AC/DC: Rock´n´roll bez zbytečných keců okolo

Recept na úspěch AC/DC je jednoduchý. Naučte se pořádně čtyři akordy, k tomu přidejte pátý, oblíkněte si školní uniformu a najděte si kámoše, který umí chlípně vrčet do mikrofonu. Sedmnáctá deska australské legendy zní stejně jako ty předešlé, a v tom je celé kouzlo hard rocku, který AC/DC definovali již před desetiletími.

Přitom to vypadalo s AC/DC ještě před dvěma roky bledě. Malcom Young, který s Angusem skládal poslední dekádu všechny písně, zemřel v roce 2017 po dlouhém boji s demencí, bubeník Phil Rudd byl odejit kvůli zcela nevyjasněné soudní tahanici „pokusu o vraždu“, zpěvák Brian Johnson přišel o sluch a dobrovolně se odebral na zasloužený odpočinek. Kytarový frontman Angus Young nebyl v záviděníhodné situaci. Do kapely nastoupil pro některé fanoušky kontroverzní Axl Rose na post zpěváka, který odehrál celé turné k desce Rock Or Bust, na jehož konci dal ale vale skupině i poslední kmenový člen basák Cliff Williams.

Jak je ale vidět, regenerace AC/DC se povedla na jedničku. Brian si do ušního bubínku nechal implantovat zázračnou pomůcku, obvinění proti Philovi byla stažena. Cliff se do kapely vrátil a místo Malcolma hraje na rytmickou kytaru jeho synovec Stevie. Angus exhumoval některé demáče z roku 2008, které sepsal ještě se svým bráchou, a Power Up je na světě.

Po lyrické stránce se jedná o stejnou jízdu jako před 40 lety, kdy Brian Johnson nahradil svého zesnulého předchůdce Bona Scotta. Vtípky, chlast, narážky na příležitostný sex, toť je bašta rock´n´rollu, k níž staří pardálové směle směřují po Highway To Hell jako zamlada. Dvanáct zářezů od úvodního Realize až po Code Red nezapře svůj styl, a to bez zbytečných keců a tlachů okolo. Jednoduchá akordová pentatonická posloupnost za účasti Johnsonova chrapláku, doprovodných sborů a vypilované hospodské rytmiky si tu na nic jiného nehraje, obzvláště ne na nečekanou žánrovou inovaci.

Přesto je radost a zábava poslouchat vrčící vokál balancující na hranici westernového buranství s otevřeným G dur akordem, který ocení nejen letití fans, ale i pobeďarovaní nerdi, do kterých se Australani strefují v písni System Down.

Co na desce oceníte jako muzikanti?

Kytarová souhra, impulsivní melodická sóla, syrové riffy, dominantní vokál, pulsující rytmika. AC/DC poznáte po prvním taktu a je k nevíře, že i sedmnáctá studiovka zní tak nově a svěže, jako dvojče The Razors Edge, bez žádných boogie whoogie okras. Staré fígle se tu freneticky opakují, přímočarost a gradace tu koresponduje s hardrockovou drzostí. Uvidíme, jestli Angusův Gibson SG zazní ještě jednou nad Prahou.    

AC/DC – Power Up

Sony Music 2020, 41:07

80 %