5 tipů, jak někomu dotočit kytaru

Někdy přijde požadavek do už hotové nebo téměř hotové písně dodělat kytary. Protože se mi to za poslední dobu stalo několikrát, nabízím vám pět tipů, ke kterým jsem došel. Cílem by měla být radost z práce, nikoli bezradné tápání. Výsledkem pak radost toho, kdo vám to poslal.

1. Komunikace, komunikace, komunikace

V ideálním případě má druhá strana představu o tom, jaký by ten part měl být. Docela se mi osvědčilo nechat si poslat dvě tři referenční písně, podle kterých se pak při přípravě partu orientuji. Dost často se ptám i na žánr, jakou má druhá strana představu. Potřebuji vědět hlavně jak moc má být kytara dominantní a jak moc složitá. Pokud druhá strana nemá žádnou představu, udělám tři verze, které se radikálně odlišují (zkreslená kytara, čistá, nylonka, akustika) a nechám rozhodnout druhou stranu, kterým směrem jít. Jo a ke komunikaci patří i jasně stanovená a aspoň mailem odsouhlasená dohoda na penězích, pokud je to za peníze.

2. Podstatná část práce bez kytary

Osvědčilo se mi nesáhnout automaticky po kytaře, ale prostě poslouchat. Jednak tu skladbu samotnou, potom je také možné si sám udělat reference – takhle bych chtěl, aby to znělo. Většinou totiž v hlavě něco každý má. Někde už jste to slyšeli. A nakonec to nejdůležitější – umět se soustředit na svojí vlastní fantazii. Mně v tom kytara překáží.

A co poslouchat? Já teda v první řadě poslechnu song tak nějak neanalyticky. Prostě jako posluchač. Na základě tohoto prostého poslechu taky někdy odmítnu. Vím, že mi to nesedí, anebo je to mimo toho, v čem jsem schopen podat dobrý výkon, ze kterého bych měl radost. Pak nastupuje analytický poslech, kde sleduji především tyto tři věci: energii písně (kde jsou nabitá místa, kde uvolnění, kde vrchol), co hrají ostatní (hledám, kde hrají hodně, kde míň, jaké zvuky, jaké silné motivy; jinými slovy: kam se vejít, s kým se spojit, kde komentovat, kde sólovat) a formu písně (základní mapa odkud a kam, přičemž podobnou hlavu a patu by měly mít i moje kytary, pokud píseň nežádá jinak; mám rád, když má každý part nějaký vývoj a příběh, ale existují z toho výjimky).

3. Buďte připravení to předělat

Já jdu cestou no hard feelings a nelpět na věcech. Naučil jsem se prostě ten svůj „nejlepší part, kterej jsem kdy udělal“ v klidu smazat, anebo si ho nechat pro chvilky opájení se vlastní genialitou. Někdy je to samozřejmě úmorné, když je druhá strana nerozhodnutá. Snažím se pečlivě verze číslovat, a tak vím, že občas jsou tendence jít z verze devět na verzi tři. Já to beru tak, že tu píseň - pokud o to nejsem požádán - neprodukuji, takže ta rozhodnutí nemám činit já, ale druhá strana. Ale někdy platí, že druhá strana, zvláště pokud tápe, chce s rozhodnutím pomoci. To udělám rád a snažím se poctivě argumentovat veškerá pro a proti u všech verzí. Nicméně, finální rozhodnutí je na druhé straně. A tak to i prezentuji.

4. Když nevíš, co hrát, nehraj

Tady je to pro mne trochu složité. Jsem primárně živý hráč, takže prostě přemýšlím pódiově. Což znamená, že sám celou dobu písně hraju jeden part. To ale není (nakonec ani na pódiu) vždycky nutné. Brání něco tomu udělat kytary třeba jen do refrénů? Rozhodně by tomu měl bránit nějaký rozumný důvod (a ne ego).

5. Jak poznám, kdy je hotovo?

Asi nejlíp to vyjádřil Andrew Scheps (desky, které míchá, vřele doporučuji): „Vždycky si v duchu píšu email s vysvětlením, který pošlu druhé straně. Takové to, že bych třeba ještě udělal to a to, nebo tohle změnil, že si nejsem jist… No a když mi z toho fiktivního mailu zbude v hlavě jen něco na způsob, že tady to je a přeji hezký poslech... tak až pak posílám.“ Jednak se váš pocit radosti znásobí z hotového díla, a potom v dnešním světě nikdy nevíte, odkud na vás vaše „nedodělaná“ nahrávka vykoukne.

A abych, slovy Franka Zappy, nepsal jen o hudbě v marném pokusu tančit o architektuře, tak tady je popis jednoho zápasu při tvorbě partu do jedné moc hezké písně od Lady Praga. Tu jsme pak natočili živě ve studiu.