5 polozapomenutých kytarových hrdinů

Dobrých kytaristů je na světě spousta. Těch vynikajících zase tak moc není a o většině z nich se to dobře ví. Ale je také pár takových, kteří ač vynikající hráči, zůstávají z nejrůznějších důvodů vždy tak trochu stranou. Našli jsme pět takových, kteří jsou neprávem často opomíjení.

1. Link Wray

Přestože je Link Wray (*1929 až +2005) obecně považován za jednoho z průkopníků hry na elektrickou kytaru, dostává se mu většinou mnohem méně prostoru, než by si zasloužil. Linku Wrayovi sice v žilách kolovala indiánská krev, ale hudebně ho to mnohem více táhlo k černošské a country hudbě. Ve hře na kytaru se zdokonalil během služby v americké armádě a po návratu do civilu se již naplno věnoval hudební kariéře. Jeho první oficiální nahrávka vznikla již v roce 1956 a nesla se ještě zcela v duchu country. V roce 1958 vyšel jeho nejslavnější hit Rumble, kde se již naplno projevila jeho vytříbená a zároveň nespoutaná hra na kytaru. Po dalších, tentokrát již víceméně neúspěšných singlech se Link stáhl do ústraní a na hudební scénu se vrátil až v roce 1971 se svým prvním sólovým albem Link Wray. Během sedmdesátých let vydal celou řadu úspěšných alb, kde mistrovsky propojil svět country, rockabilly, rock 'n' rollu a blues.

Koncem sedmdesátých let se opět na čas z hudebního světa vytratil a přihlásil se znovu až v roce 1989 se skvostným albem Apache, na kterém dal vzpomenout na svůj indiánský původ. Poslední studiové album Barbed Wire natočil v roce 2000 a v roce 2005 zemřel na selhání srdce v dánské Kodani, kde řadu let bydlel.

Link Wray byl ovšem plodný i mimo hudební svět, neboť byl čtyřikrát ženatý a měl celkem devět dětí. Alespoň částečného docenění se bohužel dočkal až ve stáří, či dokonce po své smrti. Časopis Rolling Stone jej zařadil na 67. místo v žebříčku 100 nejlepších kytaristů všech dob a ve stejném žebříčku se objevil i v časopise Guitar World. Byl rovněž uveden do Rockabilly Hall Of Fame a v roce 2013 alespoň nominován do Rock 'n' roll Hall Of Fame. Mezi své vzory jej řadí např. Jeff Beck, Bruce Springsteen, Jimmy Page nebo Pete Townshend.

2. Roy Clark

Hráč country, který kromě kytary mistrně ovládá i hru na banjo a mandolínu, vždy během svých vystoupení udivoval nejen svojí brilantní technikou, ale také notnou dávkou humoru a nadsázky, kterou na pódiích doslova hýřil. Roy Clark (*1933) začal hrát ve svých 14 letech a již o rok později vyhrál celosvětovou soutěž ve hře na banjo. V 17 letech pak poprvé koncertoval v proslulé Grand Ole Opry. Bleskurychlou techniku hry na banjo posléze skvěle adaptoval na kytaru. Pravidelně se objevoval v nejrůznějších televizních show zaměřených na country, které měli a mají v Americe velkou popularitu a sledovanost i dnes.

Svoji první studiovou nahrávku vydal v roce 1962 a nesla všeříkající název The Lightning Fingers of Roy Clark. Svá alba vydával v poměrně rychlém sledu (v průměru co rok to nové album) až do osmdesátých let a jen málokteré lze označit za průměrné či dokonce podprůměrné. Na kontě má i čtyři čistě instrumentální alba, kde se kromě kytary věnuje i svému oblíbenému banju. V jeho diskografii dále najdeme i devět živých nahrávek a bezpočet kompilací. Roy Clark si zahrál i v několika filmech a televizních seriálech. Ačkoliv se během své kariéry dočkal celé řady ocenění, zejména jako Umělec roku či Instrumentalista roku, stále je jeho hra a vliv na celou řadu pozdějších - nejen countryových - hráčů poněkud opomíjen.

