7 (ne)slavných hudebních přešlapů

Některé kapely si léta hrnou svůj styl a ani ve snu je nenapadne jej nějak zásadně měnit. Jiné se naopak v experimentech vyžívají a jejich fanoušci to od nich i tak trochu očekávají. A pak jsou tu tací, kteří si stylové přešlapy dovolí jen zřídka a své fanoušky tím leckdy zaskočí. Pár takových jsem pro vás vybral.

1. Metallica – LuLu

Thrash metalová legenda Metallica už svým fanoušků připravila nejedno hudební překvapení. Pro mnoho z nich bylo tím největším a ne zrovna pozitivně přijímaným vydání alba St. Anger, které přineslo nebývale tvrdé, agresivní skladby bez kytarových sól, s (pro Metallicu) velmi netypickým zvukem bicích. Tehdejší velmi napjatá atmosféra v kapele a frustrace jednotlivých hudebníků se nějak projevit musela – a přestože si album komerčně nevedlo vůbec špatně a posbíralo i řadu ocenění, hned to následující – Death Magnetic – přineslo uklidnění v podobě návratu k atmosféře a zvuku prvních alb.

Následný společný projekt Metallicy s Lou Reedem a z této spolupráce vzešlé album LuLu tudíž zastihlo fanoušky zcela nepřipravené. Album bylo negativně přijímáno nejen samotnými fanoušky, ale i kritikou. Bylo mu vytýkáno, že postrádá jakoukoliv kontinuitu, nepřináší žádné výrazné melodie a jedná se víceméně o roztahané jamy bez nápadu, které jen podbarvují Reedovo spíše recitování namísto zpěvu. Celou desku navíc zabíjí předlouhá stopáž čítající bezmála 90 minut. Ne, tenhle hudební experiment a přešlap se zkrátka nepovedl.

2. Megadeth – Risk

Metaloví souputníci Megadeth, s Metallicou mnoha způsoby provázaní, se také nevyhnuli hudebnímu úkroku. Tím bylo album celkem trefně pojmenované Risk. Album natočené v roce 1999 přineslo kolekci skladeb, které měl frontman Dave Mustaine v plánu protlačit do éteru, což s sebou neslo odklon od tradičního zvuku i mnohem výraznější tíhnutí k melodiím a celkové lehkosti skladeb.

Přestože album jako celek není vůbec špatné, pro skalní fanoušky Megadeth znamenalo bezmála zradu. Sám Dave Mustaine se na kritiku alba vyjádřil slovy, že kdyby se jednalo o album jakékoliv jiné kapely, bylo by vynášeno do nebes, ale protože jde o album Megadeth, je na něj kydán hnůj. Mustainovi byla rovněž vyčítána i určitá změna v jeho charakteristickém stylu zpěvu a odklon od kontroverzních témat v textech, kterými jinak nikdy nešetřil. Po nějakém čase i sám Mustaine přiznal, že přestože nelituje, že album nahrál, i přes některé kvalitní skladby bylo spíše chybou a většinu skladeb z něj nemá rád.

3. Master´s Hammer – Šlágry

Pro nějaký ten hudební přešlap či experiment nemusíme chodit jen do světa, několik takových vzniklo i v našich končinách. Blackmetalová legenda, kapela Master´s Hammer, která se výrazně prosadila i ve světě, se po kultovním debutu Ritual a druhé řadové desce Jilemnický okultista přihlásila s ryze experimentální deskou Šlágry. Na desce nenaleznete (vyjma metalově znějící skladby Hlava modernistova) prakticky ani stopu po blackmetalovém soundu, ale spíše experimentální, modernistickou, elektronickou hudbu, beroucí si na paškál i některé proslulé „šlágry“ z mnoha hudebních žánrů.

Na albu tak ve velmi avantgardních úpravách můžete slyšet Chačaturjanův Šavlový tanec, české lidové písně Ach synku, synku či koledu Půjdem spolu do Betléma, Verdiho Nabucco i Rock And Roll Music od Chucka Berryho. Kritika i samotní fanoušci si dlouho lámali hlavu, jak album hodnotit a uchopit. Zda se jedná o hodnotný, vážně míněný experiment, či o v podstatě zbytečnou desku. Frontman kapely František Štorm ještě nějaký čas prohlašoval, že deska se dočká druhého pokračován. Vše nicméně ukončil následný rozpad kapely a její několikaletá odmlka. Po reinkarnaci se již kapela k tomuto projektu nevrátila a zda tak někdy učiní, je ve hvězdách. Ale zdá se, že po podobném experimentu již netouží ani kapela, ani její fanoušci.

4. Devin Townsend – Casualties Of Cool

Že kanadský hudebník a zpěvák Devin Townsend rád experimentuje a posuvá hranice metalového žánru, je jeho příznivcům dobře známo. S projektem Casualties Of Cool se ovšem vydal do vod pro něj poněkud netypických – do oblasti country, či chcete-li country rocku. Ovšem nebyl by to Devin, aby to byl jen pouhý úlet, který by sotva stál za povšimnutí. Precizní a puntíčkářský Townsend natočil album, které sice vybočuje z jeho běžné tvorby, ale v tomto případě to byl úkrok stranou veskrze pozitivní. Však mu také nahrávání alba zabralo čtyři roky.

