5 věcí, podle kterých poznáte dobrého učitele hudby

Za svůj život jsem se potkala s mnoha učiteli hudby a všichni mě jistě nějakým způsobem posunuli. Z těchto ale zřetelně vystupují dvě osobnosti, kterým vděčím za mnohé a kteří jsou pro mě vzorem toho, jaký má učitel hudby být. Tomáš Valášek, který mě přivedl k sólové kytaře, a Pavla Forest, k níž chodím poslední tři roky do Rock Opery Praha na hodiny zpěvu. V textu z čistě jazykově úsporných důvodů píšu o učitelích v mužském rodě. Při psaní ale myslím na Tomáše i na Pavlu. Na učitele i učitelky.

1. Zkušenosti

Při hledání učitele hudby vás pravděpodobně jako první napadne, že to musí být absolutně skvělý muzikant s hromadou zkušeností. To je samozřejmě pravda, i když ne celá. Zkušenosti vašeho učitele by totiž měly být adekvátní vašim vlastním muzikantským zkušenostem a ambicím. To znamená, že pokud se chcete naučit pár akordů, abyste mohli v létě hrát u táboráku Nedvědy, pravděpodobně nepůjdete na hodiny k nějakému známému a brutálně vytíženému kytaristovi.

Kromě toho, že by to bylo finančně neúnosné, by to pravděpodobně (z různých důvodů) ani jednoho z vás moc nebavilo. Tady vám může skvěle pomoci i někdo o jen pár let starší nebo o pár akordů zkušenější, kdo se vám bude věnovat a ukáže vám, jak dál. A naopak, máte-li rozjetou kapelu a chcete se posunout, dává smysl chodit na hodiny k někomu, kdo se aktivně pohybuje na naší hudební scéně a kromě výuky vám třeba i doporučí studio, dobrý klub nebo producenta.

Vždycky je bonusem, když je daný člověk nejen učitelem, ale také aktivním muzikantem. Většinou se totiž nepotřebujete naučit jen samotnou techniku, ale i mnoho věcí, které s hudbou a její produkcí souvisí. Jak komunikovat s publikem? Jak řešit neshody v kapele? Co si počít s trémou? A jaký je nejlepší způsob odposlechu na koncertě? Tohle všechno a mnoho dalších otázek můžete probrat se svým učitelem či učitelkou hudby. Zejména pokud jste v dané oblasti na začátku, je skvělé mít možnost se někoho na tyto zdánlivě samozřejmé věci zeptat. Zkušení muzikanti–učitelé navíc mají nadhled a to, co se vám zdá jako nepřekonatelný problém, dokážou jasně pojmenovat a doplnit vlastními zážitky, často poměrně zábavnými, a nasměrovat vás k řešení.

Dnes v době dokonalého marketingu o sobě samozřejmě každý napíše všechno, co se dá aspoň trochu považovat za pravdu. Když budete hledat učitele, dívejte se na reálné zkušenosti. Většinu věcí dokážete dohledat. Pokud tvrdí, že hrál v nějakých kapelách, pravděpodobně najdete videa či nahrávky. Má smysl se trochu pídit, komu se vlastně chystáte svěřit svůj čas, peníze a hudební rozvoj. Nejlepší jsou samozřejmě reference od bývalých či současných žáků. Nebojte se také zajít na zkušební hodinu, už ta vám poví mnoho.

2. Zájem

Dobrý učitel dokáže vidět každého žáka jako jedinečnou osobnost se svým vlastním příběhem. Nebo jednoduše – zajímá se o vás. Zajímá ho, co posloucháte a co byste chtěli hrát za hudbu. To je z čistě praktických důvodů, aby vám dokázal nabídnout výuku, která vás bude bavit. Zajímá se ale i o vaší kapelu, vaše hudební projekty, vaše úspěchy i neúspěchy.

Jeho zájem není striktně odměřen pětačtyřicetiminutovou lekcí. Je ochoten s vámi jet do obchodu vybrat kytaru. Nebo se přijít dokonce podívat na váš koncert. Věnovat vám čas i mimo předepsané a zaplacené hodiny. Angličané tomu říkají „going extra mile“. Samozřejmě v rámci možností, to se rozumí. Každá taková věc ale po vás jako žáka znamená opravdu hodně.

