7krát3: Moje studio je jako ulita, kde si můžu dovolit dělat chyby

Kdybys měl vyjádřit svoji dnešní náladu nějakým songem, který by to byl?

Byl by to track, kterej má vyjít zanedlouho a bude se jmenovat Spirála. Protože se ocitám v takový spirále – což může být někdy ubíjející. A je těžký se z toho dostat ven. Já doufám, že to stihnu vydat před prázdninama, protože to má groovy náladu, co by si zasloužila teplejší podnebí.

Takže jsi v nějakém tvůrčím procesu?

Já jsem pořád v tvůrčím procesu. Ale to neznamená, že když má člověk tvůrčí proces, že něco vydává. Poslední track, co jsem vydal, byl v zimě Gabriel s Michalem Horáčkem. Mám velkou radost, že se mi podařilo v songu spojit síly s takovouhle legendou a postavit tu spolupráci kolem textařiny. Text tracku vychází z původní písně Gabriel, kterou Michal napsal zhruba před 37 lety pro Hanu Hegerovou. Michal do toho nic nového sice nevnesl, ale bylo pro mě důležité, aby s mojí novou částí textu byl v míru a dali jsme tak celému textu novej život. Velkou zásluhu na tom má taky Cirk La Putyka, bez kterýho by se tahle věc vůbec nestala. 

Tím tvůrčím procesem jsem myslel takový ten zápřah, kdy člověk na něčem intenzivně pracuje. Posloucháš v té době hudbu ostatních interpretů?

Snažím se poslouchat jak novou hudbu, tak tu, která už je stará, ale pro mě nově objevená. Takže i v sedmdesátkách a osmdesátkách člověk může hledat nový a nový kapely a interprety, což je super. Teď jsem se díky Romanovi Holýmu namotal na The Doobie Brothers. 

Někdy je poslech hudby inspirací a někdy člověk potřebuje pro kreativu spíše prázdnotu. V autě poslouchám hudbu víc a mám nějaký svoje oblíbený interprety, u kterých čekám na release. Spotify ti pořád nabízí tvoje oblíbený a jim podobný interprety a jejich nový releasy. Jsme prostě v zajetí algoritmů. 

Hodně hudebníků dojde do bodu, kdy se musí rozhodnout, jestli pro ně bude hudba i prací, nebo jestli se budou živit něčím jiným. Ty kromě hudby děláš i fyzioterapeuta a z rozhovorů jsem pochopil, že je to pro tebe taky srdcová záležitost. Jaké v tom vidíš výhody a nevýhody? Ať už finančně, časově nebo z hlediska svobody ve tvé tvorbě?

Přiznám se, že to je otázka, kterou se zabývám od doby, co se snažím obojí dělat naplno. Samozřejmě se to všechno zásadně mění ve chvíli, kdy ti do života vstoupí děti. Ty jsou mezníkem, kdy člověk už nemůže hudbu prioritizovat a kdy si musí vybrat. Mnohdy to znamená rozpad kapely, nebo si každý její člen vybírá svou cestu. Tam se ukáže, kdo bez hudby nedokáže žít a kdo ji má jako koníčka.

U mě jsou období, kdy více převažuje fyzioterapie a období, kdy víc převažuje hudba. Jsou i takové časy, kdy se to krásně doplňuje, kontrastuje, díky čemuž ani v jednom odvětví nevyhořím. Ale jsou samozřejmě i takové časy, kdy je těžký to skloubit. Naštěstí jsem v situaci, kdy si projekty můžu vybírat a nemusím se tlačit do něčeho, co se mnou nesouzní. Pro ostatní nemám klíč, ani návod. Je to prostě o lidech, kterýma se obklopuješ, který ti pomáhají a který tě podporujou. Každej to musí řešit individuálně podle sebe a své situace. 

V jednom rozhovoru jsem zachytil, že jsi o fyzioterapii mluvil jako o vyšším poslání. Je pro tebe fyzioterapie subjektivně přínosnější pro společnost než hudba?

