5 slavných kytaristů, kteří se nespokojí se standardním laděním
První věc, kterou se každý začínající kytarista naučí, nebo by alespoň měl, je ladění nástroje. Každý začíná se standardním laděním EADGBE (zde i dále používáme zavedené pořadí od nejtlustší po nejtenčí strunu). A drtivá většina u něj také končí. Mnozí muzikanti, a není to zdaleka jen vymoženost experimentálních žánrů, se s jedním laděním nespokojí. Pojďme se podívat alespoň na několik z těch opravdu slavných kytaristů, kteří s oblibou „kroutí kolíčky“ i do nepříliš typických poloh. Jen ještě poznámka: v následujícím krátkém přehledu vynecháváme ryzí bluesmany, jejichž styl je většinou postaven na různých druzích otevřeného ladění (tedy do akordu), což je případ i hráčů preferujících techniku slide, a nezmiňujeme ani ty, kteří ladí do tzv. drop D, tedy s o tón sníženou nejsilnější strunou – to je totiž dnes skoro každý, kdo hraje nějaký tvrdší žánr.
Sonic Youth
Opravdovými mistry světa v „divných“ laděních kytar jsou Thurston Moore, Lee Ranaldo a Kim Gordon, ať už v rámci někdejších Sonic Youth, nebo, po jejich rozpadu, ve svých sólových projektech. Zběsilí experimentátoři ve všem, co se týká hraní na kytaru i hudby jako celku, vymysleli snad desítky rozličných, často i velmi bizarních ladění, z nichž mnohá použili třeba za celou historii kapely jen v jedné skladbě, a to ještě třeba jen ve studiové verzi. Mezi jejich nejtypičtější a nejčastěji užívaná alternativní ladění patří GABDEG, které použili třeba ve slavné písni Teen Age Riot z alb Daydream Nation (1988).
Neil Young
V mnohém je Neil Young sice považován za tradicionalistu, miluje staré zvuky starých kytar a aparátů, jeho postupy v harmoniích i sólech jsou velmi často jednoduché a přímočaré, ale to je jen jedna jeho tvář. Když se rozhodne nastavit druhou, začne kouzlit se značně neobvyklými postupy včetně alternativních ladění. S oblibou používá podladění všech strun o jeden tón, v některých jeho skladbách je ale specialitou tzv. Double Drop D, tónově DADGBD. To používá v řadě svých slavných songů jako Cortez The Killer, Ohio, Cinnamon Girl nebo Fuckin' Up.
Keith Richards
Je samozřejmé, odkud tenhle rock'n'rollový frajírek s bluesmanskou duší odkoukal lásku k otevřeným laděním kytary. Samozřejmě od svých černých vzorů. Kromě občasného otevřeného E (EBEG#BE), které používá třeba v Gimme Shelter, je pro něj nejtypičtější otevřené G, a to jen na pěti strunách (-GDGBD), které používá na svém legendárním telecasteru jménem Micawber. Když Richardse dnes, na prahu osmdesátky, vidí člověk na pódiu artritickými prsty hrát songy jako Honky Tonk Women nebo Brown Sugar, nemůže se zbavit dojmu, že si ty riffy v otevřeném ladění vymyslel někdy v těch pětadvaceti schválně tak, aby je bez problému uhrál až do hrobu...
Robert Fripp
Dalšímu z absolutních inovátorů rockové kytary samozřejmě nemohlo uniknout ani experimentování s laděním. Zakladatel King Crimson a autor dalších mimořádně vlivných projektů nakonec začal od roku 1984 pracovat s takzvaným novým standardním laděním, které je postaveno na kvintových rozestupech mezi jednotlivými strunami. Na rozdíl od předchozích experimentátorů, pracujících s tóny CGDAEB, jej ale pozměnil do podoby CGDAEG. Fripp si pochvaluje jeho inspirativnost při skládání, zlí jazykové tvrdí, že pro hraní některých druhů akordů je na hranici nepoužitelnosti, to ale zřejmě není Frippův problém.
Jimmy Page
Instrumentální frontman Led Zeppelin hrál většinu největších hitů kapely, ať je to Whole Lotta Love, Black Dog, Rock & Roll nebo Stairway To Heaven ve standardním ladění. Je ale zanalyzována více než desítka songů, na které Page svoji kytaru přeladil. U Kashmiru slyšíme nejen harmonickou, ale i zvukovou zvláštnost na první dobrou, v něm své Danelectro, na které zpravidla tuhle rockovou fresku hrával, ladil do hodně mohutně znějící déčkové variace DADGAD. Podobu další slavné skladby The Rain Song zase určuje ladění DGCGCD a When The Levee Breaks je v EACFAC.
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.
