5 věcí, které zaskočí dospělého hudebního začátečníka
Padlo zásadní rozhodnutí vašeho života – konečně si splníte sen a naučíte se hrát na svůj vysněný hudební nástroj. Možná už doma dokonce s posvátnou úctou smetáte první smítka prachu ze zbrusu nové hračky, která tvoří středobod oltáře vaší hudební touhy. Jenže ouha, teď přijde ta těžší část – zdolat první svahy hudebního tovaryšství v podobě docházky na hudební lekce a učení se hrát. A tady dostane vaše psychické i fyzické Já poněkud zabrat. Pojďme se podívat na pět vybraných nepříjemných jevů (pojďme jim raději konstruktivně říkat výzvy), které musí každý dospělý hudební začátečník překonat, chce-li úspěšně pokročit v cestě za svým snem.
1. Krok za krokem
Přicházíte s novým nástrojem na hodinu ke svému novému učiteli či učitelce. Usedáte do vzorné pozice, kterou jste si natrénovali podle tutoriálů na YouTube, ve tváři výraz dychtivé zvídavosti. Na nějaké teoretické úvody nejste zvdaví, chcete hlavně začít hned hrát, ideálně na konci první lekce odcházet se svým oblíbeným riffem v kapse, v rukách i v paměti.
Jenže s postupujícimi minutami lekce zjišťujete, že než se k této metě dostanete, chvilku to potrvá. Pokud nejste dospělé zázračné dítě, je potřeba sklopit uši, polknout ego a osvojit si řemeslo, fyziologicky zdravé pohybové návyky, zákonitosti hudební teorie (v našem kulturním rybníčku většinou té západoevropské) a cvičební rutinu... To všechno postupně, s respektem ke svému tělu a mysli.
Je na intuici, erudici i zkušenosti vyučujícího i na vaší vzájemné komunikaci a dohodě, kolik toho do sebe chcete a zvládnete za jednu hodinu „naládovat“. Příliš mnoho úzkostného úsilí „vytřískat“ z každé vteřiny lekce co nejvíc škodí vašemu rozvoji zrovna tak jako opačný, laxní přístup typu „zaplatil/a jsem si hodinku relaxace a pokecu“, kdy se pak mimo setkání s lektorem na nástroj ani nepodíváte.
Dobrý lektor vás nepřehltí informacemi, na konci každé hodiny však odcházíte s motivujícím vědomím toho, že umíte něco nového, byť je to z vašeho pohledu třeba jenom několik základních věcí a drobností. I to obyčejné správné sezení, držení nástroje, schopnost jej naladit a dvě tři technická cvičení na úvod mají svůj smysl. Vytrvejte a vězte, že pokud chodíte k dobrému učiteli, který vás neučí špatné návyky, dříve či později se nemůžete minout cílem.
2. A proč a proč a proč?
Víte co má společného filozofie, tříleté děti a Backstreet Boys? Přece otázku „tell me why“. Pastí pro dospělácké ego je v hudebních lekcích mimo jiné i touha dozvědět se hned zkraje naráz „úplně všechno“ z hudební teorie: „Nějakých pět linek, sedm písmenek z abecedy a počítání do čtyř zvládnu pobrat během deseti minut, ne? Počkat, ale proč je v durové stupnici půltón zrovna mezi 3. a 4. a 7. a 8. stupněm? A jak přesně je vlastně ten půltón velký? Proč máme křížky a béčka, když by mohla mít každá nota v osnově prostě svůj vlastní chlíveček a vlastní písmenko? A proč neexistuje samostatná nota tříčtvrťová? A proč a proč a proč...?“
Spousta věcí z hudební teorie je daná historicky a přestože celý systém rozhodně není dokonalý, pokud se chceme dorozumět s ostatním muzikantstvem, nezbývá nám, řeceno Turbo-rétorikou, „hrát s kartami, které nám (život) rozdával sám“. Je to podobné jako s jazykovými systémy – postupně vznikající teoretické kategorie se snažily zpětně popsat, korigovat a ovlivňovat už existující praxi. Tak jako grafickou podobu notového zápisu ovlivnilo psaní husím brkem (to legrační „stínování“ not, klíčů a dalších značek), i rozdělení oktávy na dvanáct rovnoměrně vzdálených dílů (půltónů) a určení výšky a pojmenování jednotlivých tónů je ovlivněno historicky proměnlivými znalostmi fyzikálních zákonů od starověkého Řecka až po křesťanskou kulturou novověku.