Příklad: když jsme před dvěma roky točili s kapelou první klip (můj první opravdový klip v životě a rovnou pěkně v hlavní roli), bylo kolem toho pro mě spousta neznámých, které jaksi nebylo s kým probrat. Kromě jiných věcí: Co budu mít na sobě? A asi by to chtělo nějaký speciální make up?! Poněkud chaoticky jsem projížděla videa na internetu a přemýšlela, jestli to zvládnu sama. Na hodině zpěvu jsem se pak o téhle situaci zmínila a Pavla bez váhání s úsměvem odpověděla: „No, tak přijeď sem k nám, do Rock Opery, já ti seženu někoho, kdo tě namaluje.“ Samozřejmě se mi ohromě ulevilo. A to, že byla Pavla ochotná kvůli mně přijet do práce v neděli ráno, udělat mi kafe a povzbudit mě před natáčením, je něco, čeho si doteď moc vážím.

3. Inspirace

Jedním z důvodů, proč stojí za to chodit na hodiny i ve věku, kdy už si možná připadáte trochu staří na to, stát vedle klavíru a zpívat „mi-mi-mi-mi-má“, je inspirace. Učitel hudby vás může inspirovat mnoha způsoby a ukazovat vám, jakým směrem se ještě můžete vydat. Každý, kdo to myslí s učením vážně, v sobě totiž musí mít nadšení pro věc, sám musí stále hledat novou inspiraci a posouvat se dál – jen tak vás může strhnout s sebou. Tak se stane, že někdy půlku hodiny strávíte nadšenou debatou (či poslechem nadšeného monologu) o nové desce Davida Gilmoura... Sice si v duchu netrpělivě podupáváte nohou, kdy už se bude hrát, ale večer si desku pustíte taky a ani nevíte, jak se to vlastně stalo, ale na příští hodinu už umíte nějaký kousek sóla a ptáte se, jak to tam ten David vlastně hraje.

Učitel vás může inspirovat i svým přístupem ke skládání písní, ke kontaktu s publikem, nebo třeba k lepší péči o váš nástroj. A samozřejmě ke studiu jako takovému. I tady to vyžaduje určitý dar. Když vám například zahraje superrychlé sólo, neměli byste získat pocit: „Hmm... tak tahle nikdy hrát nebudu,“ ale spíš „Wow, jak to proboha dělá? To se musím taky naučit!“ Dobrý učitel totiž nikdy nemachruje na žáka, nehoní si triko a nepředvádí svoje schopnosti jen tak samoúčelně. Když už zahraje nebo zazpívá, je to proto, aby motivoval a inspiroval, případně samozřejmě ukázal nějakou konkrétní věc.

K tomu opět jedna konkrétní vzpomínka. Na jedné z úvodních hodin kytary mě Tomáš naučil úplně první bluesovou pentatoniku, to jest dvanáct tónů – po dvou na každé struně. Nato začal hrát hodně pomalu bluesovou dvanáctku a ležérně prohlásil: „Sóluj.“ Ten pocit absolutní paniky, ale zároveň i vzrušení asi nikdy nezapomenu. Přestože si asi umíte představit, jaké „sólo“ z těch pár nejistých tónů vzniklo, byl to naprosto magický a přelomový moment. A co jsme hráli dál? Střídali jsme se každý jedno kolečko a Tomáš trpělivě sóloval ze stejných dvanácti tónů, jako já. Ale dveře do další dimenze už byly otevřené.

