5 přání baskytaristy středního věku
Hele, taky mi bylo dvacet a kdokoliv přes třicet mi připadal jako nudnej patron, kterej dokáže konverzovat leda tak o problémech s tiskárnou v kanclu nebo o sazbách hypoték. A když bylo někomu čtyřicet? Uf, tak to byla konečná. Někdo, komu se vyká, vede se zdvořilá konverzace o počasí a hledá se úniková strategie. Nicméně, ani jsem se nenadál a povedlo se mi do této kategorie dostat. Je paradoxní, že si myslíme „tohle se mně stát nemůže“, ale střední věk se neptal a dorazil s plnou pompou. S věkem přichází životní zkušenosti a já bych se s vámi chtěl dnes podělit o svých pět přání baskytaristy středního věku. Já vím, zlatá rybka i džin z lahve garantují pouhá tři přání (jeden by musel nejenom rybařit, ale objevit i zlatou lampu na půdě), tak proč rovnou pět, že? Blíží se nám konec roku, Vánoce a může se přeci stát cokoliv. Tak proč ne rovnou pět přání? Jdeme na to!
1. AI, algoritmy a boti
Nevšimli jste si podivných statistik v letošním Spotify Wrapped? Nejste v tom sami. Mnoho lidí si stěžovalo na zvláštní data, ale hlavně na to, že Spotify za pomocí AI šlápli vedle, jak ta jedle. Můj syn si například stěžoval, že má v TOP 5 rapera, od kterého si poslechl jednu skladbu – a to jenom kvůli tomu, že na ní spolupracoval s jeho oblíbeným umělcem. Rozhodně ale nebyla v jeho oblíbených skladbách a dotyčný raper rozhodně nebyl v jeho playlistech. Proč se tam jenom objevil? AI halucinace? Manipulace? Preference slavných jmen?
Neustálá analýza dat uživatelů sociálních médií, posluchačů streamovacích platforem či zákazníků online obchodů se stala mantrou všech korporátních společností, které si rozparcelovaly internet. V hudbě to má za následek tlak na virálnost, instantnost a preferenci kvantity nad kvalitou. Musíte zaujmout do třiceti vteřin, jinak nemáte šanci. To je dost děsivé, když jste hudebník. Jak můžete rozvinout nějaký nápad, sdílet emoci či si pohrávat s básnickými metaforami v textech? Digitální svět je zaplavený AI automatismy, odpudivě zmanipulovanými algoritmy a hlavně ohromným množstvím botů, prázdných uživatelských účtů, které slouží jako návnada pro algoritmy a pro nabobtnání čísel influencerů.
Mým naivním přáním je, aby internet opět získal svojí svobodu, zbavil se všech těchto obsahových odpadů a vrátil se k organické tvorbě opravdových uživatelů. Jak toho dosáhnout, to už nechám na nějakém IT géniovi, který stejně jako Neo v Matrixu musí přece v nějakém temném zákoutí světa existovat.
2. Malý klub, velké PA
Vyrostl jsem na undergroundové scéně malých hudebních klubů, které poskytovaly Praze (ale také mnohem větším metropolím, jako jsou Londýn, New York či Los Angeles) nezaměnitelnou atmosféru. Často jsem ani nevěděl, na jakou kapelu jdu. Prostě jsem věřil, že ten večer mě čeká nečekané a že se rozhodně nebudu nudit. Doba ale značně pokročila. Hudebníci chtěji vyprodávat O2 nebo alespoň Fórum Karlín a do klubů se nikdo moc nehrne. To radši na velké festivaly a nejlépe získat všechny tyhle prestižní lokace pro hraní skrze virální videa na TikToku. Máte pár milionů sledovatelů a pak hurá do arény uspořádat megakoncert.
Pro mě je scéna malých a středně velkých klubů ohromně důležitá. Naučil jsem se tam nejenom pít pivo a kořalku, ale hlavně svému muzikantskému řemeslu. Ovšem, udržet malý klub v kladných číslech z hlediska financí je zázrak. Lidé mají ohromnou nabídku velkých show, které ale nejsou nejlevnější, a tak radši dají více peněz za „cirkus“, než aby za stejnou sumu šli třeba několikrát do měsíce na neznámou kapelu do malého klubu. Problém je také v tom, že kluby mají často nevyhovující PA systém, pódium je poddimenzované a disponuje neatraktivní interiéry. Proč bych měl dát tři stovky za koncert na místě, které smrdí zaschlým pivem, kapela neumí moc hrát a zvuk je jak z plechovky?
Neberte mě doslova. Máme některé úžasné malé kluby s neopakovatelnou atmosférou. Ale obecně bych řekl, že nám schází dostatek klubů, které mají kvalitní PA systém, prostorné pódium, backstage pro hudebníky, atraktivní interiéry s vyhovující akustikou a hlavně dlouhodobě promyšlenou dramaturgií programu. Je to totiž ohromné množství práce s malou vidinou ekonomického zisku. Ale nemuselo by to tak být. Mohli bychom společně snít o klubech, které opět oživí zájem o kapely, kouzlo undergroundu a komunity a přitom mohou splňovat vysoké technické a estetické standardy moderní doby.
3. Hudba jako nedílná součást akademického vzdělání
Můžete mi hned namítnout, že zrovna vás hodiny hudební nauky na základce spíše od hudby odradily než k ní přivedly. A máte pravdu! Stejné je to s talentovanými dětmi, jimž rodiče či učitelé přílišným tlakem udusili jejich vášeň pro hraní na hudební nástroj. Hudební vzdělávání (a zejména od útlého věku) je obrovská, vesmírná výzva, pokud se má provádět uspěšně. Můžete jít cestou absolutismu a prostě dětem nařídit, aby cvičily, zpívaly či drtily nazpaměť pravidla hudební nauky. Parlament může schválit zákony s těmi nejlepšími úmysly, vyčlenit ohromný rozpočet na rozvoj a podporu hudby, ale stejně to nemusí přinést kýžený efekt.
