7 (post)apokalyptických soundtracků pro inspiraci

Venku zuří pandemie. Jako inspirační zdroj ji objevíme, jen co došijeme dostatek roušek, zvykneme si je nosit a udržovat zdvořilý třímetrový odstup od ostatních. Abych vám s tím pomohl, připravil jsem výběr sedmi různých soundtracků. Společné mají dvě věci – jsou výborné a komentují svět po globální katastrofě. Řadím je chronologicky od žánrových pilířů po trendy výtvory a je jich sedm, protože sedmička znamená štěstí.

Brian May – Šílený Max 1 a 2 (1979 a 1981)

Jen pro pořádek, žádný zásadní epický filmový moment kapely Queen jsem nepřehlédl. Brian May má v Austrálii jmenovce. Režisér George Miller ho s producentem Byronem Kennedym najali, protože hledali „něco pohlcujícího, co bude jejich akční špektákl hnát kupředu“. May proto klasickou orchestraci obohatil mechanickými zvuky a také dbal, aby hudba ladila s doslovným filmovým zvukem (ten, který slyší postavy i publikum, pozn. aut.). Zároveň zčásti na Millerovu žádost obecenstvo týral zcela nemelodickými a někdy útržkovitými skladbami.

John Carpenter – Útěk z New Yorku (1981)

Natáčel tak levně, aby mu produkce nekoukala přes rameno, když se zrovna vysmívá kapitalismu. Ukázkovým příkladem je dystopie Útěk z New Yorku, kde „hlavní roli“ nehraje ani tak válečný hrdina/šibeničník Snake Plissken, jako spíš lapák pod širým nebem, ostrov Manhattan. Taktéž filmovou hudbu si Carpenter raději složil sám, než by najímal skladatele. Laciné však byly pouze syntezátory, které použil. Primitivní, avšak o to účinnější kompozice od Carpentera, dnes požívají doslova kultovní status.

Vangelis – Blade Runner (1982)

Hudba pro tuto kriminální dystopii narážela na zlatý věk filmu noir nejen prvky jazzu. Vangelis své vrcholné dílo tvořil jako hudbu pro němý film. Improvizoval na jednotlivé scény, výsledek sesynchronizoval s obrazem a proložil doslovným nebo postprodukčním zvukem, který ždímal ze syntezátorů. Těch mimochodem použil spoustu, Yamahu CS-80 a tunu věcí od Rolanda: ProMars, Jupiter, drum machine CR-5000, vokodér VP-330. Také seznam nástrojů je dlouhý jak požadavky od Madonny. Slyšet jsou gamelan (tradiční indonéská bicí souprava), zvonkohra, gong, tympány, šroťák nebo tubular bells. Všechno dohromady podtrhuje kosmopolitní charakter Los Angeles roku 2019.

Brad Fiedel – Terminátor 1 a 2 (1984 a 1991)

Slavná melodie znázorňuje tep mechanického muže. Zdánlivě jednoduchý leitmotiv v třinácti šestinovém taktu ale prapůvodně byl chybou lidského faktoru. Netrpělivý Brad Fiedel ho složil, když při smyčkování na syntezátorech Prophet-10 a Oberheim vyťukal jiný než sedmi osminový rytmus. Výsledek byl však tak úderný a osudový, že na něj Fiedel mohl navázat jedině tak, že ho přepracoval pro pokračování, pořádně intenzivní příběh rozkošného chlapečka a jeho robotického mazlíčka.

Paul Buckmaster – 12 opic (1995)

Smrtelný vir skoro všechny zahubí a přeživší zažene do podzemí. Vězeň James Cole se z roku 2035 „dobrovolně“ vrátí v čase, aby tomu zabránil. Do správného časoprostorového kontinua se trefí až poněkolikáté a stejně končí na psychiatrii. Šlak by jednoho trefil také ze soundtracku od britského cellisty, aranžéra, dirigenta a skladatele Paula Buckmastera (1946-2017). Pro post-apokalyptické sci-fi jinak zaranžoval rozverné tango Punta del Este (vyhlášená turistická destinace v Uruguayi, pozn. aut.) od argentinského skladatele Ástora Piazolly.

Hans Zimmer – Temný rytíř povstal (2013)

Tématem posledního slušného filmu o Batmanovi je, jak společnost, už tak rozklíženou křiklavými nerovnostmi, může stáhnout na samé dno odhodlaný terorista-populista (Bane). Fanoušci skladatele Hanse Zimmera však víc prožívají spory o to, jestli pokřik „deši basara“ (údajně „Povstaň!“, pozn. red.) pochází z arabštiny, berberštiny nebo mongolštiny. Spíš než ten je však zajímavější zvuková iluze, která umocňuje dojem nekonečného výstupu z Jámy, kam Bane uvrhl Bruce Wayna potom, co mu zlomil vaz. Shepardovu tóninu tvoří tři tóny, které se ob oktávu převrstvují tak, že ten nejvyšší se postupně vytrácí, zatímco ten nejnižší zesiluje.

 Hildur Guðnadóttir – Černobyl (2019)

Experimentující islandská hudebnice, toho času žijící v Berlíně, zakázku na hudbu pro seriál HBO převzala po krajanovi a častém spolupracovníkovi Jóhannu Jóhannssonovi (1969-2018). Ona a její tým dokázali nemožné, zhudebnit smrtící radioaktivní spad. „Dostat ty nejdelikátnější melodie ze dveří, z pump a nejhlasitější zvuky z reaktorových a turbínových hal“ jí na místě natáčení pomáhali Sam Slater a Chris Watson, bývalý člen britských Cabaret Voltaire, kteří mají s páskami z magneťáků bohaté zkušenosti. Ne náhodou se pokřtili po klubu v Curychu, kde se za první světové války zrodil dadaismus. Guðnadóttir proto spíš než by skládala běžnou filmovou hudbu, tvořila zvláštní zvukový biotop.