I v případě repetice už se vám přes nebezpečný úsek pojede lépe.

Pak je také dobré si ze skladby vypreparovat jednotlivé mikroúseky, které pak procvičujete dokola stylem looper (tady se zase hodí výše zmíněné pravidlo „4 pokusy v řadě“ i pravidlo „přemazávání“ chybných pokusů stejným počtem správně zahraných opakování). Někomu vyhovuje dělat mezi jednotlivými opakováními malé pauzy, kdy stihne vrátit prsty zpět do výchozí pozice, jiný spíš dané místo loopuje stylem „přeskakující gramofonová deska“ bez pauz.

Každopádně platí, že když takhle celou skladbu důkladně „rozvrtáte“, je dobré ji na konci každého cvičení zase pokud možno zahrát vcelku, aby si mozek odnesl otisk téhle poslední, opět dohromady smontované verze.

3. Příliš čerstvé aneb zákon uležení

Moc dobře si pamatuju, jak jsem během studia na konzervatoři kolikrát vstávala  v půl šesté, abych byla na půl sedmou ve škole, stihla rychle nacvičit alespoň kus etudy a nevypadala pak v 7:45 na hodině tolik nepřipraveně. Někdy krátkodobá paměť zafungovala a narychlo do hlavy vecpaný kus se podařilo na hodině pěkně předvést, protože moje hlava i ruce si ani nešihly všimnout, že jsem se z cvičení přesunula na horkou půdu hudební lekce.

Horší to ale bylo v případě, když jsem danou věc nadřela večer před hodinou – nejen že se mi celou noc zdálo o Beethovenovi, jak mě s rozježenými vlasy a buldočím výrazem kárá a skřípe mi ruce do víka od klavíru, ale navíc jsem většinou druhý den na hodině totálně pohořela. A paní profesorka se mému „ale vždyť mi to včera doma šlo“ fňukání většinou shovívavě smála. Bylo jí jasné, že nacvičený materiál je příliš čerstvý – tělo ještě nemělo čas ho zpracovat, naopak bylo ze cvičení spíš myšlenkově i svalově unavené z potřebovalo se napřed zregenerovat.

Někdy trvá třeba týdny, než se určité technicky zapeklité místo „poddá“ – přestože poctivě cvičíte a děláte vše správně, jako by ve vaší hlavě vyvstala nějaká neviditelná bariéra a nedaří se vám dosáhnout potřebné zběhlosti, barvy tónu nebo výrazu. Frustrace a vztek narůstá, připadáte si neschopně, nejraději byste nástroj i sebe prohodili oknem. A pak se jednoho dne vzbudíte, zkusíte zahrát a – ono to tam je! Nahromaděná kvantita se skokově změnila v kvalitu. Funguje to tak u sportu i u dalších aktivit a je dobré si připomínat, že to, že vám něco delší dobu nejde, není definitivní stav. Při soustavném hraní se to jednoho dne „zázračně“ přehoupne a budete o level výš.

4. Přecvičeno aneb zákon odležení

Dobře, překonali jste několik krizí, nezdestruovali nástroj ve vzteku sekerou a už vám to zní skvěle, cítíte se na vrcholu sil – jenže koncert je až za týden. Tak že byste se hecli a zkusili skladbu zahrát ještě o kousek rychleji, než jak ji pak budete hrát s kapelou? I když to zní lákavě, zkuste zkrotit vášně a udělat pravý opak – namísto frenetického mydlení svého partu v šílených tempech si zkuste celou skladbu zahrát extrémně pomalu, aniž byste přitom ztratili plynulost. Jinak hrozí, že se technicky náročné pasáže takzvaně „přehrají“, jednotlivé tóny se začnou nekontrolovatelně slévat a ruce vás nebudou poslouchat. Někdy je pak jediným řešením skladbu prostě odložit a počkat, až se mozek zase uklidní.

Před vystoupením už také hudební materiál moc nesekejte na malé kousky, nezabředávejte do pulírování jednotlivých taktů, protože hrozí, že si na nějakém místě vytvoříte myšlenkový uzel, přes který pak bude těžké bez stresu přejet. Zkuste spíš už celou skladbu tak nějak pomyslně „uhlazovat“, hrát vcelku a namísto na své ruce a techniku už se soustředit víc na to, abyste se u hraní cítili dobře a mohli vnímat i okolí. Dobré cvičení je také zahrát si celý part načisto co nejvíc tak, jak ho budete hrát na koncertě – to celé třeba třikrát za sebou jen s malou přestávkou na odpočinutí. Uvidíte, kolik soustředění to zabere.

A zkuste si také hrát v různých prostředích, pozicích, osvětleních a klidně i v koncertním oblečení (to bylo nemilé, když jsem jednou v záplavě nabíraného okraje sukně ztratila klavírní pedál. Půlku skladby jsem pak zoufale naslepo ťapkala pod piánem a hledala ho, marně...).

5. Čím urputněji, tím hůř

A na závěr pravidlo z nejtěžších: všechno, co jsme si tu teď vyjmenovali, byste ideálně měli dělat s lehkostí, radostí a bez zuřivé urputnosti nebo touhy po dokonalosti. Samozřejmě se to lehce řekne, ale v praxi už hůř provádí. Je zkrátka potřeba najít nějakou ideální (tak trochu plovoucí) pozici mezi řemeslným cvičením a volností.

Úplně bez cvičení se od určitého hráčského levelu neobejdete a výše vyjmenované tipy vám mohou usnadnit muzikantskou cestu. Zároveň jakmile se na nějaký technický problém zaměříte až moc, případně chytnete před nadcházejícím koncertem šílený pocit zodpovědnosti a stres ze selhání nebo se třeba vší mentální silou upnete na vidinu vavřínů a ovací, které vás po koncertním úspěchu čekají, většinou vám tělo dá velmi rychle najevo, že tudy cesta nevede. Můžou vás postihnout bolesti svalů, záněty šlach, paměťové zkraty, hlasová indispozice, úzkostné stavy a další kratochvíle. A urputnost bude z vaší muziky taky slyšet a cítit – ne nadarmo se mezi zpěváky říká: „Snaha nezní.“