U fyzioterapie cítím velkou pokoru. Při práci cítím, že pro společnost něco dělám, protože vidím, jak jsou někteří lidi nemocní a v reálném čase vidím, jaký vliv můžu mít na jejich kvalitu života. Takže je to pro mě velká odpovědnost.

Co se týče hudby, na její užitečnost jsem v poslední době změnil pohled. Čím dál víc vnímám, jak mi lidi píšou a říkaj, že je pro ně moje hudba důležitá a že jim určitým způsobem pomohla. Tím chci říct, že obojí je důležitý. Dalším faktem je to, že když člověk dělá hudbu, může mít na ostatní společenský vliv, čehož také lze snadno zneužít. 

Jak se ti daří přepínat mezi rolemi fyzioterapeuta, rodiče a hudebníka? Máš nějaké rituály, jak mezi tím přepínat?

Občas tomu pomůže joint. (smích) Stres je pro kreativitu celkem toxickej. Proti němu mi pomáhá třeba pohyb, takže se snažim hejbat. Pohyb je zmizík na stres. 

Byl pro tebe z hlediska hudby někdy problém, že nežiješ v Praze? Jak třeba zkoušíte s kapelou? A jaké v tom naopak vidíš výhody?

Má to svá pozitiva i negativa. Negativa jsou v tom, že většina lidí, s kterými spolupracuji, jsou v Praze a musím za nimi jezdit. Přesuny zaberou víc času. Na druhou stranu vnímám, že je Praha jinej časoprostor. Je rychlejší. Já jsem se naopak odstěhoval z malýho města úplně na vesnici, k lesu, k rybníku, kde je absolutní klid. Když přijedu domů, vnímám ten kontrast a asi bych to nevyměnil. 

Pokud je kapela složená z profíků, tak nenastává situace, kdy by si navzájem kradli čas tím, že zkouší nepřipravený. Myslím, že by kapely měly zkoušet v momentě, kdy je každý její člen individuálně připravenej. Já se naštěstí takovými lidmi obklopuju. Můžu se na ně spolehnout. Zabíjím se nad tím, když na zkoušku přinesu novej song, zahrajeme ho napoprvý a okamžitě zní tak, jak bych si to představoval. 

Poměrně nedávno sis zařídil malé studio na zahradě, což je sen asi každého producenta nebo muzikanta. Jak jsi řešil akustiku?

Řešil jsem samozřejmě odhlučnění, abych nerušil sousedy. A paradoxně je pro mě důležitější, abych já nebyl slyšet ven, než že bych slyšel já něco dovnitř. Jakmile je něco slyšet ven, tak mě to ruší víc, než kdybych slyšel zvuky zvenku, což samozřejmě není ideální ani pro nahrávání. 

Odhlučnění jsem vyřešil stavbou další stěny uvnitř. Mezi původní stěnou a tou novou je výplň neprůzvučného materiálu. Akustiku jsem řešil s pánem, kterej u mě ani nebyl, ale kterej mi na dálku pomáhal. Je to „Akuston“. Moc sympatickej pán, kterej o tom přemýšlí. Kdyby někdo chtěl kontakt, ať mi napíše.

Když jsou poslechový místnosti jednoduchý, tak se dá vypočítat, kde mají být akustický prvky tak, aby byla akustika v rámci možností co nejlepší. Vzhledem k tomu, že já mám čtvercovej půdorys, tak je to trošku složitější, protože vždycky je lepší obdélníkovej nebo jinej tvar. Musím říct, že jsem spokojenej a že i ve dvě v noci, kdy mám bedny na plný koule, není ven slyšet vůbec nic.

Myslels to tak, že je důležitý, aby nebylo nic slyšet ven z hlediska nějakýho experimentování, abys byl svobodný?

Ten experiment vlastně probíhá skrz chyby. A pro mě je důležitý, aby se ty chyby děly. Člověk chce být v nějaké své ulitě, aby si ty chyby mohl dovolit a dojít přes ně k něčemu novému. Jakmile tohle nemám, tak necítím soukromí. 

Vzpomínáš si na nějaký hudební „fuckup“, který tě nejvíc posunul a naučil?

