5 rytmických záludností u slavných songů
Song na čtyři doby? Nuda. Co takhle pět, sedm, devět dob... nebo rovnou kombinace dvou rytmů dohromady? Není to v popu a rocku tak neobvyklé, jak by se mohlo zdát. Ale jak praví klasici J.A.R.: „Bum bum bum, frázuj to... kde máš doby?“ A opravdu: vědět, v jakém taktu (neboli metru) je vaše oblíbená vypalovačka a kde jsou první doby oněch taktů, se vyplatí – zvlášť pokud si ji s kapelou chcete zahrát a nerozsypat se rytmicky hned na začátku.
1. Dave Brubeck: Take Five – 5/4
Taková klasika. Přijdete na jam-session do vaší oblíbené osvěžovny, někdo začne drtit akordy Eb moll a Bb moll ve známém rytmu „tu-dap-tu-dap-tůů-dap“ a všechno vypadá zalité sluncem. Jenže když to nemáte pořádně napočítané, v části B, kde začne být harmonicky větší husto, se to tradičně celé rozpadne.
Otřepaná, ale dobrá rada zní: počítejte si radši na 3+2 než na 5 – zkrátka „raz dva tři raz dva“ vás zachrání, ať už si chcete zahrát Take Five nebo třeba Animals od Muse, téma z Mission Impossible, Seven Days od Stinga nebo From Eden od Hoziera.
2. Led Zeppelin: Kashmir – 4/4 vs. 3/4
Zatímco bubeník si může v klidu jet svoje „bum-čvacht“ na čtyři doby a zpěvák má v deklamaci textu v rámci frází relativní volnost, ostatním může chycení riffu, který jde ve třídobém taktu polyrytmicky proti bicím, chvíli trvat – jednou se sejdou na první, jednou na druhou, pak zas na první...
Podobně zapeklitá polyrytmie mezi kytarou a bicími čeká na hráče třeba i ve skladbě od Gorillaz, nazvané příznačně 5/4 – zatímco kytara si drhne svoje akordy na pět dob, bicí do toho sázejí čtyřdobý rytmus. Jednodušší a v pop music i častější je použití třídobého metra proti dvoudobému, které je dobře slyšet třeba ve skladbě Daydreaming od Radiohead.
3. Pink Floyd: Money – 7/8
Snadnějšímu sehrání kapely na sedm dob tu pomáhá basová linka, která vyplňuje veškeré možné matoucí mezery. Kapelní štěstí tudíž až do střední, sólovací části závisí na hráči/hráčce na basu, zda dokáže svou linku uhrát i tváří v tvář těm spoluhráčům, kterým se počítat nechce a házejí kila hlava nehlava.
U sedmidobého metra je zase užitečné rozdělit si takt na 4+3 nebo 3+4, někdy dokonce na 3+2+2, podle toho, jak to dává smysl v melodii. Libo-li další skladby na sedm dob? Solsbury Hill od Petera Gabriela, Times Like These od Foo Fighters nebo The Ocean od Zeppelinů.
4. The Stranglers: Golden Brown – 3/4, 3/4, 3/4, 4/4
Ne všechny skladby jsou zapeklité kvůli tomu, že by měly komplet neobvyklé metrum. Cembalový riff ve skladbě Golden Brown je celkem v pohodě na tři doby – až na to, že se v něm na několika místech skrývá jeden čtyřčtvrťový takt. Řečeno laicky, celé téma v jednom místě jakoby „kulhne“.
Nepravidelné přidávání či ubírání dob není v pop music nic neobvyklého – viz All You Need Is Love od Beatles nebo Say A Little Prayer For You od Arethy Franklin. V obou případech jsou mezi takty 4/4 různě nastrkány 3/4.
5. Sting: I Hung My Head – 9/8
A tady jde do tuhého. U takových skladeb člověk neví, jestli by nebylo lepší si počítat střídavě na čtyři a na pět dob – nebo to vyřešit podobně jako Johnny Cash nebo Bruce Springsteen právě se Stingovým songem, svůj cover prostě „srovnat“ do čtyřdobého metra a případné škarohlídy usadit tím, že to je váš inovativní přístup k původní hudbě.
Další hlavolamy na devět hledejte třeba v The Crunge od Led Zeppelin nebo – překvápko – u Tolerate It od Taylor Swift.
A až vám i u tohohle všeho bude noha dupat pěkně do rytmu, pusťte se do rozboru celého alba Kid A od Radiohead nebo si pusťte nějaké pěkné video s bubeníkem Mattem Garstkou.
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.