Pro mě osobně je touha po vzdělání živená údivem, fascinací a touhou. Baskytara ke mně přišla z přirozené snahy být schopen reprodukovat riffy kapel, které jsem poslouchal. Chtěl jsem si zahrát slapové linky Flea nebo Lese Claypoola, sóla Johna Patitucciho nebo tappingy Victora Wootena. Byla to posedlost. Musel jsem to prostě udělat. Ani mě nenapadlo, že bych měl dělat něco jiného nebo si místo dlouhých hodin cvičení třeba vyjet k moři na dovolenou. A tahle moje touha se postupně rodila a sílila během návštev koncertů, jamováním s kamarády ve zkušebně nebo poslechem CD a vinylů. Nechtěl jsem být pouze pasivním konzumentem, chtěl jsem hudbu tvořit.
Pokud bude akademický systém nastavený jako zdravé podhoubí pro růst aspirujících hudebníků (všech stylů, nejenom klasiky či jazzu), pomůže nám mít silnější sociální vazby a nastaví zmateným duším pubescentů směr. Aktivní tvorba hudby, hraní na nástroj a zpěv jsou nejkomplexnější činnosti, kterých je náš mozek schopen. Zapojují se na maximum obě mozkové hemisféry a dochází k nesmírně sofistikovým neuronovým propojením. Hudba si zaslouží jedno z nejvyšších postavení ve společenské hierarchii a důstojné místo v rozpočtu našeho státu. Každá koruna investovaná do hudebního vzdělání se vrátí desetkrát v blahodárných účincích sociální koheze.
4. Návrat k hudbě
Máte také pocit, že jste PR agentura, web designer, manažer, grafik, řidič, technik, vydavatel, zvukař, model, producent, fotograf, video editor a režisér v jednom? V podstatě se z nezávislých hudebníků stala vše-v-jednom agentura. Musíte toho hodně zvládnout svépomocí a přitom taky cvičit na nástroj, skládat hudbu a hrát koncerty. Je toho zkrátka šíleně moc! Angličané tomu říkají, že se doslova namažete na příliš velký krajíc. U nás se říká, že sedíte na mnoha židlích. Ale jde to jinak? Dá se dnes jenom věnovat hudbě a tvorbě? Můžete si dovolit nemít účet na nějaké známé sociální platformě? Nebýt na Spotify? Netočit videa na TikTok?
Pokud se rozhodnete jít jenom cestou hudby, může se lehce stát, že budete pro svět neviditelní. Jak získat zajímavé koncerty, když všichni pořadatelé budou hledat na internetu, kolik máte shlédnutí či lajků. Je to vskutku svízelné dilema. Většinou se to vyřeší během cesty na vrchol, kdy v případě úspěchu získáte větší svobodu díky delegování všech těchto činností na profesionály (které ale musíte z něčeho platit, takže jsme zpátky u komerčního aspektu a tím pádem u tlaku na vaši kreativitu).
Mým zbožným soukromým přáním je mít více času na to podstatné: na hraní koncertů, na tvorbu nového materiálu a na krásné momenty ve zkušebně, kdy si můžete blbnout s krabičkami, hledat nové možnosti, kroutit s poťáky na aparátu či jenom tak jamovat, klábosit a užívat si luxusu, že o tom nemusíte nikam postovat či později editovat video z vaší neustále zaplé GoPro kamery.
5. Mezinárodní dohody pro muzikanty
Jelikož žiju už nějaký ten pátek v Londýně, byl jsem svědkem velké proměny podmínek pro cestování pro hudebníky ve Velké Británii po vystoupení z Evropské Unie (Brexit). Přibylo papírů, poplatků, komplikací a frustrací. Proboha proč? Pokud si chcete jít se svojí hudební partou zahrát v nějakém legendárním londýnském klubu či si naopak britská kapela chce zahrát v Evropě, neměl by to být sebemenší problém. Nejedete tam obírat dotyčný stát o peníze, ale naopak mnoho vlastních peněz investujete během organizace turné a následně v rámci koncertování. Proč musíte dokazovat, kolik máte peněz na účtu či platit za vyřizování nesmyslných byrokratických překážek?
Můj sen je mít něco jako OSN, ale speciálně pro hudebníky. Představte si svět bez hranic, pokud cestujete s hudbou. Mohli byste si tak zahrát v libovolném státě či klubu, bez potřeby vyřizování víz či pracovních povolení. Měli byste něco jako diplomatický pas hudebníka, který by vám automaticky otevíral státní hranice. Samozřejmě, čirá utopie a fantazie bláznivého čtyřicetiletého (pořád) naivky. Ale je to velmi příjemná představa. Hudba by tak doopravdy spojovala a obohacovala doslova celý svět.
Na tomto poli se dá z praktického hlediska pracovat v rámci menších a méně ambiciozních dohod mezi státy. Obecně je daleko prospěšnější podporovat kulturní cestovní ruch namísto klasického komerčního, který nyní nabývá obludných rozměrů s rojením hejn turistů na těch samých, populárních destinacích ničících genius loci ikonických míst na planetě Zemi.
Máte také nějaká přání, touhy či vize ohledně hudebního světa, ve kterém nyní žijeme? Napište nám do komentářů pod článkem sdíleným na facebooku. Jsou Vánoce – a to je čas, kdy se dějou zázraky.
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.
