5 songů, které vás vytrhnou z podzimního splínu

Jsou chvíle, kdy potřebujeme s hudbou prožít nějaké těžké emoce a dobrá píseň se může stát bezpečným útočištěm, kam se s nimi schováme. Jindy ale potřebujeme obrazně řečeno „nakopnout“, abychom se v sobě přestali rýpat, sebrali se a poprali se s čímkoli, co nás zrovna tíží. Dnešní playlist spadá do té druhé kategorie písní – ne zrovna optimistických, ale takových, které v sobě skrývají sílu bojovat s nepřízní osudu i těžkými myšlenkami.

1. Ukaž mi, jak mám žít

Show Me How To Live od Audioslave je pro mě hymna všech, kdo se rvou se životem. Syrová, nekompromisní, tvrdá. Přestože video paradoxně končí tím, že po šílené automobilové honičce kapela dobrovolně namíří bílý Dodge Challenger přímo do policejních zátarasů (kvůli čemuž ho zakázali vysílat na MTV) a přestože i sám Chris Cornell nakonec v roce 2017 předčasně ukončil svůj život, v písni samotné je obsažena urputná touha najít odpovědi, smysl, naději.

„Nail in my hand, from my Creator, you gave me a life now show me how to live!“ („Hřebík v mé dlani od mého Stvořitele, dal jsi mi život, teď mi ukaž, jak mám žít!“) zaznívá v refrénech jako bolestný výkřik, nezodpovězená naléhavá otázka k nebi. Chris Cornell ovšem jako novodobé zpodobnění Joba neklade své otázky, trpělivě sedě v popelu a prachu, ale řítí se vyprahlou krajinou za volantem rychlého auta s odhodlaným výrazem a policejní hlídkou v patách.

V klipu jsou využity záběry z filmu Vanishing Point z roku 1971, ze kterého si kapela vypůjčila zběsilé automobilové honičky i úvodní scénu s DJem, podkreslenou počátečními riffy písně. Doplnila ho pak záběry z koncertu v nevadské poušti a také prostřihy na kapelu jedoucí v autě, stejném typu vozu z roku 1970, jaký byl použit ve filmu. Efekt je dokonalý, záběry se střídají v rychlém sledu a výsledkem je video stejně dravé a divoké jako sama hudba.

2. Ale přesto tady jsme

Dave Grohl je v hudebním světě celkem nevšedním úkazem. Zatímco mnoho velikánů grungeové éry prohrálo svůj boj s drogami, depresemi nebo slávou, Dave tak trochu jako bájný fénix vstávající z popela přežil už několik „konců“. Nejprve vzestup Nirvany i její náhlý konec po smrti Kurta Cobaina. V nedávno vydané knize Storyteller popisuje naprostý šok a paralýzu, která zasáhla všechny zbývající členy kapely, i následné tápání, co s brutálně přetrženou hudební kariérou. Nakonec zavrhl „jednodušší“ variantu nastoupit do některé zavedené kapely opět na post bubeníka a pustil se neprošlapanou cestou vlastní tvorby, z níž postupně vznikla kapela Foo Fighters.

V roce 2022 ale přišla další těžká rána v podobě nečekaného úmrtí Taylora Hawkinse, dlouholetého bubeníka Foo Fighters a Grohlova blízkého přítele. Téhož roku zemřela i Daveova matka, která ho od začátku jeho hudební dráhy neúnavně podporovala. Kapela zrušila všechny plány a hudební svět s napětím čekal, jestli to znamená konec. Následovaly dva koncerty na rozloučenou. Měla jsem tu možnost být na Taylor Hawkins Tribute ve Wembley a celý skoro šestihodinový koncert, nebo spíš festival, se nesl v neuvěřitelné silné atmosféře obrovského smutku, ale také oslavy hudby a života.

O rok později pak kapela oficiálně oznámila návrat a vydala desku s jednoduchým názvem But Here We Are – přes všechno, co se stalo, jsme pořád tady. Na ní Dave Grohl autenticky a upřímně otvírá pocity ztráty i hledání nového začátku a ne nadarmo je považovaná za jednu z nejlepších desek Foo Fighters vůbec.

3. Půjdu, kam chci, a nikdy mě nedoženou

S Radůzou se ocitáme v hodně jiném světě, než jsou velké stadiony nebo californská poušť. Její hudba je mnohem intimnější, osobnější, ale přesto z ní cítím podobnou dravost a nefalšovaný prožitek toho, co to znamená být „dole“. V jednom rozhovoru jsem narazila na historku o tom, že když Zuzana Navarová objevila Radůzu, jak hraje na Karlově mostě, a rozhodla se ji dostat na pódia, její první „hudební“ rada mladé zpěvačce byla, aby se šla umýt.