Napadá mě vlastně poslední vystoupení Andělů, který se mi absolutně nepovedlo podle mých představ. A dlouho to byl můj křížek, kdy jsem si říkal, že jsem zklamal sám sebe. Samozřejmě to mělo i nějaký technický důvody, ale to tady vůbec nechci rozebírat. Naučilo mě to některý věci prostě hodit za hlavu a nezabývat se tolik tím, co bylo – koukat se třeba víc dopředu a taky si dovolit ty chyby. Dovolit si ten omyl, protože to je hrozně důležitý. A i v tý hudbě ten omyl je něco, co může vlastně dělat z tý hudby něco autentickýho, aktuálního a lidskýho.

Máš někoho, komu posíláš tracky na první poslech? Nějakého hudebního „buddyho“?

Mám. Je to Otomar Novotný, což je kámoš, který prošel spoustou pop-punkových kapel a vždycky dělal trochu jinou hudbu než já. Teď mimochodem bubnuje a dělá kapelníka pro Mikolase Josefa. Takže to je takovej můj „buddy“, kterej mi občas vypomáhá s vokálama a kterej má mou plnou důvěru. Navzájem si posíláme věci, otevřeně spolu diskutujeme a občas hledáme nějaký kus objektivity.

Řešíš nějakým způsobem ochranu sluchu? Říkal jsi, že jedeš bedny naplno. Máš kolem sebe někoho s tinnitem?

Mám kolem sebe spoustu lidí s tinnitem. I já občas nějaký limity cítím a jsem si vědom, že je občas překračuju. Jednou jsem si dal brutální ránu do uší před gigem, když jsem měl v uších napálenej in-ear a někdo to do nich pustil naplno. Moje ucho zažilo to, co opravdu nechceš. I ze sluchátek to slyšeli lidi, co byli kolem mě. Od tý doby trochu cítím, že to ucho dostalo „ďahu“ a doporučuju všem, aby nějakou tu hygienu a obezřetnost dodržovali. Zároveň je mi jasný, že dokud člověk nemá žádný potíže, tak tyhle věci jsou mu u p*dele a neřeší je. Další věc je, že je určitě dobrý i během kreativity občas hudbu poslouchat v potišším „moodu“, protože tam se objeví ty nedokonalosti. Hudba by měla fungovat, i když je potichu – i tak by měla mít koule.

Kam si tě v nejbližší době můžeme přijít poslechnout naživo?

Nejbližší koncert je tady na zelených terasách Křižíkových pavilonů Na Výstavišti 5. června, kde vystoupím nikoliv s kapelou, ale s Igorem Ochepovskym a s DJ Chocolaticem. Do tý doby ještě na YouTube vyjde akustický koncert právě s Igorem Ochepovskym, což je jen kytara a já. Je to věc, na kterou jsem pyšnej, protože je to pro mě nová disciplína. Obrovsky nahatá, ale zároveň hrozně svobodná. A to je to, o čem jsem mluvil před chvilkou. Když jsi „free“ a dovolíš si ty chyby, tak vzniká něco úplně totálně aktuálního, autentickýho.

Tvůj pražský koncert, který jsi zmínil, se uskuteční v rámci otevření nově zrekonstruovaných zelených teras Křižíkových pavilónů. Byl ses tam už podívat?

Teď jdu právě na obhlídku, takže jsem zvědavej, jak to na mě bude působit. Prostředí je samozřejmě důležitý pro jakýkoliv koncert. A koukám, že se tady na Výstavišti děje mnoho nových věcí. Že se to tady kultivuje, čemuž fandím a jsem zvědavej, jaký další nový prostory se pro kulturu objeví. Jsem rád, že právě já mám tu možnost být u otevření nového prostoru pro akce.

7krát3 zahraje již 5. června v rámci otevření zelených teras Křižíkových pavilónů na pražském Výstavišti. Vstup je zdarma. V průběhu léta pak bude na Výstavišti mj. probíhat série koncertů Check it, která na Skateplaze od června do září představí mladé domácí interprety: 12. 6. Máří, 26. 6. Fumar Mata, 3. 7. Harr, 17. 7. Moře dní, 14. 8. Elma a 4. 9. Kaya & Oiee.