4. Radost

Naprosto zásadní kvalitou dobrého učitele je schopnost sdělit vám napřímo, kde a v čem děláte chybu, aniž byste si připadali jako tupci, ale naopak měli chuť dané věci přijít na kloub a naučit se jí správně. Najít vyvážený poměr mezi povzbuzením a upřímností není vůbec snadné. Všichni asi tušíme, že neustálé chválení a povzbuzování je sice možná příjemné, ale snadno díky němu můžete nabýt falešné představy o svých schopnostech a pustit se do věcí, na které ještě nemáte. Zároveň pokud přijdete poprvé na hodinu a uslyšíte zcela po pravdě, že z daného nástroje nedokážete vyloudit kloudný tón a velmi pravděpodobně to tak ještě bude několik měsíců, že zpíváte falešně a potichu nebo že jste úplně mimo rytmus, dost možná ani druhá hodina nenastane.

Teď tedy to nejdůležitější. Dobrého učitele nebo učitelku poznáte podle toho, že i když jste třeba na hodině skoro nic nezahráli, šlo vám to mizerně, nová technika nebo stupnice se zdá být úplně mimo vaše schopnosti a celkově jste si připadali jako loser, cestou domů v tramvaji se přesto usmíváte, máte radost a těšíte se na další hodinu. Takhle jednoduché to je.

5. Osobnost

Pokud má být váš učitel oním „mistrem“, který vás posune do další dimenze vašeho hudebního dobrodružství a ne jen někým, komu jednou týdně přehrajete nadrilované stupnice, aby vás přesně ve 13:45 vypakoval, protože už zvoní další žák, je třeba aspoň občas najít prostor na hlubší rozhovor. O hudbě anebo také o jiných věcech. Tady se pak naplno projeví poslední bod, který chci zmínit. Váš učitel nebo učitelka hudby ve vás zanechá nesmazatelnou stopu pouze bude-li to skutečná osobnost, někdo, kdo vám může být vzorem i v jiných věcech, než jen muzikantské dovednosti.

Jsou to totiž spojité nádoby a dříve nebo později se projeví přesně, jaký kdo je. Opět uvedu konkrétní příklad. Možná znáte Kena Tamplina, jednoho z nejúspěšnějších učitelů zpěvu na internetu. I mezi mými přáteli je několik zpěváků, kteří se učili zpívat podle jeho kurzů a vesměs byli nadšeni. Před několika měsíci se ale na youtube objevilo video, ze kterého bylo patrné, že na svých koncertech Ken občas zpívá na playback.

Na tom by nemuselo být nic špatného, kdyby Ken vzápětí celou věc vehementně nepopřel, nezatáhl do toho konspirační teorie a kde co dalšího a nezačal útočit na tvůrce hudebních analýz vystupujícího pod přezdívkou Wings Of Pegasus. Ten nakonec natočil ještě jedno video, ze kterého je patrné, že Ken Tamplin již na začátku své kariéry „vocal coache“ natáčel videa, ve kterých dokonce předstíral, že hraje „živě“ kytarová sóla, která ve skutečnosti byla předtočená.

Celý tento zvláštní příběh zmiňuji proto, že vás někdo může naučit skvěle zpívat – pokud ale nakonec zjistíte, že jako člověk nestál za nic, velmi pravděpodobně na něj jako na učitele budete vzpomínat s velmi smíšenými pocity. Alespoň takhle nějak to popsal můj kamarád, student Kena Tamplina: „Je to skvělý učitel a jeho kurzy mi změnily život. Doporučil jsem je spoustě lidí, pořád ještě bych je doporučil, protože jsou skvělé. Ale zároveň se stydím, když vidím, co je to za člověka. Je mi z toho mizerně.“

Učitel hudby by tedy měl být člověkem, se kterým si sednete nejen hudebně, ale i lidsky. Někým, koho si můžete vážit nejen pro jeho technické schopnosti, ale především pro to, kým je. Pak se teprve může rozvinout ten úžasně obohacující vztah, který s vámi zůstane celý život.

Má ale vůbec smysl chodit na hodiny, když je na internetu tolik dostupného materiálu? Není na to v nějakém okamžiku člověk prostě už moc starý? A co spousta slavných muzikantů, kteří jsou samouci? Možná se k těmto otázkám ještě vrátím v některém z příštích textů. Zatím budu ráda, když mi napíšete svůj názor na facebooku! A nezapomeňte zmínit své vlastní zkušenosti s učiteli hudby :)