5 věcí, které vás v kytarové škole nenaučí

Mám za sebou už skoro celou dekádu hraní na kytaru. Během toho jsem stihl vystřídat pěknout hromádku hudebních uskupení, párkrát se podívat do studia, odjet si svých pár stovek koncertů a nabrat s tím spojenou dávku zkušeností. To vše nepíšu proto, abych se pochlubil, jaký že už to jsem velký kluk, ale spíš abych dodal alespoň trochu vážnosti následujícím radám. Jedná se totiž o moudra, které jsem mohl slyšet tisíckrát, ale dokud jsem si je neověřil v praxi, nevěnoval jsem jim mnoho pozornosti. Přesto mi to nedá, a musím se, v doufání že ne každá hlava je tak odolná proti informacím jako ta moje, alespoň pokusit pár ze svých poznatků předat dál.

1. Méně je někdy doopravdy více

Čím víc roků přehrávání stupnic během pošoupávání metronomu zase o kousíček dál má člověk za sebou, tím hůře se tato informace vstřebává. Řeč ale není jen o počtu tónů, které ze sebe vychrlíte za sekundu, ale obecně o všem. O vaší hlasitosti v daném partu, o tom přes kolik strun roztáhnete konkrétní akord a taky o tom, jestli budete hrát do skutečně každého partu.

Vždycky je potřeba zvážit, o co vlastně v dané skladbě nebo pasáži jde, kolik zvukového prostoru zaberou ostatní nástroje, a tím pádem kolik ho může zabrat kytara, aniž by z hudby udělala bordel. Méně kytary = více místa pro ostatní a více „vzduchu“.

Yngwie nesouhlasí. Patrně to bude proto, že v hudbě, kterou v současnosti dělá on, je kytara vždy a všude na prvním místě. Berme to tedy spíše jako výjimku potvrzující pravidlo.

2. Poslouchejte zbytek kapely a nechte se vést

Přesně jako v tanečních, jen v tomto případě (dámy prominou, že je opomíjím) děláte holku. To může být sice špatné pro vaši ješitnost, ale je to obrovská úleva pro vašeho pamatováka. Když se naučíte poslouchat, co dělá rytmická sekce (právě ti většinou dělají kluka), nemusíte si vlastně vůbec pamatovat jak je která pasáž dlouhá. Navíc, když se naučíte pozorně vnímat i dynamiku zbytku, můžete tím kapelnímu zvuku jen a jen prospět.

Pochopitelně, výjimky existují. Občas narazíte na pasáž, kde vše začíná akčním nástupem kytary nebo kde má být změna překvapením (a jakékoliv naznačování od „kluků“ by byla chyba). Obecně ale platí výše psané.

3. Upínat se jen na jednu kapelu není dobrý nápad

Jasně, ta první kapela se spolužákama ze střední byla největší sranda. Hrát s kamarádama, se kterýma už roky sedáváte na pivě, je zaručená záruka, že se u hraní budete dobře bavit. Dost lidí má ale dojem, že v okamžiku, kdy se ta první kapela rozpadne, už hraní ztrácí smysl. A to je právě blbost. Má to dva důvody:

a) Člověk hraje především kvůli hudbě, ne kamarádům. Kdyby vás hudba nelákala, zůstanete u scházení se u toho piva. Pokud vás hudba baví, bude vás patrně bavit s kdekým.
b) Drtivá většina klubových kapel stojí na kamarádských vztazích uvnitř kapely. Když nejste duševní choroš a nehážete po lidech na potkání zbytky jídla, je většina kapel zaručený způsob jak přijít k novým kamarádům. Pokud podobnou vadu máte, vždycky můžete jít hrát death metal nebo grindcore.

Prostě a stručně, rozpad jedné kapely je důvodem k hledání druhé. Ne k věšení nástroje na hřebík.

4. Zdraví máme jen jedno

Milionkrát omýlané dokola. Nikdo si nedovolí nesouhlasit, ale zkušenosti mám takové, že to lidé začnou brát vážně až po prvním zdravotním problému. A to už je většinou dost pozdě. Proto další připomenutí určitě není na škodu.

Přiznejme si to. Hraní na kytaru prostě je dlouhodobé jednostranné přetěžování určitých svalů a šlach, a klouby taky dostávají na zadek. Většina zdravotních problémů, které kytaristovi hrozí, má celkem podobný průběh. Člověk si několik měsíců zahrává a má pocit, že se nic neděje. Pak se to jednoho dne zlomí a člověk je (v lepším případě) na několik dalších měsíců mimo hru. To znamená pro kapelu buď rušení koncertů, nebo shánění náhradního hráče. Oboje je velice nepříjemné. Pokud na to člověk kašle i dál, už to zavání předčasným kytarovým důchodem.

Poučení tedy zní: Dbejte na své zdraví preventivně, i když vás zrovna nic nebolí. V okamžiku kdy vás něco bolet začně, je už většinou pozdě. Nestačí to vědět, ale je potřeba se podle toho i chovat.

Tenhle houslista-kaskadér na prevenci příliš nedbá. Zatím se mu to vyplatilo...

5. Pozadí je základ, sóla jsou jen třešnička na dortu

Kolik času na koncertu strávíte hraním pozadí a kolik hraním sóla? A kolik času strávíte cvičením pozadí a kolik cvičením sól? Je to opačný poměr, že? Navíc, perfektní pozadí mnohdy kapele jako celku dá víc než sebelepších 30 vteřin kytaristické slávy. Ano, chápu, sóla jsou náročnější, takže potřebují trochu víc času, ale existuje hromada lidí, jejichž cvičení není ničím jiným než přípravou na sóla. Chce to zdravý poměr.

S tím souvisí i další věc. Vše je v rytmice. To znamená dvě věci:
a) Kapela, jejíž členové v rytmu kulhají, prostě nemůže nikdy šlapat. Pokud nejste při hraní pozadí přesní a jistí, rozbíjíte kapele zvuk, a zabíjíte její pařební potenciál.
b) Platí to i v sólech. Dobré frázování a dynamika udělá mnohem víc než ta nejexotičtější technika nebo seberychlejší stupnicový běh.