5 tipů, jak v novém roce neminout své hudební cíle

Pokud si v dnešním článku vypůjčím některé obrazy z běžeckého tréninku, nebude to náhoda. V naší domácnosti pravidelně testujeme, jaké průsečíky může mít (anebo naopak vůbec nemá) svět hudby a svět sportu. Byť se tyto dva vesmíry jeví často jako velmi vzdálené, někdy se objeví nečekané paralely.

1. Dávat si reálné cíle

V časopisech o běhání se celkem nepřekvapivě velmi často mluví o cíli. Respektive cílech v možném čísle. Na záčátku sezóny si stanovíme cíle. Například uběhnout nějaký závod. Nebo zaběhnout konkrétní čas či osobní rekord. Tomuto cíli přizpůsobíme tréninkový plán. Trénujeme, závodíme a cíle buď splníme, nebo ne. Pokud ne, na konci sezony vyhodnotíme, proč jsme je nesplnili, a vyvodíme poučení pro příště. Zní to jednoduše. Realita ale samozřejmě tak snadná není a obnáší spousty běhání v zimě, tmě a dešti, bolavé nohy, propocená trička, překonávání sebe sama.

Nám muzikantům tohle všechno může připadat moc nalinkované, málo kreativní, jaksi příliš hrubé a na sílu. My jsme přeci umělci, takže nepořebujeme nic organizovat a sestavovat si jakékoli plány, my prostě tvoříme, když máme chuť... Pravdou ale je, že bychom se občas mohli nechat zacílením sportovců inspirovat a spíš než přemýšlet nad jednotlivostmi v podobě marných předsevzetí typu „budu chodit včas na zkoušky”, se podívat na celý obraz – kam bychom se chtěli jako hudebníci v příštím roce posunout?

Co třeba vydat novou desku? Pokud už mám zaběhnutou kapelu a napsaných pár písniček, pak to může být zvládnutelné. Pokud jsem úplně na začátku, možná bude stačit třeba singl... Anebo třeba nemám vydávat vůbec nic, protože mě mnohem víc baví hrát a jen tak jamovat a mohla bych se podívat po nějaké partě muzikantů, která to má podobně. Nastavit si reálný cíl a sepsat si kroky, které povedou k jeho uskutečnění, je první podmínkou toho, abyste za rok bilancovali s pocitem dobře odvedené práce.

2. Stále stejná písnička

Abyste pochopili, jakým způsobem si nastavit reálné plány či předsevzetí, začněte pohledem zpátky. Nebojte se jít trochu do pravěku, nebo alespoň „kam až paměť sahá”. Jaká předsevzetí jste si dali loni, předloni a ještě pár let před tím? A jak se vám je podařilo naplnit? Pokud zjistíte, že se tradičně na konci roku rozhodnete, že budete více cvičit na hudební nástroj, abyste po několika lednových večerech se svým nástrojem nejpozději v únoru zase sklouzli ke své obvyklé praxi cvičit jen před koncertem, možná je načase něco změnit.

Nemusí jít ani nutně o předsevzetí jako taková, ale třeba i o vnitřní potřebu či hlubokou touhu, kterou si s sebou můžete nést roky. O tom vám pravděpodobně mohou vyprávět vaši přátelé, kteří už léta trpělivě poslouchají, jak byste rádi hráli v kapele, natočili svoje první EP nebo třeba začali provozovat hudební klub a v duchu si říkají: „Tak proč už s tím proboha něco nedělá?” Jeden kamarád mi kdysi vyprávěl, jak se každou noc budí a vypráví manželce, že by se chtěl živit hudbou... Jistě byla ráda. I já jsem se několik let pravidelně svěřovala všem, kdo byli ochotni poslouchat, že bych „fakt hrozně moc chtěla dělat hudbu nějak pořádně.”

Porozumět tomu, jaká jsou vaše opravdová a hluboká přání nejen v hudbě je mnohem důležitější, než si naplánovat půl hodiny cvičení denně. Pokud totiž budete dělat to, po čem opravdu toužíte, pak vám i to cvičení pravděpodobně půjde mnohem lépe.

3. Znát, co vás motivuje

Stejně jako běžecký trénink, i cesta za vaším hudebním cílem bude pravděpodobně vyžadovat určitou míru sebedisciplíny. I když následujete sebehlubší touhy svého nitra, v určitém okamžiku narazíte na to, že jste unavení, nechce se vám, máte toho moc a celkově je mnohem lákavější pustit si oblíbený seriál, než cvičit na basu nebo vyplňovat registrační formuláře na letní festivaly. Je dobré znát sami sebe a nastavit si svá „předsevzetí” tak, aby vám v těchto situacích pomohla, nikoli vás ještě víc ubíjela.