3. Pat Martino

Americký jazzman Pat Martino (*1944 – vlastním jménem Pat Azzara) se nikdy neomezoval pouze svým vyvoleným žánrem a během své kariéry spolupracoval i s mnoha hudebníky ze zcela odlišných žánrů. Své první album El Hombre natočil v roce 1967 a ještě téhož roku mu vyšlo i jeho druhé album Strings!. V roce 1980 podstoupil kvůli výduti na mozku operaci, po které zcela ztratil paměť. Musel se tedy nejen znovu učit hrát na kytaru, ale především se podle nahrávek učit i své vlastní skladby. V roce 1997 natočil skvostné album All Sides Now na kterém se objevila celá řada hostů, včetně Les Paula, Mike Sterna či Joe Satrianiho.

I Pat Martino se dočkal během své umělecké dráhy několika ocenění včetně dvou nominací na cenu Grammy, nicméně jeho význam a inspirace pro další generace hudebníků bývá často upozaděna. Pat Martino proslul zejména svými rozsáhlými improvizacemi, v nichž mohl dokonale rozehrát své hudební nadání i dokonale zvládnutou techniku. V pozdějších letech začal do svého hudebního výrazu zapojovat i počítače a syntezátory. A kdo vládne anglickým jazykem, může si vše podstatné ze života tohoto jazzmana nastudovat v jeho biografii Here And Now. Jeho technika hry je zase dokonale rozebrána v knize Pat Martino: The Early Years od Steva Khana z roku 1991.

4. Jan Cyrka

Britský hráč s polskými kořeny Jan Cyrka (*1963) byl ve svých začátcích ovlivněn takovými hráči, jako je Steve Howe nebo David Gilmour. V osmdesátých letech byl členem populární britské hardrockové kapely Zodiac Mindwarp And The Love Reaction, kde ovšem vystupoval a nahrával pod pseudonymem Flash Bastard. Pod různými pseudonymy nahrával i hudbu k řadě reklamních shotů. Poté se již zcela věnoval své sólové kariéře pod vlastním jménem a začal vydávat kritikou i posluchači nadšeně přijímaná instrumentální alba.

Hned debutové album Beyond The Common Group přineslo obrovský hit v podobě skladby Western Eyes, kterou si BBC Radio 1 vybralo jako znělku pro svůj pořad Friday Rock Show. Na albech Spirit a Prickly Pear se objevil i vokál Carol Decker z kapely T´Pau. Originální hráč s velkým důrazem na melodičnost byl také dlouholetým spolupracovníkem a redaktorem časopisu Guitarist. Prozatím poslední album Jana Cyrky z roku 2009 Indie Rock přináší kolekci neotřelých a hudebně velmi vyzrálých skladeb s poměrně širokým stylovým záběrem.

5. Blues Saraceno

Kytarista – samouk Blues Saraceno (*1971) proslul zejména coby člen heavy metalové či spíše hair metalové formace Poison, kde nahradil Ritchie Kotzena. Jeho přínos pro kytarový a hudební svět je ale mnohem obsáhlejší. Na kytaru začal hrát ve svých devíti letech a ještě coby teenager poslal svoji demo nahrávku zpěvákovi Michaelu Boltonovi, který se rozhodl jej angažovat pro nahrávání desky Cher na jejímž albu Heart Of Stone právě spolupracoval. Bolton navíc následně tuto demo nahrávku poslal do časopisu Guitar for The Practicing Musician, kde Saracenovi okamžitě domluvili kontrakt pro nahrávání a tak v roce 1989 uzřela světlo světa jeho první sólová nahrávka Never Look Back.

Nedlouho poté Blues Saraceno (mimochodem Blues je jeho pravé jméno) spolupracoval s Jackem Brucem a Gingerem Bakerem na turné, kde v podstatě nahrazoval Erica Claptona v sestavě Cream. Po krátké episodě ve skupine Kingdom Come naskočil v roce 1994 ke skupině Poison se kterou natočil album Crack A Smile a na kompilaci Poison´s Greatest Hits se podílel na nahrávce dvou nových skladeb. Po odchodu z Poison se kromě vydávání sólových alb věnuje hostování na nahrávkách jiných interpretů, jako je např. Ziggy Marley, Taylor Dayne či Mellisa Etheridge. Jeho poctivě stavěná sóla a výrazný cit pro skladbu z něj dělají vyhledávaného studiového i koncertního hráče. V devadesátých letech fungoval Saraceno i jako redaktor časopisu Screamer.

Muzikantů, kteří by si zasloužili větší pozornost, než se jim dostává je samozřejmě mnohem více a názor, kdo by si více oné pozornosti zasloužil je vždy víceméně subjektivní. Budeme rádi, když se s námi podělíte v komentářích o váš pohled na toto téma.