Townsend se dle vlastních slov snažil vytvořit album, které bude mít až strašidelný feeling, podobný některým nahrávkám Johnnyho Cashe, ale zároveň se nebude jednat jen o čistě country záležitost. Na albu je proto slyšet i náznak psychedelie, popu, rocku, blues i metalu, a tudíž se neposlouchá zrovna lehce. Rychle vás ale vtáhne do své temnoty, úzkosti a strachu a nepustí vás z ní až do samotného konce. Album rozhodně není pro každého, ale jako celek zatraceně funguje a podobnou nahrávku budete na trhu hledat jen stěží.

5. Gary Moore – A Different Beat

Odklon Garyho Moorea od ryze rockového či metalového soundu k bluesovější hudbě v roce 1990, s albem Still Got The Blues, byl trochu šok. Nešlo nicméně o jednorázový projekt, nýbrž cílenou a víceméně trvalou změnu směru až do konce jeho kariéry. Až na dvě výjimky. Album Scars, které přineslo syrové a špinavé pojetí rocku, a album A Different Beat. A právě toto album z roku 1999 bylo odvážným úkrokem stranou, neboť kromě klasického zvuku Garyho kytary přineslo i výrazné taneční rytmy a silné koketování s elektronickou hudbou.  

Nutno dodat, že vyjma cover verze skladby Fire od Jimiho Hendrixe, je celé album autorské. Nebýt faktu, že jej natočil bluesrockový kytarista, dost možná by si vysloužilo větší pozornost, než jaké se mu dostalo. Deska bohužel v Garyho diskografii v podstatě zapadla a to i přes nepopiratelný potenciál skladeb jako Surrender či Lost In Your Love a několika dalších. Rozhodně se tedy nejedná o slabé album, jen možná přišlo na svět v nevhodnou dobu a zřejmě jej ani nikdo nečekal právě od Gary Moorea.

6. Helloween – Chameleon

Metaloví matadoři Helloween také dokázali nejen v minulosti, ale i v současnosti vybočit ze svého zajetého rukopisu a přijít s překvapivou deskou. Album Chameleon vyšlo v roce 1993 a okamžitě vyvolalo velký rozruch. Přineslo totiž kolekci víceméně poprockových písní, což po majstrštyku, jakým byla alba Keeper Of The Seven Keys Part I a II, působilo nejen jako pouhý přešlap, ale spíš jako pořádné zakopnutí. Kritika album strhala a fanoušci absolutně nechápali, co za touto proměnou stojí. Navíc v kapele tou dobou vrcholila krize, která vyústila v odchod zpěváka Michaela Kiskeho a bubeníka Ingo Schwichtenberga.

Kapela se na desce snažila jít s dobou a prosadit se i ve světě mainstreamu, ale i přes relativně slušná prodejní čísla tento tah kýžené ovoce nepřinesl. Počet nově získaných posluchačů zdaleka nedosahoval počtu těch, které kapela tímto krokem ztratila. Pokud se ovšem oprostíme od faktu, že posloucháme kapelu, která prakticky dala vzniknout stylu speed metal, tak deska v jádru vůbec není k zahození. Experimentální, stylově svobodné album, plné zajímavých nápadů, bylo ušité na míru Kiskeho chuti pustit se do měkčích hudebních vod, naopak ale budilo hrůzou ze sna kytaristu Michaela Weikatha, který album sice se sebezapřením nahrál, nikdy ho prý však zcela nepochopil. Po rozchodu s Kiskem se ale kapela s novým zpěvákem Andim Derisem opět rychle vrátila ke svému původnímu stylu a v jeho duchu víceméně pokračuje dodnes.

7. Kiss – Carnival Of Souls

Deska megaúspěšných Kiss, která málem nikdy nespatřila světlo světa. Kapela album dokončila v roce 1996, ovšem těsně před jejím vydáním bylo rozhodnuto o návratu kapely v původní sestavě. Dd tohoto plánu deska absolutně nezapadala. Nejenže byla natočena v jiné sestavě, ale navíc obsahovala materiál pro skupinu Kiss značně netypický. Nahrávky se nesly ve stylu tehdy módního grunge, s hutným, neučesaným zvukem. Album bylo tedy uloženo k ledu a kapela se začala soustředit na reunion v původní sestavě. Nahrávka Carnival Of Souls ale nakonec unikla na internet a začala se nelegálně šířit mezi fanoušky. To kapelu sice vedlo k oficiálnímu vydání alba, avšak žádná z písní na něm uvedených se nikdy nedočkala živého provedení, nebyl natočen jediný videoklip a na podporu alba nebyl uspořádán jediný koncert. Veškerá promotion byla zaměřena na reunion v původní sestavě.

Řada fanoušků i kritiků považuje album za vůbec nejhorší nahrávku Kiss, přes relativní úspěch v žebříčcích. O kvalitách alba pochyboval údajně i Paul Stanley, kterému album připadalo až přiliš temné a nepasující do stylu Kiss, zatímco Gene Simmons ho považoval za logické pokračování metalového vyznění předchozího alba Revenge. Po letech ale i sám Gene usoudil, že kdyby album vyšlo tak jak bylo v plánu a kapela pokračovala v nastoleném směru, vedlo by to k úpadku kapely, zatímco reunion původní sestavy byl pro ni doslova spásou.

Vnímáte vy sami tato alba za hudební přešlapy? Určitě by se nejen na rockové scéně daly najítnějaké další. A jaký je ten váš „oblíbený“, ať již v dobrém či špatném smyslu slova? Podělte se s námi.