Pokud vezmu za příklad velmi rozšířené novoroční odhodlání „budu se v příštím roce víc věnovat cvičení na hudebním nástroj”, cest, jak k tomuto bohulibému cíli dojíit, je nespočet. Mám známého, který si dal za cíl každý den natočit krátký track, vyrobit k němu video a pověsit to na instagram jako reel s tím, že pokud jeden den vynechá, celá „challenge” skončí. Vydržel to asi dva a půl roku! Já bych to nedala ani týden. Někoho motivuje podobný typ výzev. Pro jiné je naprosto odstrašující.

Důležité je vědět, co motivuje právě vás. Cvičit s kamarády? Hecovat se s někým na sítích? Natáčet videa vašich pokroků? Naplánovat si jako deadline koncert, na který to prostě musíte umět? Začít chodit s někým, kdo taky hraje na kytaru? Nechat se naverbovat do kapely, kterou šéfuje nějaký despotický vůdce? Funguje na vás spíš teror, nebo pozitivní motivace? A kdy vás vlastně cvičení nejvíc baví?

4. Co takhle přizvat kamarády?

Pokud máte problém donutit se chodit běhat, nejčastější rada, kterou dostanete od zkušených běžců, zní: „Tak se domluv s nějakou kamarádkou a choďte spolu.” Analogicky, pokud se vám opakovaně nedaří splnit svá hudební předsevzetí, nabízí se poptat se svých přátel muzikantů, jestli také nemají podobná předsevzetí. Nešlo by vám to náhodou lépe ve dvou?

Za prvé, už jen to, že o svých plánech promluvíte před svědky vytváří jistý vítaný tlak na to se jich tak úplně snadno nevzdávat. Ještě mnohem zajímavější ale je, že pokud do svého hudebního snažení zatáhnete další lidi, můžou se stát nečekané věci. Z kamarádů, kteří se schází spolu jen tak cvičit, totiž snadno může vzniknout nová kapela. Nebo poprosíte někoho, aby vás naučil doma nahrávat hudbu, a získáte člověka, který bude stát za mixem vaší první desky. Zajdete za učitelem hudby pro pár rad a ukáže se, že je to někdo, za kým stojí chodít každý týden pro povzbuzení i motivaci. Pokud na vás v určitou hodinu někde někdo čeká, je mnohem pravděpodobnější, že svojí hudební chvilku neodložíte zase na „někdy příště".

Hudba má ve své podstatě zakódované sdílení a společně prožité emoce. I pokud jste založením sólový hudebník či introvert, hraní s jiným muzikantem, či jen rozhovor o hudbě nebo společný zážitek z koncertu vás vždycky nakopne a povzbudí k další cestě.

5. Vykročit z komfortní zóny – aspoň jednou!

Pokud si chcete dát v hudbě jen jedno předsevzetí na příští rok, navrhuji tohle: aspoň jednou vykročit ze své komfortní zóny a zkusit něco úplně nového. Často myslím na ten starý vtip o člověku, který se celý život modlí, aby vyhrál v loterii a nic se nestane. A když pak po smrti přijde do nebe a stěžuje si, Všemohoucí mu odpoví, že si tedy mohl alespoň koupit ten los. Přijde mi to jako skvělý obraz toho, jak často po něčem usilovně toužíme, opravdu upřímně si to přejeme, všem o tom vyprávíme, ale obrazně řečeno – ani ten jeden los si nekoupíme.

Ze své vlastní zkušenosti vím, že pokud se odhodláte opustit svůj bezpečný prostor, i jeden malý krůček může rozjet lavinu velkých věcí. Po mnoha letech, co jsem se marně snažila „dělat hudbu nějak pořádně" přišel covid a já nemohla dělat hudbu vůbec. Nějakou dobu jsem přemýšlela, jak vůbec někde s někým hrát, a nakonec jsem trochu ze zoufalství vstoupila do online hudební komunity The Recording Journey a podělila se s nimi o první nahrávku. Získala jsem skvělou partu přátel a motivaci jít v hudbě dál.

O dva roky později jsem projížděla inzeráty kapel, ne a ne najít někoho, kdo by hledal kytaristku. Po pár týdnech jsem narazila na rozjíždějící se kapelu, která hledala zpěvačku. Rozhodla jsem se, že to zkusím, i když to byla obrovská neznámá, protože jsem nikdy předtím v kapele jako frontwoman nepůsobila. Následovalo opravdu hodně situací mimo mojí komfortní zónu, počínaje první zkouškou, prvními koncerty, klipy... Ale ano, konečně „dělám hudbu pořádně" a baví mě každý další krok.

I malá výzva, se kterou si poradíte, vám zvedne sebevědomí a dá vám sílu příště být zase o něco odvážnější. Je toho spousta, co na své cestě vůbec nemůžeme ovlivnit, ale mám za to, že pokud v sobě najdeme odvahu zkoušet nové věci a nebát se jít neprošlapanou cestou, můžeme se přiblížit splnění mnoha svých snů. Přeji vám, ať vás v příštím roce čekají samá skvělá hudební dobrodružství!