Tázáním po vysvětlení jednoho jevu se tedy často dostanete do začarovaného kruhu, kdy potřebujete zároveň pochopit i několik dalších pojmů. A pokud nechcete zabřednout opravdu hodně hluboko do historické přednášky o hudební teorii nebo do tajů fyziky, není od věci některé hudebně-teoretické zákonitosti alespoň na začátku přijmout jako holý fakt a nelámat si donekonečna hlavu s otázkou „proč“. Jednotlivé jevy a příslušné pojmy si nejlépe osvojíte postupnou praxí.
3. Ztuhlý z truhly aneb opotřebovanost těla a mysli
Tak jo. Teorie bylo dost a teď se jde hrát. Navyklým pohybem prokřupnete prsty, ztuhlé z klobání do klávesnice, prokroutíte zápěstí postihnutá syndromem karpálního tunelu a předloktí rozbolavělá „myší nemocí“ (mimochodem, existuje vertikální myš, při které je předloktí ve fyziologicky přirozenější pozici) a hra může začít. Jenže to jde nějak ztuha – váš hardware odporuje pokynům vaší mysli, mozkový software zase nestihá zpracovávat informace od vyučujícího a vy se tak po několika marných pokusech cítíte jako naprostý idiot či idiotka.
Zadržte, zastavte se a udělejte ve své hlavě pomyslný krok zpět. Klást si nesnadné cíle je sice hrdinské, příliš mnoho stresu je ale kontraproduktivní. A naše dospělá těla jsou už bohužel poněkud ztuhlá a dřevnatá. Komunikujte o tom s učitelem a regulujte si zátěž a tok informací podle své potřeby. A nesnažte se všechno „přerazit“ hned a zvládnout zadané cvičení perfektně už na hodině. Některým motorickým návykům trvá třeba několik týdnů, než se usadí (z toho dva a půl týdne to ani při každodenním hraní nejde vůbec a pak najednou šup – a dojde ke skokovému zlepšení).
4. Zkušenosti jako brzda
Oč méně máme v dospělosti svalové a mozkové flexibility, o to více máme zkušeností (a jsme-li na to zvyklí, tak i schopnost se z nich nějak poučit). Nevrháme se do věcí tak bezelstně a bezprostředně jako děti. Jenže zatímco v případě nesahání na rozpálená kamna je pud sebezáchovy dobrým sluhou, v případě neposouvání vlastních limitů, nezkoušení nových věcí a nevydání se za hudebním dobrodružstvím je špatným pánem. Některé zkušenosti (nebo pouhé mylné představy) nás zkrátka brzdí a to je škoda.
Pokud už jste si odvážně domluvili lekce hudby a dorazili na hodinu, bude přínosné v tomhle „chytání druhé mízy“ pokračovat a neklást si zbytečné překážky v podobě obav ze selhání a sebeshazování v případě, že váš hráčský pokrok není tak rychlý, jak jste původně předpokládali. A zapomeňte taky na traumátka z dětství, pokud o vás nějací tehdejší dospělí vynášeli soudy, že zpívat či hrát neumíte. Nejlepší je mít o sobě vlastní mínění a nedat si jej vzít – jako třeba jeden malý kluk u přijímaček v ZUŠce (true story z FB skupiny Hlášky žáků hudebních škol), kterého se zeptali poté, co zabrnkal na piáno začátek Ovčáci čtveráci, zda by se nechtěl učit hrát i na jiný nástroj. A on na to suverénně: „Ne. Já umím hrát jen na klavír.“
5. Není čas na cvičení
A na závěr jedno úskalí, které člověku většinou dojde až v momentě, kdy má jít po týdnu na druhou lekci: „Sakra, vždyť já jsem na to celý týden ani nesáhl/a!“ Jak je to možné, když přece učit se hrát byl váš dlouholetý sen? Než se začnete pranýřovat, jací jste flákači a pokrytci, nezaškodí si připomenout, že najít si disciplinovaně pravidelný čas na cvičení není u většiny smrtelníků vlastnost vrozená. I většina úspěšných dětských muzikantů má nad sebou minimálně prvních pár let andělíčka policajta v podobě rodiče, který s ním obětavě trénuje.
Někomu pomáhá vytvořit si pravidelný denní režim a nástroj provětrat klidně jen pět minut denně, jiný je spíš typ „všechno nebo nic“, který cvičí méně často, ale zato intenzivněji. Každopádně, pokud jste ten druh člověka, který má rád spíš výsledky než procesy, neznamená to, že se máte na hraní vykašlat. Jen na sebe budete muset vymyslet nějakou kličku – třeba v podobě koncertů s kapelou nebo hraní na jam session, kde vás ke cvičení donutí hrůza z případné ostudy, nebo klidně v podobě hodně drahých lekcí, kdy případná nepřipravenost bude vyloženě finančně bolet. Zkuste cokoli – u muziky naštěstí platí, že s jídlem roste chuť.
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.