Radůza má i mnoho tichých, melancholických písní a složitějších skladeb, nejsilnější je ale sama s harmonikou. Pak totiž vyzní naplno její odhodlání porvat se s osudem, jedinečná barva hlasu i skvělé texty, v nichž každé slovo působí jako poctivě odžité. „Kdy jindy mám na cestu se vypravit, kdy jindy než to dnešní ráno sychravý..." Pokud je vám stadionový rock vzdálený, obujte si boty, vyražte třeba na Ještěd a klidně si u toho zpívejte z plných plic.

4. Little by little, bit by bit

„I'm still here in this bed that I crawled in, I hope that I'm someone else in the morning...,“ začíná píseň Chalk Outlines welšského hudebníka Rena. „Ještě pořád jsem tady, v té posteli, do které jsem se doplazil, a doufám, že ráno budu někým jiným... “ Těžko vymyslet lepší popis naprosté paralýzy a fyzického či duševního vyčerpání. Ren se poprvé dostal do širšího povědomí videem k singlu Hi Ren, vydaným v roce 2022, které během pouhých dvou měsíců získalo skoro sedm milionů shlédnutí na youtube. Jeho hudební cesta ale začala mnohem dřív, studiem hudby v Bathu, buskingem v ulicích města, vystupováním s kapelou Trick The Fox. Při hraní na ulici ho také objevil Eric Appapoulay, bývalý kytarista Neneh Cherry, a zajistil mu smlouvu se svým labelem.

Pohádkový příběh slibně nastartované hudební kariéry ale přerušily vážné zdravotní problémy, které na čas ukončily práci na Renově první desce. Nějakou dobu trávil téměř veškerý čas na lůžku, postupně mu byla chybně diagnostikována různá psychická a autoimunitní onemocnění, až nakonec lékaři určili jako příčinu jeho potíží boreliózu, se kterou s různou mírou úspěchu zápasí stále.

Renova hudba odráží jeho obrovskou touhu žít a tvořit hudbu a jeho odhodlání a talent jsou neuvěřitelné. Většina písní přináší syrové a textově přesné výpovědi o boji s nemocí, s vlastní psychikou, se slabostí i se stavem světa. V žádném případě vás „nepohladí na duši“, spíš naopak. Rozhodně vás ale nenechají dlouho dumat nad vaším složitým osudem.

5. Lose yourself in the music

Pokud žádná z předchozích písní nezabrala, pak je tu ještě Eminem a jeho hit z roku 2002 Lose Yourself. Ultimátní „go-to“ song pro všechny muzikanty v depresích. „You better lose yourself in the music, the moment, you own it, you better never let it go. You only get one shot, do not miss your chance to blow. This opportunity comes once in a lifetime...“ Eminem nás naprosto nekompromisně vrací do přítomného okamžiku, ať už se nám zrovna děje cokoli, a připomíná nám, že teď je ta jediná chvíle, kdy máme jít za svými sny. „Radši ztrať sám sebe v hudbě, ve chvíli, kdy to máš, už to radši nikdy nepouštěj. Máš jenom jeden pokus, tak nepropásni svoji možnost vystřelit vzůru. Ta šance přicházi jednou za život...“

Lose Yourself je titulní skladba filmu 8.míle, ve kterém Eminem de facto hraje sám sebe a zobrazuje drsné začátky bílého kluka, který se chce prosadit jako rapper v prostředí dělnické černošské komunity Detroitu. Píseň přitom vznikla až během natáčení, kdy podle filmařů Eminem trávil přestávky mezi záběry psaním textu a potom nahrál jednotlivé sloky do přenosného studia přímo na místě. Originální list papíru s první verzí písně se objevuje i přímo ve filmu, když Eminem jako B-Rabbit píše svoje texty cestou v autobuse.

Jedná se také o první rapový track v historii, který dostal Grammy v kategorii nejlepší skladba, a i přesto, že se nejedná o komerčně nejúspěšnější Eminemův hit, pro mnoho lidí je to stále nejlepší hip hopový song v historii.

A jaká je vaše nejoblíbenější písnička, když se potřebujete znovu postavit na nohy? Dejte nám vědět do komentářů na facebooku!