6 hlavních věcí politiků a muzikantů, které (ne)mají společné

V zákulisí Frontmana už několikrát proběhla debata na téma politika a muzika. Protože aktivně dělám obojí, nechtěl jsem se nejdřív vyjadřovat, protože je tam příliš velký prostor pro zkreslení. Jenže to je nakonec v každém myšlení, které je založeno na zkušenosti a ne jen opakování starých mouder. Dvacet let hraju, sedm let jsem členem politické strany, čtvrtým rokem zastupitel a živím se jako sociolog. To říkám proto, aby bylo jasné, odkud vítr vane. Dal jsem z toho všeho dohromady 3+3 věci o politice a muzice. Tři věci, které jsou stejné, tři jiné.

1. Je to pro publikum

V muzice i politice potřebujete publikum. V dobrém i zlém. V dobrém jako energii, inspiraci, komunikačního partnera. Ve zlém jako někoho, kdo (spolu)rozhoduje o vašich krocích. Pokud nechcete dělat politiku ve svém osobním deníčku a koncerty jenom doma pro svoji holku/mámu, dřív nebo později otázka „co na to řeknou lidi“ padne. A je jen na vás, jak se k ní postavíte, kde je vaše hranice kompromisu. Tu za vás ani v muzice, ani v politice nikdo udělat nemůže. To je vaše rozhodnutí, se kterým budete žít.

2. Není to meritokracie

Jaký je rozdíl mezi jazzmanem a rockerem víme. Tisíc akordů pro tři lidi, tři akordy pro tisíc lidí. Jimi Hendrix neuměl noty a Alois Hába jich zase uměl až moc. Voliči nevolí podle minulých výkonů, ale podle sympatií a budoucích slibů. Za zásluhy se nahoru nejde. Což paradoxně neznamená, že v muzice a politice jdou nahoru jenom lidé malých zásluh a malé snahy. Jen to není ani podmínka nutná, ani postačující. Pokud jste nastaveni tak, že těžko nesete pobyt mezi lidmi, kteří jsou úspěšnější, i když vy jste lepší, najděte si jinou činnost než-li muziku a politiku. Anebo tento postoj opusťte.

3. Je to týmová (sou)hra vs. ego

Aniž bych se chtěl dopouštět nějaké sociologie, není nahodilost, že muzika i politika je doménou mužů. Výkon, ego, ale zároveň křehká závislost na výkonu, naladění, vztazích v týmu, to hraje roli. Když si rozese*ete partu v kapele, je to podobné jako rozdrbání vašich politických parťáků. Techniky známe všichni – od přímé konfrontace (tys to pokazil), přes pomalé upouštění jedu (viď, že dneska neřekneš, nezahraješ, nějakou blbost) až po (s)prosté pomluvy (sejdou se dva muzikanti, kteří nepomlouvají třetího, je stejně málo pravděpodobné i u politiků). Najít svoje ego mezi egy druhých a zároveň držet tým je prostě chemie. Mimochodem, stejně jako v muzice, i v politice hraje osob(nost)ní chemie podstatnou roli.

Muzikanti a politika k sobě patří...

4. I can't get no satisfaction

Přijdete na koncert, vlezete na pódium a když to dobře jde, ihned po první písničce se dostaví pocit uspokojení – tady a teď a ještě vás to nakopne po zbytek koncertu a daleko za tím. Tak to je přesně ten pocit, který si z desetihodinového zastupitelstva neodnesete. Možná se vám konečně podařilo něco dotáhnout, možná jste začali něco zajímavého, ale v politice není tady a teď. Někdy, možná, kdyby – to jsou vaši parťáci. Poznal jsem dost politiků, kteří na tomto vyhořeli, odešli, zcyničteli, anebo se prostě trápí dál. Můžu vám říct, že když jsem tři dny před Vánoci končil osmihodinové zastupitelstvo a jel hned na koncert Pohřební kapely pro Člověka v tísni, psal jsem tyhle řádky.

5. Nemáte to ve svých rukách

Když hrajete blbě, pořád je šance, že to doženete cvičením, že něco nějak poladíte. Jasně, jste závislí na svých spoluhráčích, ale opozice, anebo ještě hůř, koaliční partner to není. Nikdo v kapele vás nemá moc jak blokovat v tom, jak vy hrajete. Házení klacků pod nohy a tak trochu přání prohry (počkej až prohraješ, pak přijdu já a zachráním to), to sice není hudbě úplně cizí, ale troufnu si říci, že je to řidší. Abyste si nemysleli, tahle praktika jde napříč stranami a politickým spektrem věky věků.

6. I když je to řemeslo, nejde to nacvičit

Tak trochu souvisí s předchozím. Jako politik máte umět řadu věcí, na jejichž konci je prosazení rozhodnutí, které zlepší současný stav (o ideály přicházejí lidé v hudbě i politice tak zhruba stejně). Jako muzikant máte taky sadu dovedností, které vedou k tomu, že lidé po vašem koncertu odjedou (aspoň psychicky) v lepším stavu než ve kterém přišli. A i když jeden koncert vydá za deset zkoušet, v politice moc kde zkoušet nemáte. Jediná zkušebna je vlastní politická strana, kde se můžete učit přesvědčovat lidi na svou vlastní stranu. Podstatnou nevýhodou je, že přesvědčujete přesvědčené. Což nejenže vám nepomůže v terénu, ale nejspíš vám to ještě uškodí. Jak vidíte, nedělal jsem z toho vědu a vzal jsem to trochu osobě. A na tu notu je i má poslední poznámka. Politika i muzika je obrovskou zátěží na rodinný život. Dobrý životní partner je v obou světech nepostradatelný. Takže díky. Přeju ladnou plavbu hmatníkem i volbami!