5 „rad“, jak dětem znechutit hudbu

1. Nemáš talent

„Barunko, až budete ve škole zpívat, ty raději jen otvírej pusinku.“ Nebo: „Celá naše rodina má hudební hluch, ty nebudeš výjimka.“ Zdánlivě nevinné věty, mnohdy pronášené s dospěláckým sarkasmem nebo co hůř, jako pověstná nevyžádaná „dobře míněná rada“ – nebo co nejhůř, jako záměrné shazování potomka jeho zakomplexovaným rodičem.

Dobře, Barunka možná momentálně netrefí intonačně ani slona, natož pak tón nebo melodii Kočka leze dírou, ale to je u dětí dost běžné. Většina z nich minimálně ve školce spíše „rapuje“ nežli zpívá – tříbí si tím ale aspoň rytmické cítění. Při tom množství podnětů a věcí k učení, které se na ně každý den valí, také není divu, že některým hlasivkám trvá déle, než dokážou napodobit slyšenou tónovou frekvenci. Předem svým předsudkem zaříznout jakékoli dětské hudební ambice je tedy kruté a nespravedlivé.

2. Tady si stoupni a předveď se

Dítě nahnané s nástrojem na improvizované „pódium“ doprostřed obýváku, roztřesený přednes zuškového repertoáru, taktně uznalí dospělí okolo… Těžko říct, kdo při takové scénce trpí víc: jestli nebohý malý interpret, který se snaží vybavit si pokyny vyučujícího z hudebky a hlavně toho Beethovena zahrát v rámci možností aspoň vcelku, nebo naslouchající rodiče/další příbuzní/přátelé rodičů, kteří buď sami na nic nehrají (takže netuší, proč malý houslista tak vrže, když přece hraje UŽ dva roky), nebo si bolestně vybavují vlastní zušková léta a s hráčem trpně soucítí.

Každopádně předvádět před návštěvami vlastní ratolest zpívající či hrající na nástroj je podobně šílené jako ukazovat někomu fotky z dovolené – je to dlouhé, nudné a člověk si jen v duchu představuje, jak krásné to mohlo být (či jak krásně by to mohlo znít) „doopravdy“.

A dítě, které se snaží ze všech sil vyhovět přání pyšných rodičů, si z toho může odnést pěkné trauma, že ho někdo nutí hrát v nekomfortu a že jeho muzika posluchače beztak otravuje. I z ryzího exhibicionisty se tak může stát zamindrákovaný tichošlápek, který už po ukončení prvního cyklu v ZUŠ v životě nevezme housle a smyčec do ruky.

3. Musíš být nejlepší

Krásné šaty či zmenšenina dospěláckého obleku, uměřené chování na pódiu – pukrle či precizní úklona, až teatrálně ladné pohyby při hraní, zákulisní nevraživost… a slzy zklamání, když hudební soutěž nevyjde tak, jak si malý muzikant – ale ještě více jeho okolí – přáli. A především hodnocení, porovnávání, velebení... či odsuzování. I to je realita ročníkových přehrávek a zuškových soutěží.

Když malý hráč uvěří svému okolí, že nejdůležitější věcí na světě je zvítězit svým výkonem nad ostatními (tedy zahrát skladbu buď tak, aby odpovídala předem nastaveným ideálům hodnotitelů, nebo sice lehce originálně po svém, ale zase ne příliš troufale), může se vézt na vlně ocenění a stát se virtuózem. Nebo také může zůstávat na druhých, třetích, desátých místech a získat o sobě mínění, že jeho hraní patří na smetiště a měl by se věnovat něčemu jinému než hudbě.

Zeptal se ho/jí někdy někdo, jak vnímá muziku on sám/ona sama? Co ho/ji baví a jak by chtěl/a hrát? A jestli vůbec chce prostřednictvím hudby soupeřit s ostatními? Děti často dělají věci tak, jak jim káže nadřazený systém – chtějí hrát na nástroj, tak tedy půjdou i na soutěž, když si to vyučující přeje. Některé z nich ani nenapadne, že by to mohly odmítnout. Když ale skočí na špek a zaměří se čistě na dosažení výsledku a ocenění, samotná muzika jim může proklouznout mezi prsty.

4. My jsme hrát nemohli, ty to musíš zachránit

Historek o tom, jak si mladý zapálený muzikant za peníze z rozbitého prasátka koupil svou první kytaru a navzdory přání rodičů po večerech pokoutně drhnul své první riffy, je hudební svět plný. Muzika tu funguje jako vzdor, únik a svobodný prostor uprostřed šedi a nechápavosti přízemního světa, což už je slušný náboj k seberozvoji.

Obráceně už to ale zdaleka tak inspirativní není. Když rodiče nacpou sotva mluvící dítě rovnou na klavír, na flétničku i do sboru, protože jim samotným bylo v dětství v hudebním vzdělání zbraňováno, mohou se případné hudební vlohy rozvinout – nebo zadusit, když se moc tlačí. Báječně destruktivně také funguje zpětné poukazování na možnosti, které dítě nyní má a rodiče je neměli.

Zkrátka cpát potomkovi muziku do chřtánu a očekávat, že za rodiče dobude všechny mety, kterých oni sami za život nedosáhli, je jeden z nejlepších způsobů, jak ho od hudby naprosto odradit.

5. My jsme muzikanti… a ty budeš taky

Být dítětem muzikantů nemusí být vždycky tak cool, jak to zvenčí podle fotek s batoletem v tričku s „vyplazeným“ logem Stounů vypadá. Odmalička trávit čas s nimi na zkouškách, v backstagi, pod pódiem, pod palbou jejich oblíbených hitů během dlouhých cest autem… K tomu věčné hlídací „tety“ v době koncertů nebo marné dobývání se na rodiče, který zrovna ve vedlejší místnosti soustředěně cvičí, v člověku může zanechat stopu „odloženosti“. Nehledě na to, že potomek ne vždy sdílí s rodiči jejich hudební vkus.

Může to znít jako superdětství ve víru muzikantského života, ale ne v každém to probudí touhu stát se také muzikantem, a to i přesto, že v genech by hudební vlohy jinak byly.

A co vy? Pokusil se vám také někdy někdo hudbu znechutit, nebo jste měli vždy jasno a nic vás od vašeho snu nemohlo zviklat? Napište nám do komentářů.